V Clevelandu se zrodila snaha Čechů a Slováků získat společný stát. Narodila se tu postava komiksového hrdiny Supermana, ale také tu vznikla touha a potřeba chránit přírodu. Jenže k tomu by nedošlo, nebýt jedné velké katastrofy.
„Řeka byla prostě děsivé místo,“ vzpomíná Tim Donovan. „Když do ní někdo nedejbože spadl, okamžitě musel do nemocnice.“ Psalo se léto 1969 a Donovan akorát úspěšně odmaturoval. A jako většina Američanů, ani on neměl dost peněz na studium na univerzitě. Tak si našel brigádu – pomáhal v Clevelandu ve společnosti Jones & Laughlin Steel vykládat lodě, které na řece Cuyahoga kotvily.
To, co jí teklo, ale vodu připomínalo spíš jen vzdáleně. Hladina byla neustále pokrytá lesknoucími se ropnými skvrnami, na některých místech dokonce bublala, když se chemikálie vypuštěné do Cuyahogy z jedné chemičky setkaly s látkami, které unikly z jiné továrny. Přesto byla řeka plná zvířat. Mrtvých zvířat. Hlavně krys, ale také psů a koček. Ale proud bral vše – co se vody napilo, pak zemřelo.
Od ráje k peklu
Cleveland býval až do války Severu proti Jihu nepříliš významným městysem, ale občanská válka ukázala, jak strategická je jeho poloha na břehu Erijského jezera. Pro Unii se stal klíčovým průmyslovým centrem, kde továrny vyráběly zbraně, munici i další nástroje, které pomáhaly získat výhodu nad nepřítelem z Jihu.
- Lidské inovace a zásahy po tisíciletí poháněly civilizační pokrok. Zejména v posledních sto letech však také mnohdy vedly k poškození lidského zdraví a úmrtím, devastaci přírody a ničení ekosystémů. Některým z nejhorších environmentálních katastrof se věnuje seriál článků a podcastů České televize Past pokroku. S odborníky zkoumáme příčiny fatálních selhání a také to, zda se z nich lidstvo dokázalo poučit.
- První série se věnovala katastrofám ve světě, druhá série ukazuje, jak se snahy o pokrok, které se zvrhly, zapsaly do dějin České republiky.
Ale hlavně tudy tekla ropa. Právě zde vyrostl americký průmysl spojený se zpracováním černého zlata a jeho ekonomickým využitím – kořeny zde měly slavné společnosti jako American Ship Building, Sherwin-Williams Paint Company, Republic Steel nebo Standard Oil.
A protože ještě neexistovala žádná pravidla, jak s ropnými produkty nakládat, a chyběly zkušenosti, co mohou způsobit, stal se Cleveland jakýmsi Divokým západem ropného průmyslu. Na rozdíl od dobývání Ameriky ale tentokrát nebyli hlavními postiženými původní obyvatelé, ale sama příroda.
Nejvíc právě řeka Cuyahoga. Stala se z ní vlastně městská kanalizace, která odnášela špínu, toxický odpad i mrtvá těla dále od města. V průběhu první poloviny 20. století se problém tak zvětšil, že kontaminovaná řeka začala ohrožovat veškeré zásoby pitné vody ve městě – podle dobových svědectví pronikla do vodárenského systému a pitná voda pak chutnala jako chemikálie a místní ji odmítli pít.
Pro zajímavost a dobový kontext: právě tehdy byl Cleveland jedním z největších českých měst na světě, žilo zde po Praze, Vídni a Chicagu nejvíce Čechů. Není náhodou, že právě zde byla podepsána Clevelandská deklarace, která otevřela možnost vzniku nezávislého Československa.
Že je voda znečištěná, bylo pro místní signálem, že je všechno v pořádku a že ekonomika klape – špína totiž tehdy nepředstavovala signál, že by se mělo něco zlepšit; naopak symbolizovala ekonomický úspěch Clevelandu a představovala ujištění, že lidé mají práci. Ale pak se všechno pokazilo.
Očistný plamen
V neděli 22. června, těsně před rozedněním, ozářila řeku jiná záře. Záře ohně. Hladina Cuyahogy vzplála a hořela čadivým smrdutým plamenem. Jak se to stalo, nikdy nikdo nezjistil, ale došlo zřejmě ke vznícení jedné z mnoha ropných skvrn. Na místo dorazili v autech hasiči, mohli ale jen přihlížet, co se děje. Nakonec oheň zkrotil až hasičský člun.
Trvalo to slabou půlhodinu, tak krátce, že plameny ani nestihl nikdo vyfotit. Ani škoda nebyla příliš velká, asi 50 tisíc dolarů za poškozené železniční mosty. A nikoho to v Clevelandu vlastně ani moc nevzrušilo. Nebylo to totiž ani poprvé, ani naposledy, co se tu vznítila voda. O to větším překvapením pro místní bylo, když se ukázalo, že zbytek USA to zajímá – a hodně.
První článek vyšel v prestižním časopise Time, krátce po něm následoval National Geographic – a pak už do Clevelandu mířili zvídaví novináři z východního i západního pobřeží.
Netrvalo to dlouho a z rozsahem nevýznamné události se stal symbol. Symbol ekologické devastace Ameriky, symbol toho, jak se z průmyslu stává monstrum, které požírá planetu i své lidské tvůrce. Ale také symbol toho, že změna je možná.
Novináři zjistili, že oheň se po hladině Cuyahogy šířil i mnohokrát v minulosti, kdy například požár z roku 1952 byl rozsahem i škodami mnohem horší než ten aktuální. Veřejnost se začala zajímat o to, proč se jí krajina mění před očima, proč je voda i půda otrávená – a také, „kdo za to sakra může“, jak expresivně psal jeden novinář.
Vypadalo to, jako by se Amerika probudila do reality průmyslového znečištění, které desítky let ignorovala – a Cuyahoga se stala symbolem tohoto pádu. Když média informovala o katastrofě, často se přitom v novinách objevovaly metafory, které Cuyahogu srovnávaly s peklem. Hladina připomínala sirné jezero, plameny zase byly pekelné.
„To je docela častá věc. Děje se to u konkrétních katastrof, kde lidem často chybí srovnání s čímkoliv podobným,“ vysvětluje religionista Jan Kozák, který se věnuje religiozitě spojené s environmentálními hnutími. „Rozsah a ta hrůza jsou někdy tak velké, že se pro ně používají srovnání s náboženskými jevy, které jsou vlastně jedinou srovnatelnou věcí. V tomto případě se využívají apokalyptické výjevy.“
Tiché jaro
Doba tehdy byla plná hněvu vůči znečišťovatelům. První impuls k tomu dala kniha vědkyně Rachel Carsonové nazvaná Tiché jaro. Kniha je plná vzteku a nenávisti vůči těm, kdo ničí chemií přírodu. Jejím hlavním cílem je toto zlo zastavit. Je to ale také kniha naplněná smutkem kvůli umírajícím zvířatům, zejména ptákům – Carsonová v ní totiž odhalila devastující vliv pesticidů a hlavně DDT. Zejména je ale plná výsledků desítek let výzkumů, které jasně prokázaly, jak moc průmysl ničí svět.
Autorka vydání knihy přežila jen o několik měsíců. Už v době, kdy ji psala, totiž umírala na rakovinu – dost možná způsobenou právě průmyslovými chemikáliemi používanými v zemědělství.
- Past pokroku: Komunisté zničili Aralské moře. Zbytek může dokonat změna klimatu
- Past pokroku: Velký smog zalehl Londýn na pět dní. Zůstaly po něm tisíce mrtvých
- Past pokroku: Byla plná chemikálií, mrtvých zvířat a občas začala hořet. Destrukce řeky šokovala Ameriku
- Past pokroku: Sověti zamaskovali obří jadernou katastrofu, svět se o ní dozvěděl až po Černobylu
- Past pokroku: Smrtící mrak chemikálií zabil v Indii desítky tisíc lidí. A ubližuje dodnes
- Past pokroku: Když USA zavalil prach. Největší americkou katastrofu způsobila poctivá práce
- Past pokroku: Žízeň po levném benzinu téměř zničila Mexický záliv
- Past pokroku: Čínští komunisté chtěli zničit vrabce, málem zničili sami sebe
- Past pokroku: U Sevesa padali z nebe mrtví ptáci. V Itálii zabíjely dioxiny
- Past pokroku: Centralia začala hořet před šedesáti lety. Nepodařilo se ji uhasit dodnes
- Past pokroku: Zničení Kachovské přehrady způsobilo Ukrajině nevyčíslitelné škody
Tiché jaro mělo obrovský dopad. Ekologické problémy začaly zajímat úřady, příroda začala mít cenu – ne sama o sobě jako nějaký pseudonáboženský artefakt, který by měl být romanticky čistý a nedotknutelný. Ale jako ta část světa, na které je člověk závislý a jehož poškození má silný dopad i na jeho blaho.
Požár, který vzplál na řece Cuyahoga, všechny tyto obavy jen zvýšil. Jak píší historici David a Richard Stradlingovi: „Požár získal status mýtu a faktické chyby se staly nedůležitými pro význam příběhu. (…) Je zřejmé, že tento transformativní požár musel být masivní; národ musel vidět plameny a být patřičně dojat.“ A bylo vlastně úplně jedno, že tento příběh nebyl zase až tolik pravdivý.
Teprve tehdy se totiž ukázalo, že požár nikoho v Clevelandu moc nezaujal hlavně proto, že na něco takového byli místní vlastně zvyklí. Historička Laura La Bellová tvrdí, že Cuyahoga hořela také v letech 1868, 1883, 1887, 1912, 1922, 1936, 1941, 1948 a 1952. A řada z těchto požárů byla mnohem horší než ten z roku 1969 – při některých umírali lidé, jiné ničily průmyslovou i zemědělskou infrastrukturu. A městu nepomohl nikdo, nenašel se žádný Superman, který by znečišťování zastavil – a to přesto, že postava tohoto komiksové superhrdiny vznikla právě zde, protože zde žili jeho autoři, Jerry Siegel a Joe Shuster.
Na scénu vstupují úředníci
Rozhořčení společnosti bylo obrovské. Lidé byli navíc rozčílení válkou ve Vietnamu a naučili se vyjadřovat hlasitě svoje názory při rozsáhlých protestech. V ulicích Clevelandu protestoval také Tim Donovan, jehož vyprávěním náš příběh začíná.
Rozhořčení obyvatel významně urychlilo administrativní opatření, na kterém se už několik let pracovalo. V lednu 1970 Kongres založil Agenturu pro ochranu životního prostředí známou dnes jako EPA. Poprvé tak vznikl federální úřad, který dohlížel a stále dohlíží na dodržování předpisů o znečišťování životního prostředí.
„Říká se, že to byl právě požár řeky v roce 1969, který přímo vedl k založení Agentury pro ochranu životního prostředí, ale myslím, že to bylo trochu složitější,“ říká Rebekkah Rubinová, historička, která dějiny požáru studovala. „Ale pravdou je, že pro lidi, kteří se ochraně životního prostředí příliš nevěnovali, je snadné postavit se za vyčištění řeky, která hoří.“
Také hnutí, které za přírodu bojovalo, bylo typicky americky spojené s religiozitou. „Podobně jako některé křesťanské skupiny očekávají velmi blízký příchod konce světa, mnohá ekologická hnutí mluví podobně nevyhnutelně o očekávání něčeho podobného. V lidech to vzbuzuje podobnou míru úzkosti. Je to zřejmě podobný druh našeho lidského přístupu k těmto ultimátním otázkám, který máme zděděný od předků a který se znovu aktivuje v těchto situacích ekologického charakteru,“ vysvětluje Kozák.
V USA je podle religionisty tento slovník typičtější než pro Evropu. „Jsou daleko náboženštější než Starý svět. Lidé tam mnohem častěji chodí do kostela, kde slyší tyto obrazy a jsou tak na ně více zvyklí.“
Od pekla k normálu
Od sedmdesátých let proteklo Cuyahogou hodně vody a tehdejší lidé by ji dnes asi ani nepoznali. Stále to není žádný ráj, ale stalo se z ní místo, kde se na hladině neblýská ropa, ale pohupují čluny rybářů.
Čtvrti, jimiž v Clevelandu protéká, patří k těm bohatším, její břehy lemují lesy a přes stále zvýšené množství některých chemikálií (podle studie z roku 2018 zejména polychlorovaných bifenylů neboli PCB) se do ní vrací i život – plavou v ní ryby, hnízdí ptáci a dno je poseté bezobratlými tvorečky.
Cuyahoga je dnes tedy opět symbolem – nikoliv toho, že lidé umějí přírodu ničit, ale toho, že během pouhého půlstoletí jsou schopní zachránit i ty ekosystémy, které svou (ne)činností odsoudili k zániku.
Tento díl podcastu na Spotify
Tento díl podcastu na Apple Podcasts
Tento díl podcastu na Soundcloudu
Tento díl podcastu na Google Podcasts
Tento díl podcastu na YouTube Music
Tento díl podcastu na Deezeru
