V neratovické chemičce vznikala látka, která měla potenciál ochránit zemědělství před plevely. Jenže kvůli ní umírali lidé na druhém konci planety a způsobila nemálo problémů i doma.
Když Spojené státy bojovaly ve Vietnamu, jejich hlavním nepřítelem nebyl podle mnoha generálů ani tak Vietkong, jako tamní prales. Vojáci jím nebyli schopní projít, zato nepříteli poskytoval ideální podmínky pro úkryt. A tak proti lesu nasadila americká armáda zbraň. Jmenovala se „Agent Orange“ a šlo o koktejl herbicidů, které ničily vše živé rostlinného původu.
Jenže Agent Orange obsahoval jedovaté látky, které měly vliv i na lidi. Odhaduje se, že asi tři miliony osob kvůli němu utrpěly onemocnění a asi jeden milion je zdravotně postižených nebo má zdravotní problémy v důsledku kontaminace. Veřejnost po celém světě vůči tomuto zlu protestovala, včetně tehdejšího Československa. Jen málokdo tehdy ale věděl, že jed zabíjející vietnamské děti se vyrábí právě v Československu.
V neratovické Spolaně se vyráběla směs Agent Orange v letech 1965 až 1968, oficiálně se jmenovala herbicid 2,4,5-T. Do zahraničí se dostávala přes řadu prostředníků, a nakonec skončila mimo jiné i v americké armádě. Při výrobě tohoto herbicidu ale vznikaly ve Spolaně jako nežádoucí vedlejší produkty toxické látky – dioxiny.
Skrytá hrozba
Termínem dioxiny se označují dvě skupiny sloučenin blízkých si chemickou strukturou a chováním. Obě skupiny dohromady zahrnují 210 látek. Ze sedmnácti toxických dioxinů je nejnebezpečnější TCDD. Dioxiny se označují za nejtoxičtější látky vytvořené lidskou činností a uvolněné do životního prostředí. Vznikají například při chemických reakcích při výrobě pesticidů, chlorovaných látek, při bělení celulózy chlorem nebo například spalování odpadů, v metalurgii nebo i při určitých požárech.
Dioxiny nejsou rozpustné ve vodě a jen velmi těžce se váží na jiné chemikálie. Ukládají se tak v životním prostředí i v tukových tkáních živočichů, včetně člověka. Do organismu se mohou dostat vdechnutím, v potravě nebo pokožkou.
Tyto dioxiny byly natolik smrtící a technologické schopnosti komunistického režimu tak malé, že ve Spolaně docházelo k uvolňování těchto látek do okolí – způsobily tak za dobu provozu vážné onemocnění nejméně osmdesáti lidem, kteří v chemičce pracovali. A to bylo moc i na režim, který se jinak o ekologické škody příliš nezajímal – fabrika byla zavřená a areál Spolany pak desítky let jen chátral. Celou tu dobu ale ukrýval zbytky po chemické výrobě, včetně dioxinů, které se mohly dostat do okolí.
Utajená zpráva
Až do Sametové revoluce – a ani několik let po ní – se to neřešilo, přednost měly jiné věci. Ekologické organizace ale problém sledovaly a upozorňovaly na něj, byť z dnešního pohledu možná příliš slabě.
Pak se ale organizaci Greenpeace podařilo dostat k utajované expertní studii, která popsala, že některé budovy v areálu, tamní voda i vzduch jsou dioxinů plné – limity platné v Německu byly překročené 3000násobně, u jiných toxických látek byly normy překročené dokonce až 4200násobně.
Aktivisté zprávu zveřejnili a spustili kampaň, která měla Spolanu přimět, aby byl areál zabezpečený. Obávali se zejména povodní. Kampaň byla spuštěná na jaře 2001 – a povodeň přišla v létě roku 2002.
Velká voda
Spolana sice během tohoto roku stihla vybudovat protipovodňové valy kolem nejvíce zamořeného objektu, ale ty byly normované „jen“ na stoletou vodu. Jenže srpnové povodně z roku 2002 přinesly vodu nejméně dvousetletou, možná dokonce pětisetletou. A ta dokázala zeď překonat.
Spolana zpočátku zamoření popírala, ale ekologičtí aktivisté prokázali, že se voda do objektů s dioxiny dostala – snímky, jimiž to doložily, později získaly ocenění Czech Press Photo.
Úřady sice situaci příliš neřešily, ale aktivisté dále tlačili na to, aby se problém „nepromlčel“. Provedli chemické rozbory, které prokázaly vysoké koncentrace dioxinů v půdě a potravinách v blízkosti Spolany. Veterinární správa poté místním zakázala konzumaci potravin z vlastních zdrojů. A následné testy na dioxiny u lidí v Neratovicích a okolí našly asi dvojnásobnou koncentraci těchto toxických látek, než je běžné.
Přestože se proces vinou úředníků extrémně protáhl, nakonec se podařilo do roku 2008 oba zasažené objekty v areálu Spolany vyčistit, a to pomocí technologie, která chemikálie rozložila na jednotlivé, již neškodné, složky.
Proč jsou dioxiny problém
Do styku s dioxiny přichází člověk podle vědců nejčastěji v potravě a konzumací živočišných produktů, protože se tyto látky hromadí nejvíce v tucích. U lidí poškozují imunitní a hormonální systém, způsobují poruchy metabolismu. Mají vliv v přírodě na zvířata, dioxiny například narušují rozmnožovací systém.
„Díky studiím vědci zjistili, že dioxiny jsou problémové i ve velmi nízkých koncentracích. Kupříkladu by stačila jedna kostka cukru dioxinů v jezeře o objemu jeden kilometr krychlový,“ popisuje český biolog Jindřich Petrlík z organizace Arnika. Proto je podle něj třeba měřit dioxiny v momentě, kdy spalovny produkují a vypouští emise. Okem člověk tyto látky nevidí, nicméně se podle vědců v životním prostředí velice náročně rozkládají, přírodními procesy se roznáší po celé planetě a mohou se dostat například i do polárních oblastí.
Experti si sice byli rizika dioxinů docela dobře vědomí, ale podceňovali jejich schopnost uniknout. Evropa to pochopila až v polovině sedmdesátých let – ale až po jiné hrůzné tragédii.
Když se Evropa začala bát dioxinů
Seveso je menší městečko na severu Itálie, které leží kousek od Milána. Na titulní stránky všech světových médií se dostalo v roce 1976 kvůli havárii v místní chemičce. Ten den, 10. července 1976, byla zrovna prosluněná sobota a ve městě panovala pohoda. V nedaleké chemičce vybuchl jeden z reaktorů a zaměstnanci závadu rychle opravili. Až po asi dvou týdnech vedení firmy přiznalo, že do ovzduší uniklo velké množství prudce jedovatých dioxinů.
Ptáci padali k zemi a děti si dál hrály, shrnul později jeden z obyvatelů městečka Seveso, ve kterém tehdy žilo čtrnáct tisíc lidí, situaci těsně po výbuchu. Z továrny, která vyráběla chemické postřiky na plevel, unikl jeden z nejprudších jedů vůbec, TCDD. Do ovzduší ho unikly dva kilogramy, což je podle odborníků množství, které by dokázalo otrávit přibližně devatenáct tisíc lidí. Dioxinový mrak zasáhl území, na kterém žilo 220 tisíc lidí, a přibližně dvě stě obyvatel utrpělo těžkou otravu.
Už několik hodin po úniku se na tvářích některých dětí objevilo poškození podobné popáleninám. Později se u lidí nejvíce vystavených jedovatému mraku objevilo chlorakné. Stejný symptom se projevil například u bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka, který byl otráven dioxinem při večeři se zástupci zpravodajských služeb před prezidentskými volbami v roce 2004.
U postižených se také objevovaly silné bolesti hlavy, poškození jater a ledvin, která byla v mnoha případech trvalá. Kromě toho jsou dioxiny karcinogenní a podle oficiálních údajů kolem třiceti žen z obav před možnou deformací plodu přistoupilo k interrupci. Zahynulo také přes tři tisíce domácích zvířat, dalších osmdesát tisíc kusů bylo utraceno z preventivních důvodů.
Zamořená oblast byla rozdělena do tří zón podle množství dioxinu. V nejpostiženější zóně A žilo 736 obyvatel, v zóně B 4700 a v zóně R 31 800 lidí. Zasaženo tak bylo kolem 37 tisíc lidí.
Vlastníkem továrny byla společnost ICMESA patřící do švýcarského koncernu Givaudan. Snaha „ututlat“ únik dioxinu vedl k velkému skandálu, k obřímu odškodnění a soudům. Jako první byli zatčeni technický ředitel společnosti ICMESA Herwig von Zwehl a Paolo Paoletti, šéf výroby. Toho v roce 1980 zastřelila jedna z menších levicových teroristických organizací. V roce 1983 bylo pět vedoucích pracovníků továrny odsouzeno k 2,5 až pěti letům vězení, tři z nich byli později omilostněni.
Katastrofa v Sevesu vedla k přijetí takzvané direktivy Seveso Evropským společenstvím, která zpřísnila bezpečnostní pravidla v chemických provozech.
