Muž, který se narodil do uprchlické rodiny na okraji pouště, dnes dává lidstvu technologie, které umí doslova vykouzlit pitnou vodu i ze suchého pouštního vzduchu.
V malém domě s jedinou místností žila celá rodina, kromě lidí v něm ale přespávala i domácí zvířata, včetně kravky. Byli to uprchlíci ze Svaté země. Během dlouhé zimní noci se tam do chudých poměrů narodil chlapec.
Tento příběh se neodehrál před dvěma tisíci lety v Betlémě, ale roku 1965 v Ammánu. Hoch dostal jméno Omar Mwannes Yaghi.
Jeho rodina, která žila na předměstí jordánské metropole, patřila i v této zemi mezi ty chudší. Palestinští uprchlíci to neměli nikdy lehké, na začátku sedmdesátých let dvacátého století ale byla jejich situace po šestidenní válce extrémně složitá. Yaghiho rodina neměla v domě ani zavedenou elektřinu, k pitné vodě měla jen omezený přístup. Už tehdy si musel uvědomovat, jak důležitá voda je a jak těžký je život bez ní.
Střih: 7. října 2025 dostal Omar Yaghi Nobelovu cenu za chemický postup, který umožňuje získávat vodu ze vzduchu.
Na cestě k chemii
Studium chemie nebylo pro dítě z těchto poměrů ani zdaleka první volbou, ostatně do svých deseti let Yaghi o existenci tohoto oboru ani netušil. A to přesto, že slovo má původ v jeho rodné arabštině.
Školu podle rozhovorů, které dal později médiím, miloval. Byla pro něj oázou, kde nacházel útočiště před pouští svého života – ostatně polopouštní krajina začíná těsně za hranicemi města, kde vyrůstal. Jako iniciační příběh uvádí Yaghi svou návštěvu školní knihovny v době, kdy mu bylo kolem deseti let.
Když se tam mimo otevírací dobu plížil, sáhl náhodně po jedné knize na polici. Jeho hnědé oči spočinuly na pozoruhodných, ale pro něj tehdy zcela nesrozumitelných obrázcích. Byly na nich jakési barvené kuličky propojené s jinými. Učebnice chemie. Kdyby Yaghi sáhl po učebnici fyziky, mohl možná dosáhnout roku 2025 na jinou Nobelovu cenu, protože jeho vědecký talent byl už na škole jasně viditelný.
„Alespoň sto citací“
Právě proto se Yaghi na příkaz svého otce přestěhoval v pouhých patnácti letech do Spojených států. Chemie ho fascinovala, zejména její schopnost vytvářet úplně nové látky, které v přírodě neexistovaly, s vlastnostmi, o nichž lidé mohli jen snít. Byl pracovitý, talentovaný a moc dobře věděl, jak vypadá chudoba. Školou procházel bez problémů, svou vědeckou kariéru začal na Arizonské státní univerzitě.
„Snil jsem o tom, že mi vyjde alespoň jeden článek, který by získal sto citací,“ vzpomínal letos v rozhovoru pro Nobelovskou komisi. „Teď moji studenti říkají, že naše skupina už získala přes 250 tisíc citací.“ Většinu své odborné kariéry strávil v kalifornském Berkeley, kde se podílel na obrovském množství vědeckých projektů.
Právě tam potkal významného českého chemika Františka Švece, který na něj vzpomínal ve vysílání České televize. „Omar je skutečně muž, který vymyslí věci, nad nimiž zůstává rozum stát,“ hodnotí letošního laureáta.
Zázračné molekuly
Od začátku své kariéry se Yaghi snažil najít kontrolované způsoby výroby materiálů. Jeho cílem bylo spojit různé chemické složky tak snadno, jako by se spojovaly kostičky stavebnice.
Od začátku bylo jasné, že je to nesmírně náročný úkol, ale nakonec se mu to podařilo, když jeho výzkumná skupina začala kombinovat kovové ionty s organickými molekulami. Roku 1995 Yaghi popsal strukturu dvou různých dvourozměrných materiálů, které připomínaly sítě a byly spojeny mědí nebo kobaltem. Druhý z nich mohl ve svých prostorech hostit molekuly – a když byly tyto prostory plně obsazeny, byl tak stabilní, že jej bylo možné zahřát na 350 stupňů Celsia, aniž by se rozpadl.
Yaghi studii o tomto materiálu vydal v prestižním odborném časopise Nature, kde také jako první vědec vůbec zavedl pojem „kovově-organická struktura“ (neboli MOF), který se používá dodnes.
„Jeho“ látka měla jednu skvělou vlastnost: uvnitř díky své konstrukci skrývala obrovskou plochu. Vylepšil ji o pár let později, výsledek tehdy připadal vědcům jako zázrak – pár gramů látky jménem MOF-5 má plochu velkou jako fotbalové hřiště, což znamená, že může absorbovat mnohem více plynu než jakýkoliv jiný materiál.
Zpět do pouště
Yaghi se už z Ameriky do pouští Jordánska nevrátil. Ale jeho práce tam stále směřuje. V jordánské poušti Wádí Rúm se před několika lety natáčela adaptace slavného sci-fi románu Duna. Jeho hrdinové využívají technologii, která jim umožňuje získávat na jejich pouštní planetě ze vzduchu vlhkost – a díky tomu přežívají na tom nejméně pohostinném místě v kosmu.
A právě takovou technologii vyvinul Yaghi. „Vodu ze vzduchu můžete získávat kdekoli na světě, v jakémkoli ročním období, bez ohledu na úroveň vlhkosti a bez uhlíkové stopy,“ řekl roku 2014 agentuře Bloomberg, když zakládal společnost Atoco.
V ní vyvinul malé ruční zařízení založené právě na principu MOF, které využívá teplo slunce ke kondenzaci vody do kádinky. Prototyp funguje skvěle a firma se teď snaží technologii škálovat, tedy zařídit, aby místo několika mililitrů byl přístroj schopný získávat celé litry, nebo dokonce hektolitry vody ze vzduchu.
Muž a stroj
Výše uvedenou ságu Duna propojuje obava z myslících strojů. Yaghi se umělých inteligencí nebojí. Naopak, v posledních letech se stal jejich hlavním propagátorem v chemii.
V rozhovoru pro odborný web Chemistry World uvedl, že AI může pomoci při předpovídání a mapování rozsáhlého prostoru struktur, které vznikají z různých geometrií molekul. To podle něj výrazně urychluje identifikaci slibných kandidátů na použitelné látky, a šetří tak i zdroje.
„AI je z hlediska využití ve vědě stále ještě v plenkách, ale domnívám se, že s ní musíme experimentovat. Musíme spolupracovat s našimi kolegy z oboru informatiky, pomoci jim pochopit, jak uvažujeme a jak dochází k objevům v chemii, a zajistit, aby byly tyto modely vylepšeny tak, aby přispívaly k rozvoji chemie,“ konstatoval.
