Přelom května a června bývá nejčastější dobou, kdy probíhají srazy spolužáků ze středních škol, kteří v této době vzpomínají na doby, kdy společně maturovali. Podle psychologů mohou mít taková setkání silný a většinou pozitivní dopad.
„Milena přiletěla až z Bruselu. Dušan se vůbec nezměnil. A věděli jste, že Klára s Martinem se vzali?“
Podobné konverzace se v současné době odehrávají častěji než jindy. Čerství maturanti na začátku června slaví úspěch závěrečné zkoušky, ale také probíhají srazy spolužáků, kteří spolu maturovali před desítkami roků.
Podle řady zahraničních výzkumů jsou srazy abiturientů nesmírně důležitý moment v lidském životě, který může mít významný pozitivní dopad na kvalitu dalších let. Tento fenomén se sice dost špatně zkoumá, ale výsledky, které o něm existují, naznačují, že jde o jeden z mála spontánních rituálů, k nimž se lidé stále upínají, byť v digitálním věku ztrácí sílu, kterou kdysi míval.
„Přestože jsou srazy spolužáků ze střední školy nepravidelné, krátké a ne vždy navštěvované, jde o kritický bod s důležitým vztahem k identitě v současné Americe,“ popsal význam těchto setkání už ve druhé polovině dvacátého století newyorský sociolog Robert Zussman ve své studii. „Konají se sice v současnosti, ale organizují se s pohledem do minulosti. Díky tomu jsou nejen pozvánkou k tomu, aby si člověk rekapituloval život, ale vlastně se tomu nedá ani příliš vyhnout,“ popisuje vědec.
Srovnání jsou dobrá – a pravdivá
„Jak to ta Jana dělá, že je pořád tak štíhlá.“
Srazy abiturientů konfrontují jejich účastníky se změnami v jejich vlastních životech a současně s tím, jak moc se změnily životy ostatních. Srovnávání se nedá ubránit a podle psychologů na tom není nic špatného. Podle výše popsaného výzkumu, který porovnával účastníky pěti „slezin“, se zdá, že lidé jsou na těchto setkáních nečekaně pravdomluvní.
„Účastníci srazů se podle sociologů sice mohou pokoušet řídit dojmy ostatních tím, že kontrolují informace o sobě, ale před bývalými spolužáky jsou mnohdy velmi otevření, a tedy i pravdomluvní. Otevírá jim to dveře nejen k tomu sdílet svůj příběh s ostatními, ale také ho reflektovat sám se sebou.
Podle článku v deníku Chicago Tribune z roku 2011 má každý sraz svou osobitost.
Sraz po deseti letech je nejméně navštěvovaný a je pravděpodobně nejnáročnější na organizaci.
Sraz po dvaceti letech je nejnavštěvovanější. Účastníci se ve svých životech stávají rozmanitějšími a srazy jsou mnohem méně povrchní než v předchozím desetiletí.
Na srazu po třiceti letech jsou životy absolventů poměrně pestré kvůli rozvodům, novým manželstvím, dětem různého věku a změnám zaměstnání. Účastníci jsou sebevědomější, a proto méně z nich přivádí své partnery.
Kolem srazu po čtyřiceti letech se životy účastníků začínají více podobat, protože se začínají potýkat s přechodem „středního věku“ do „stáří“, čelí nemocem a řeší odchod do důchodu.
Sraz po padesáti letech je druhým nejnavštěvovanějším srazem. Klíčovou roli na něm hraje nostalgie. Bývá nejupřímnější, přetvářky minulosti vzal čas.
Zdroj: Chicago Tribune
Podle Zussmana je z hlediska vnitřní hygieny a sebeúcty dobré, že lidské osudy jsou příliš komplikované na to, aby se daly jednoznačně označit za dobré nebo špatné, úspěšné či neúspěšné. Profesně úspěšný podnikatel může mít rozbitou rodinu, bývalá spolužačka se vzorovou rodinou se může potýkat se zdravotními problémy. Lidé, kteří se nemohou pochlubit vynikající kariérou, mohou vypadat spokojení a vyrovnaní a profesních úspěchů zase mohli dosáhnout ti, kdo si maturitu dali až na druhý pokus na podzim.
Všechny tyto příběhy skládají velmi pestrý obraz životů, k nimž má člověk nějaký vztah díky společně prožitým rokům na střední škole. Podle známé cambridgeské studie Dennise Brissetta a Charlese Edgleye je v tom důležitá také časová omezenost takových setkání. Těch několik hodin, co sraz trvá, může být proto podobně intenzivní jako film nebo návštěva divadelního představení. A díky tomu může mít i podobně silný emocionální dopad.
Psychologové tvrdí, že „sleziny“ mohou hrát významnou roli zejména u těch, kteří už si mohou říci společně s Dantem Alighierim: „Když život můj byl ve své půli“ – tedy u těch, kteří už bilancují a hledají nové cesty, jak naložit s tím časem, který jim zbývá.
Síla nostalgie a sentimentu
„Pamatujete, jak tehdy matikářka říkala Danovi o té lodičce?“
Podle další studie, která vyšla v odborném časopise Frontiers in Psychology, je klíčovou emocí srazů abiturientů nostalgie. A to jeden z jejích podtypů, který psychologové označují za tesknou, hřejivou a sentimentální nostalgii.
Popisy nostalgických vzpomínek účastníků se vyznačují převážně pozitivním afektem a pocity propojení s ostatními lidmi. Kromě toho nostalgie působí jako psychologický nárazník nebo protilátka proti sociálnímu odloučení a negativním afektům. „Když člověk snáší nepříjemné stavy, nostalgické vzpomínky fungují jako zásobárna pozitivního afektu, sebeúcty a sociálního propojení,“ uvádí vědci.
A srazy po letech jsou spojené právě s velkým množstvím těchto vzpomínek. Vědci dokonce hovoří o kolektivní nostalgii: společné sdílení vzpomínek u jednoho stolu podle této studie výše popsaný efekt velmi posiluje.
Odpouštění hříchů
„Lucie, pamatuješ na té přehradě tehdy? Tak za to se moc omlouvám, dneska bych to řešil jinak.“
Asi téměř každý si nese z minulosti nějaká traumata, hříchy nebo ponížení. Řada z nich je spojená s dobou, kdy lidé byli méně rozvážní, tedy právě na studiích. Může jít o neopětované lásky, msty, menší i větší dramata z doby, kdy se všechno jeví dramatičtější, ale také o opravdová traumata, která se časem nezmenšují.
Podle článku v americkém deníku NPR jsou třídní srazy místem, kde zní omluvy velmi často. A pokud nezazní přímo tam, nastartují člověka k tomu, aby se omluvil později, třeba písemně.
Životní změny přicházejí už před srazem
„Ladě to děsně sluší, ty šaty má nové?“
Podle amerických sociologů existuje nečekaně velké množství lidí, kteří berou přípravy na sraz, zejména takový, který se odehrává po desítkách let od maturity, velmi vážně – zřejmě právě proto, že se část sebereflexe odehrává už před akcí.
„Individuální přípravy na srazy jsou pozoruhodně rozsáhlé. Nejenže si jejich účastníci často nechávají upravit vlasy, kupují si nové oblečení anebo drží diety, ale zaznamenali jsme dokonce i případy, kdy lidé opouštěli stará zaměstnání a hledali si nová, řeší své vztahy, a v jednom případě jsme narazili dokonce na to, že účastník srazu si kvůli němu dokončil dizertaci,“ popisují vědci v jednom z takových výzkumů.
To všechno svědčí o emocionální síle těchto setkání, ale také o tom, jak se účastníci snaží řídit vyprávění o svém životě. „Z pohledu samotných účastníků se nejedná o lhaní,“ upozorňují vědci. „Spíš to představuje snahu vybrat si mezi různými svými podobami a najít takovou, která se nejvíce blíží tomu, jaký by člověk chtěl být. Možná i to může mít terapeutické účinky,“ předpokládají vědci.
Mezi kontrolní mechanismy, kterými účastníci řídí interpretaci svého příběhu, patří podle vědců mimo jiné také neúčast. Podle vědců bývá typická pro ty, kdo zažili nedávno nějakou osobně nepříjemnou událost: ve studii se ukázala jako nejčastější příčinou rozpad vztahu a také finanční problémy.
Sleziny v době internetové
„Pavla dneska nedorazí, ale sleduju ji na Facebooku, má dva syny…“
Podle deníku New York Times, který se tomuto fenoménu také věnoval, se ale role „slezin“ v moderní době oslabuje, a to včetně jejich terapeutického efektu. Příčinou jsou sociální sítě, které umožňují lidem sledovat bývalé spolužáky v době, kdy spolu nejsou v kontaktu.
Deník popisuje, že účastníci srazů tak přicházejí o momenty překvapení, silných emocí, údivu, které by měli, kdyby o svých spolužácích tolik nevěděli ze sledování jejich sociálních sítí. Podoba třídních srazů se tak zřejmě nenávratně mění a mění se od vyměňování informací o tom, co kdo dělá, na spíše zážitkové aktivity s bývalými spolužáky.
