Katastrofa, které se přezdívá Dust Bowl, zasáhla území šestkrát větší, než je Česká republika. Úrodná černozem se změnila v prach, z polí zůstala poušť.
„V stružkách, vyrytých vodou, drobila se prsť na prach v suchých praméncích. Každé hnutí hraboše nebo mravkolva způsobilo malou lavinu. A jak prudké slunce pálilo den po dni, ztrácely listy mladé kukuřice tuhost a skláněly se; nejprve se ohnuly do oblouku a potom, když už zeslábla ústřední žebra jejich síly, překlopil se každý lístek dolů. Pak přišel červen a slunce žhnulo ještě zuřivěji. Hnědé čáry na obilních listech ztučněly a napadly ústřední žebra. Býlí se třepilo a smršťovalo se zpět ke kořenům. Vzduch byl průhledný a nebe bylo ještě bledší. A každým dnem vybledala prsť víc a více…“
Těmito slovy, která naznačují blízkost začátku konce, začíná slavná kniha Hrozny hněvu Johna Steinbecka. Popsal v ní osudy rodiny Joadů, která prchá před nevídanou environmentální katastrofou ničící jejich půdu. Katastrofou nezastavitelnou, všepohlcující a – jak už dnes víme – přinejmenším částečně způsobenou člověkem.
Dust bowl – neboli mísa prachu, tak se začala označovat zatím největší ekologická katastrofa, jež kdy postihla Spojené státy. Její rozměry překonávají všechny úniky ropy, požáry i další přírodní i lidmi způsobené apokalypsy, s nimiž se USA ve svých dějinách potkaly.
Začalo to suchem
V letech 1930 až 1940 postihlo jihozápadní oblast Velkých plání ve Spojených státech velké sucho. Kdysi polosuché pláně bez stromů tehdy byly domovem tisíců osadníků, kteří přišli, když v roce 1862 Kongres schválil zákon o usedlostech. Většina osadníků na své půdě hospodařila nebo pásla dobytek. Farmáři rozorávali prérijní trávy a pěstovali tam pšenici – podobně jako ve svých původních domovech, kde žili před emigrací za „Velkou vodu“. Jak v USA stále přibývalo obyvatel, poptávka po pšenici stoupala a stále více zemědělců přecházelo od pasení dobytka k osazování obilí. Během pár desítek let osadníci rozorali a osázeli další miliony akrů půdy.
- Lidské inovace a zásahy po tisíciletí poháněly civilizační pokrok. Zejména v posledních sto letech však také mnohdy vedly k poškození lidského zdraví a úmrtím, devastaci přírody a ničení ekosystémů. Některým z nejhorších environmentálních katastrof se věnuje seriál článků a podcastů České televize Past pokroku. S odborníky zkoumáme příčiny fatálních selhání a také to, zda se z nich lidstvo dokázalo poučit.
- První série se věnovala katastrofám ve světě, druhá série ukazuje, jak se snahy o pokrok, které se zvrhly, zapsaly do dějin České republiky.
„Nastoupilo tam v podstatě průmyslové zemědělství, které známe z pozdějších dob i u nás,“ vysvětluje pedolog Vít Penížek z České zemědělské univerzity. „Na místech, kde se do té doby nepěstovalo nic, udělali obdělávanou zemědělskou půdu.“ Podle experta na půdu měli kolonisté smůlu. V době, kdy tam začali s pěstováním obilí, totiž tato oblast byla výjimečně vlhká – takže lidé podlehli iluzi, že jde o normál. Jenže šlo pouze o výjimku, na kterou pak navázala extrémní sucha.
Lidé měli hlad, pěstování obilí jim mělo pomoci. A také pomohlo – ale současně vedlo k systematickému ničení prérijních travin. V rančerských oblastech, kde se pásla obří stáda dobytka, později hnaná kovboji do měst, zničila nadměrná pastva také rozsáhlé plochy travních porostů. Postupně byla půda obnažena a začalo docházet k významným ekologickým škodám. Z přírodních živlů byly obzvláště ničivé silné větry v regionu.
Původní rostliny držely půdu pohromadě, chránily ji podle Penížka před vodou i větrem. Jakmile ale zemědělci nahradili tuto vegetaci obilím, půda přestala držet kompaktně a její částečky se uvolňovaly do ovzduší. Z půdy se stal prach.
S příchodem sucha v roce 1930 začaly nadměrně obdělávané a pasené pozemky odnášet větry. Vítr se proháněl po pláních a zvedal oblaka prachu. Obloha se mohla na několik dní zatáhnout a i na dobře utěsněných domech se mohla na nábytku objevit silná vrstva prachu. Na některých místech se prach snášel jako sníh a pokrýval hospodářské budovy a domy. Devatenáct států v srdci Spojených států se stalo obrovskou prašnou mísou. Zemědělské rodiny bez možnosti obživy opouštěly své domovy a půdu a utíkaly na západ, aby se staly migrujícími dělníky.
- Past pokroku: Komunisté zničili Aralské moře. Zbytek může dokonat změna klimatu
- Past pokroku: Velký smog zalehl Londýn na pět dní. Zůstaly po něm tisíce mrtvých
- Past pokroku: Byla plná chemikálií, mrtvých zvířat a občas začala hořet. Destrukce řeky šokovala Ameriku
- Past pokroku: Sověti zamaskovali obří jadernou katastrofu, svět se o ní dozvěděl až po Černobylu
- Past pokroku: Smrtící mrak chemikálií zabil v Indii desítky tisíc lidí. A ubližuje dodnes
- Past pokroku: Když USA zavalil prach. Největší americkou katastrofu způsobila poctivá práce
- Past pokroku: Žízeň po levném benzinu téměř zničila Mexický záliv
- Past pokroku: Čínští komunisté chtěli zničit vrabce, málem zničili sami sebe
- Past pokroku: U Sevesa padali z nebe mrtví ptáci. V Itálii zabíjely dioxiny
- Past pokroku: Centralia začala hořet před šedesáti lety. Nepodařilo se ji uhasit dodnes
- Past pokroku: Zničení Kachovské přehrady způsobilo Ukrajině nevyčíslitelné škody
Rozsah katastrofy byl mimořádný. Sucho a eroze zasáhly 400 tisíc kilometrů čtverečních. Pro srovnání: celá Česká republika má rozlohu necelých 79 tisíc kilometrů čtverečních. Nejhůř to dopadlo na státy Texas a Oklahoma, prachová hrůza zasáhla ale i přiléhající státy Nové Mexiko, Colorado a Kansas. Písek a prach ale dopadaly i mnohem dál, často třeba i na New York nebo Washington, na opačné straně USA pomáhaly šířit se pouštím v Oregonu. Lidé v nejhůř zasažených místech neměli na výběr – z jejich polí se stala poušť, oni sami uvázli v „prachové míse“. A tak nastala další vlna migrace, kdy prchali před pouští.
A to všechno v dramatických ekonomických podmínkách ovlivněných právě probíhající Velkou hospodářskou krizí. Víc než půl milionu Američanů se ocitlo bez domova, skončili nejčastěji v nejchudších vrstvách a rozšířili davy nezaměstnaných ve velkoměstech. Část lidí odcházela dobrovolně, protože již neviděla žádnou naději v pokračování dosavadního způsobu života, jiní přicházeli o farmy z důvodu neschopnosti splácet půjčky od bank. Obyvatelé zasažených území ale také odcházeli úplně: umírali na nemoci dýchacích cest a podvýživu.
Epilog
Na podzim roku 1939 se do mnoha oblastí Velkých plání konečně vrátilo velké množství srážek, což znamenalo konec období Dust Bowl. Škody tam ale zůstaly, mnohé navždy. Do roku 1939 ztratila řada oblasti více než 75 procent svrchní vrstvy půdy v důsledku eroze, takže se jim už nikdy nepodařilo obnovit to, jak úrodné v minulosti byly, a dnes se hodí jen na méně náročné a tedy i méně ziskové zemědělství.
Jen příroda v tom ovšem roli neměla, už tehdy se totiž ukázalo, že i člověk může pomoci. Prezident Franklin D. Roosevelt se pokoušel všemi známými způsoby zkrátit toto období – a zabránit tomu, aby se vrátilo. Zavedl programy, které měly zemědělce naučit šetrným postupům při ochraně půdy a vzdělávat je v oblasti udržitelného zemědělství. Zemědělci dostávali za osvojení těchto nových technik finanční podporu, tehdy to byl jeden dolar za obdělávaný akr půdy.
Snad nejvíc ale tehdy pomohl Civilní sbor pro ochranu přírody, který zaměstnával tisíce Američanů. Roosevelt nařídil této skupině, aby na Velkých pláních vysadila více než 200 milionů stromů, které měly zmírnit vítr, zadržet vodu a udržet půdu na místě. Program zabral, dnes se pokládá za jeden z nejúspěšnějších v dějinách – a mnoho z tehdy zasazených stromů dává lidem stín dodnes.
Vrátí se Dust Bowl?
Asi od roku 2012 se v americkém odborném tisku objevují stále častější obavy expertů na půdu, že by se Dust Bowl mohl vrátit. Dnes už sice vědí zemědělci díky vědě mnohem víc o tom, co jejich poctivé živobytí může způsobit, ale o to horší jsou nyní na místech zasažených v minulosti podmínky.
Změny klimatu způsobují stále častější, rozsáhlejší a intenzivnější vlny veder. Ty zabíjejí nejen rostliny, ale také půdní bakterie – takže půda eroduje a udržet ji stabilní dá čím dál víc práce. Teplejší vzduch má více energie, což zase vede k silnějším větrům, schopných vyrvat půdě její částečky. A do třetice: vedra a horka vedou k požárům, jež ničí stabilizující roli vegetace také.
Potitulková scéna
Pár let po konci druhé světové války se po oregonských písečných dunách procházel mladý muž. V ruce měl zápisník, na hlavě klobouk, který ho chránil před poryvy větru, který mu bičoval obličej prachem. Na vlastní oči sledoval dopady Dust Bowlu, který prostřednictvím přenášení prérijního písku ovlivnil skoro celé Spojené státy včetně této vzdálené oblasti. Viděl, jak moc si poušť ukrojila úrodné krajiny – vypadalo to, jako by pole a lesy sežral nějaký obrovský červ.
Na některých místech si ale mladík, který si dělal při procházce pečlivé poznámky, všiml, že příroda se vrací. Na těch místech ekologové, jeho vrstevníci, zkoušeli postup písku zpomalit, možná i zastavit – a dokonce průběh této bitvy zvrátit. Sázeli do svahů zasažených erozí vytrvalé rostliny s hlubokými kořeny, které dokázaly duny zpevnit a poušť zadržet. Na rostliny přilétal hmyz, ten lovili ptáci, kteří svými výkaly přinášeli do nehostinné krajiny živiny. A ty umožňovaly růst dalších rostlin.
Mladý novinář tehdy odešel nadšený, napsal o tom reportáž do časopisu Oregon Statesman – ta ale nikdy nevyšla. Až o dvacet let později námět proměnil ve velkolepý science fiction román jménem Duna. Frank Herbert v něm nejen inspiroval pozdější vznik slavnější ságy Star Wars, které začínají na podobně písečné planetě, ale také přivedl k ekologii celé další generace mladých lidí po celém světě.
Tento díl podcastu na Spotify
Tento díl podcastu na Apple Podcasts
Tento díl podcastu na Soundcloudu
Tento díl podcastu na Google Podcasts
Tento díl podcastu na YouTube Music
Tento díl podcastu na Deezeru
Tento díl podcastu na Youradio Talk
