Československo patřilo v dobách komunistického režimu k zemím, které se nejvíce spoléhaly na těžký a chemický průmysl. Podepsalo se to na řekách, z nichž se staly zapáchající znečištěné stoky, jejichž stav vládu nezajímal.
Za posledních 25 let se kvalita vodních toků v Česku zlepšila, většina jich nicméně stále spadá do kategorie znečištěná voda, což je třetí stupeň znečištění z pěti. Zároveň ale přibývá více úseků vod, které jsou jen mírně znečištěné, respektive nejsou nijak významně ovlivněné lidskou činností.
Vyplývá to z nejnovější každoroční zprávy o stavu vodního hospodářství, takzvané Modré zprávy, kterou vydávají společně ministerstvo zemědělství a resort životního prostředí. Zjednodušeně řečeno: od dob, co skončil komunistický režim, se podařilo řeky v České republice zásadním způsobem vyčistit.
Aby se mohly české řeky stát opět místem, kde žijí ryby a teče v nich voda, v níž se dá koupat, muselo se toho spoustu stát.
Nejprve se ale musely z průzračných vodních toků stát ty špinavé, mrtvé a bahnité stoky, jak je znali obyvatelé Československa těsně před sametovou revolucí. Jak se to totalitnímu režimu podařilo za pouhých čtyřicet let?
Jádro pudla
Vztah komunistických vlád k řekám a k životnímu prostředí obecně vycházel ze samotného jádra této ideologie. Cílem bylo naplnit ideál stanovený ve „svatých knihách“ Karla Marxe, tedy vytvořit rovnostářskou společnost. Což se mělo stát skrze zvyšování životní úrovně mas a současného snížení životní úrovně dříve bohatých.
Jenže k naplnění tohoto cíle chyběly režimu nástroje; deklarované rovnostářství do značné míry snížilo konkurenceschopnost země, vědecko-technologický pokrok byl ve srovnání se západním světem zase omezený kvůli neustálé emigraci elit, jimž toho režim příliš nenabízel.
Ekologické problémy měl po druhé světové válce celý svět včetně Západu – tam se o nich ale nemlčelo a řešily se. Zato východnímu bloku na něco takového chyběly zdroje i vůle. A tak se pro ekonomický růst obětovala příroda – respektive se na ni nebraly ohledy. A to vlastně až do osmdesátých let, kdy se v souvislosti s celospolečenským rozvolňováním (s původem v Gorbačovově glasnosti a perestrojce) začali nahlas o přírodu zajímat lidé organizovaní v prvních ekologických hnutích.
„Životní prostředí bylo pro režim citlivou otázkou. Průmysl a průmyslové technologie byly většinou zastaralé a vyžadovaly neúměrné množství paliva, jehož těžba, doprava i následná spotřeba zatěžovaly životní prostředí,“ popisuje historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů, který se historií životního prostředí zabývá. A právě řeky byly sice hodně zašpiněným, ale přesto skvěle odrážejícím zrcadlem, jež dobře ukazovalo, jak špatně na tom československá příroda opravdu je.
Několik příkladů
V nedávné době v Česku vyvolalo velký rozruch, když na podzim roku 2020 došlo k ekologické katastrofě, když stále ještě neznámý zdroj znečistil řeku Bečvu a způsobil úhyn asi čtyřiceti tun ryb. V dobách Československa byly podobné „nehody“ běžné, jen se o nich většina obyvatel nikdy nedozvěděla. Při pohledu do evidence České inspekce životního prostředí se jich dají objevit celé desítky. Jen několik příkladů:
- Dne 22. září 1964 došlo k úniku asi 150 kilogramů kyanidů do řeky Jihlavy. Příčinou havárie bylo vypuštění nedostatečně zneškodněné kalící lázně, ve které byla chybně provedena kvalitativní zkouška. Došlo tehdy k rozsáhlé otravě ryb, postiženo bylo asi šedesát kilometrů toku, úhyn ryb trval asi týden. Nejvyšší zjištěné koncentrace kyanidů v Jihlavě (měřeno až 3. den) se pohybovaly okolo 0,6 miligramu na litr. Během havárie se uskutečnilo několik pokusů o ovlivnění jejího průběhu, a to vypouštěním ředící vody z vodních nádrží nebo zachycováním vlny toxické látky v předem vypuštěných jezových zdržích. Výsledky těchto opatření nebyly vyhodnoceny, podle odhadů se nicméně tato opatření nejevila jako příliš účinná. Původcem havárie byl národní podnik Tona Jihlava.
- Dne 6. listopadu 1966 došlo k úniku čpavkových vod do řeky Bečvy z Přerovských chemických závodů. Při čištění zásobníků čpavku se ucpal odpad do chemické kanalizace a čpavková voda se dostala do kanalizace nezávadných vod s vyústěním do Bečvy. Pod Přerovem došlo k totálnímu úhynu ryb v toku a dále k otravě kaprů v sádkách Státního rybářství v Chropyni.
- Dne 17. června 1967 došlo k úhynu ryb v Lubině pod vyústěním Kopřivničky, do které vypouštěl odpadní vody národní podnik Tatra Kopřivnice, až po soutok s Odrou. V říční vodě byla zjištěna koncentrace kyanidů 2,4 miligramu na litr. Při šetření v závodě byly zjištěny četné závady a nedostatky v provozech závodu i na provizorní neutralizační stanici. Hlavní příčinou úniku kyanidů do toku bylo ucpání potrubí kyanidových vod, které vede na neutralizační stanici. Toto potrubí bylo opatřeno otvory pro čištění, které nebyly zakryty, a tak došlo k přelití na betonovou podlahu a z ní do šachtic splaškové kanalizace (v šachticích byly zjištěny koncentrace kyanidů 144 miligramů na litr, respektive 221 miligramů na litr).
- Roku 1969 došlo k úniku 225 tun melasy při neopatrné manipulaci na zásobních nádržích při přečerpávání v národním podniku Východočeské lihovary a konzervárny, lihovar Chrudim. Melasa kanalizací natekla do řeky Chrudimky a do Labe. Došlo k úhynu ryb až po hranice s okresem Praha-východ.
- V noci z 6. na 7. ledna 1970 došlo k havarijnímu znečištění Chodovského potoka a následně řeky Ohře fenoly z národního podniku KVHU Vřesová. Při přečerpávání fenolové vody z generátorovny do zásobních tanků extrakční fenolové stanice unikly surové fenolové vody s dehtem z otevřeného odkalovacího šoupátka do splaškové kanalizace. K dalšímu úniku došlo při přečerpávání, kdy na potrubí při opravách byla odstraněna slepá příruba. Odtud odpadní vody unikaly rovněž do kanalizace. Většina dehtu byla zachycena pardubickou biologickou čistírnou odpadních vod. Koncentrace jednomocných fenolů v Chodovském potoce byla až 5,0 miligramu na litr, havárií byl ohrožen vodárenský odběr na Ohři v Radošově (zásobování Ostrova nad Ohří).
Podobných katastrof se odehrály celé desítky. Příčinou byly nekvalitní a ve srovnání se západním světem nedostatečně zabezpečené technologie – ať už se jednalo o filtrační či přečerpávací systémy, senzory, které sledovaly stav chemikálií nebo obecně o archaickou elektronizaci. K tomu všemu se připojovala i nedostatečná odpovědnost za způsobené škody, když tresty udělované za environmentální katastrofy zdaleka neodpovídaly způsobeným škodám.
Do českých, moravských a slovenských řek tak proudily potoky chemikálií. Přes všechny tyto hrůzy až do konce 80. let navíc v Československu neexistoval žádný ústřední státní orgán, který by se o životní prostředí staral.
Lži a zamlčování
Devastace životního prostředí a znečištění ovzduší v 70. a 80. letech 20. století už dosáhly takových rozměrů, že doléhaly na zdraví občanů tehdejšího Československa. Komunisté si uvědomovali, že selhávají v tom, co bylo jejich cílem, a sice zvyšovat kvalitu života. Režim proto záměrně lhal a zamlčoval veřejnosti informace o skutečném stavu životního prostředí, aby neposkytoval lidem argumenty, s nimiž by se následně mohli proti vládnoucí straně obrátit.
I tak se ale právě řeky staly jedním z klíčových témat, nad nimiž se lidé začali sdružovat a kritizovat přístup moci. Nejspornější byly drastické zásahy do toků, konkrétně výstavba přehrady Nové Mlýny na Dyji nebo ve Skryjích na Berounce. Obě představovaly podle kritiků hrozbu jak pro samotné řeky, tak i pro jejich širší okolí – a když došlo k jejich výstavbě, ukázalo se, že tyto výhrady byly oprávněné.
První rozbor ekologické situace v Československu vypracovala až na podzim roku 1983 Ekologická sekce při biologické společnosti ČSAV na podnět československé vlády – ta ale výstupy vědců v podstatě ignorovala. Jenže tato zpráva, respektive jeden její opis, se dostal mezi signatáře Charty 77, kteří ji pak propašovali na západ. Čechoslováci se tak poprvé o zoufalém stavu svých řek, lesů a vzduchu dozvěděli prostřednictvím německých a francouzských novin – samozřejmě pokud se k nim dostali.
Mimo jiné tato zpráva jako první u nás obsahovala také varování před klimatickou změnou způsobenou vyšší koncentrací skleníkových plynů v atmosféře. A zatímco řeky se za oněch 41 let podařilo do značné míry vyčistit, změna klimatu zůstává stále problémem k vyřešení.
Načítání...
