Téma Podcast

Hosté Událostí, komentářů týdne probrali sněmovní schválení rozpočtu pro letošní rok. Poslanci vládní koalice ANO, SPD a Motoristů se vyslovili pro schodek ve výši 310 miliard korun. V rozpočtu jsou nižší výdaje na obranu oproti závazku NATO. Debata se věnovala také rostoucím cenám pohonných hmot v souvislosti s konfliktem na Blízkém východě. V diskusi zmínili také nadprůměrnou konzumaci piva v Česku. Pozvání přijali bývalý ministr financí Ivan Pilný, šéfredaktor Aktuálně.cz Matyáš Zrno, herec a fotograf Hynek Čermák, redaktorka Deníku N Petra Procházková a spisovatelka a podcasterka Markéta Lukášková. Pořadem provázela Jana Fabianová.

V neratovické chemičce vznikala látka, která měla potenciál ochránit zemědělství před plevely. Jenže kvůli ní umírali lidé na druhém konci planety a způsobila nemálo problémů i doma.

Rok 1918 začal v Evropě docela dobře. Zdálo se, že hrozná velká válka, které se později začalo říkat první světová, se blíží ke konci, a svítala naděje, že brzy bude lépe. Jenže v březnu se objevila hrozba, která měla mnohem horší následky než celá válka.

Nejhorší přehradní katastrofa v dějinách českých zemí, která na dlouho ovlivnila vývoj sypaných hrází v celé Evropě, se odehrála na malé říčce Bílá Desná v Jizerských horách. Přehrada, která měla chránit před velkou vodou Železný Brod či Tanvald, se protrhla 18. září 1916 po půl páté odpoledne. Za půl hodiny voda zabila 65 lidí, zničila 33 domů a přes 370 osob zůstalo bez přístřeší.

Slovo meliorace nemá v Česku dobrou pověst. Na odvodnění zemědělské půdy není v principu nic špatného, úspěšně to dělala většina starověkých civilizací. Hlavní příčina tuzemského stigmatu leží v padesátých letech, kdy se komunistický režim pokusil zkrotit živly způsobem, jehož následky nese společnost dodnes.

Československo patřilo v dobách komunistického režimu k zemím, které se nejvíce spoléhaly na těžký a chemický průmysl. Podepsalo se to na řekách, z nichž se staly zapáchající znečištěné stoky, jejichž stav vládu nezajímal.

Po jaderných útocích na konci druhé světové války nabrala výroba atomových zbraní ve Spojených státech na rychlosti. Po pár letech ale Američané o monopol přišli a museli hledat rovnováhu ve světě, kde si najednou zničením hrozily dvě největší jaderné mocnosti.

Příběh azbestu je příběhem stovek tisíc mrtvých lidí a milionů zdravotně postižených, kteří strávili celé roky v nemocnicích. Současně je to příběh snahy o pokrok spojené se zamlčováním pravdy.

Kvůli jaderným zbraním nebo nehodám atomových elektráren se radioaktivita často vnímá jako neviditelná, ale smrtící hrozba. Má přitom celou řadu praktických, ověřených a bezpečných využití, bez kterých by se moderní společnost neobešla.

V současné době se pokládají za Mekky znečištění indická města, jako je například Nové Dillí. Ve druhé polovině dvacátého století se tímto nelichotivým primátem mohla chlubit jiná oblast – „černý trojúhelník“ mezi Polskem, Německou demokratickou republikou a Československem, jehož srdce tvořilo Podkrušnohoří. Stačilo třicet let – a z jedněch z nejkrásnějších českých zalesněných hor se stala „mrtvá zóna“, kde místo zelených vzrostlých smrků stály jen jejich kostry.

Další díl podcastu Úsvit atomového věku se zaměřil na náročnost procesu pořízení jaderné zbraně. A pokládá si otázku, jestli by bylo pro zemi, jako je Česko, hypoteticky možné vyrobit dnes vlastní atomovou zbraň – a jak pro to využít stávající jaderné reaktory? Nikdo to nechce, ale tento fiktivní scénář ukazuje, jak složitý je tento proces i pro další země.

Čistě z hlediska škod na životním prostředí se v českých zemích odehrály mnohem horší nehody a katastrofy. Černobyl sice přímo nepřipravil lidi o životy – ale dále oslabil ve společnosti něco, co je pro její fungování zásadní. Důvěru.

V Los Alamos, kde Američané vyvíjeli první jaderné bomby, pracovali čtyři špioni. Žádný z nich o jiném nevěděl, ale dohromady změnili dějiny.

Ochránci přírody považují z celkového počtu 1576 nepůvodních druhů rostlin v Česku pětasedmdesát za invazní, živočichů je podle nich invazních 113 z 595 nepůvodních druhů. Problém je, že množství těch, které mohou ohrozit ty původní, dlouhodobě narůstá.

První zprávy o atomové bombě z Hirošimy a Nagasaki se před osmdesáti lety do médií dostaly skoro hned, Dlouho se ale soustředily hlavně na ničivou sílu nového typu zbraně. Novináři, kteří chtěli poukázat na radiační efekty, naráželi na zeď mlčení, popírání a dokonce i cenzury.

Povinnost platit za emise z pálení fosilních paliv v budovách a v dopravě známá jako ETS 2 nejvíce zasáhne vytápění uhlím. Vyplývá to z rozhovoru s Karlem Kotounem pro podcast ekonomického pořadu Bilance ČT. Zakladatel konzultačního start-upu Green0meter uvedl, že by se domácnosti, které jsou ještě závislé na uhlí, měly připravit na změnu, jinak na ně silně dopadne nárůst jeho ceny.

Vedle extrémní síly a ničivosti vyvolávaly jaderné zbraně už od svého objevu strach kvůli radiačním důsledkům. Kvůli nim lidé v Hirošimě a Nagasaki umírali týdny, měsíce, ale dokonce i celé roky po explozi.

Když Američané odpálili atomovou bombu nejprve nad Hirošimou a poté nad Nagasaki, nebylo to z nějakého sadismu. Jednalo se o rozhodnutí, které mělo ušetřit lidské životy.

Japonské město Nagasaki vstoupilo na samém konci druhé světové války do historie jako jedno ze dvou míst, které se staly terčem jaderného bombardování. Plutoniová bomba přezdívaná Fat Man neboli Tlouštík tam 9. srpna 1945 způsobila podobnou zkázu jako o tři dny dříve uranová puma nad Hirošimou. Teprve tento druhý ničivý výbuch a další desetitisíce zabitých v jediném okamžiku přiměly japonskou vládu kapitulovat.

Brigádní generál Paul Tibbets IV. je velitelem amerického letectva s více než čtyřmi tisíci nalétanými hodinami v kokpitech bombardérů. A je také vnukem Paula Tibbetse, muže, který svrhl atomovou bombu na Hirošimu. V rozhovoru pro ČT24 vzpomínal na svého dědečka.

Dnes je Hirošima symbolem jaderného věku, bývala to ale jen řadová regionální metropole imperiálního Japonska. Enola Gay zase bývalo řadové nepojmenované letadlo s číslem 82. Obě jména se přesně před osmdesáti lety historicky navždy propojila, a to když první jaderný útok v dějinách naplno ukázal sílu nového typu zbraně.

Naplánovat detaily prvního shození atomové bomby bylo extrémně náročné. Proto to dostal za úkol nejzkušenější americký letecký velitel. Paul Tibbets narazil na řadu nečekaných problémů.