Sibiř je i dnes z velké části panenská příroda a člověk je tu stále jen hostem. A přesto se už i tam objevilo zamoření mikročásticemi plastů. Obsahují je totiž sněhové srážky, poté z nich mikroplasty pronikají do spodních vod. Koloběh plastů na Sibiři se teď snaží zmapovat vědci z Tomské státní univerzity.
Experti odebírají sníh z dvaceti vytipovaných regionů Sibiře – na dva tisíce kilometrů dlouhé trase od Altaje na jihu po Severní ledový oceán. Už první rozbory biologům z Tomské univerzity napovídají, že fragmenty plastů se nacházejí i v závějích odlehlé divočiny.
„Už víme, že nejen řeky a oceány se podílejí na globální cirkulaci plastových mikročástic, ale také půda, živé organismy, a dokonce atmosféra,“ uvedla Julia Franková z Tomské státní univerzity.
- Mikroplasty je obecné označení užívané pro různorodé úlomky plastů o velikosti od 100 nanometrů až po pět milimetrů, které se vyskytují ve vodě, v půdě i ve vzduchu jako součást jejich znečištění.
- Mikroplasty tvoří směs vláken, kuliček či zlomků nepravidelného tvaru, z nichž část je záměrně v takové podobě vyráběna (primární mikroplasty), ale většina vzniká postupným nalámáním, fragmentací větších kusů plastů (sekundární mikroplasty). Tyto mikroplasty se posléze hromadí v oceánech.
- Nanoplasty jsou těmi nejmenšími druhy mikroplastů, jedná se o částice menší než 20 mikrometrů. Existuje řada podezření, že právě ony mohou působit největší škody kvůli schopnosti pronikat různými biologickými bariérami.
Atmosférou unášené mikročástice plastů na Sibiři doslova sněží z nebe. Ty nejmenší měří 100 nanometrů, největší pětimilimetrové už běžně vidí lidské oko. Vznikají nejčastěji opotřebováním uměle vyrobených látek a vláken – a přibývají všude, ve vzduchu, pitné vodě, i arktickém ledu.
Terénní tým Tomské univerzity je na Sibiři mapuje jako první. „Existují velmi zajímavé výzkumy týkající se šíření mikroplastů, které provedli zahraniční vědci. Bohužel podobná data v Rusku zatím nemáme. Dá se říci, že jsme zdejší průkopníci,“ popisuje svou práci vedoucí Útavu biologie Danil Vorobjov z Tomské státní univerzity.
Jaký je dopad na přírodu?
Samotné mikroplasty neškodí – alespoň se to nepodařilo zatím prokázat. Živočichům i lidem ale škodí různá aditiva, která se přidávají při výrobě, aby zlepšovala vlastnosti plastů. A zdraví ohrožuje i to, co mikroplasty vážou na svůj povrch: těžké kovy a další toxiny. To vše totiž v potravním řetězci končí u člověka. Navíc se na mikroplasty umí navázat nejrůznější bakterie.
„Máme tady (na Sibiři) relativně nízkou hustotu osídlení. To je z hlediska znečištění životního prostředí pozitivum, protože antropogenní zdroje jsou největším zdrojem mikroplastů,“ doplňuje Franková.
Na vzorcích sibiřského sněhu vědci zkoumají souvislosti mezi hustotou zalidnění, výskytem silnic a znečištěním. Už teď ale mluví o obavách, že mikroplasty nezadržitelně pronikají i do míst, která jsou civilizaci velmi vzdálená.
