„Naučila jsem se nesoudit, dívat se optikou lidí, kteří se narodí v totalitním režimu. A morálka není vrozená, ale naučená.“ To jsou hlavní zkušenosti, které dal pobyt v Severní Koreji spisovatelce Nině Špitálníkové. V Hyde Parku Civilizace popsala, jak každodenní realita v tomto komunistickém režimu vypadá a jak se tam žije obyčejným lidem.
Na Severní Koreji je nejkrásnější obloha. A hvězdy na ní. „Ale rozhodně ne ty rudé,“ má jasno žena, která v izolované zemi studovala a napsala o ní několik knih.
Právě hvězdy jsou přitom v KLDR výjimečně jasné – ne díky nějakým zvláštním vlastnostem atmosféry, ale zkrátka proto, že zásobování elektřinou je tam omezené. „Čtyřiadvacet hodin denně jsou osvíceny pouze sochy vůdců,“ popisuje Špitálníková. Díky tomu Severokorejci neznají světelné znečištění, „oproti Evropě je to neuvěřitelný rozdíl, naprostá tma, hvězdná obloha, jakou my Evropané už neznáme,“ přibližuje spisovatelka a koreanistka.
Od narození pod kontrolou
Hvězdy jsou ale jednou z mála věcí, které jsou v KLDR opravdu krásné. A svobodné. Jinak je život tamního člověka nalinkován už v okamžiku jeho narození – a Strana ho (de)formuje už od prvního roku jeho života. „Místo klasických pohádek jsou severokorejským dětem vyprávěny revoluční příběhy velkých vůdců,“ vypráví Špitálníková. Tyto příběhy jsou sice hrdinské, ale věcně nesmyslné.
„Životopisy vůdců nesedí, ale Severokorejci o tom nesmí přemýšlet, ptát se ani polemizovat. To je zakázáno. Všechny informace, které dostávají od Strany, musí být přijímány jako absolutní pravda. Nepřipadá jim to však divné. Vždyť neznají nic jiného. Nikdo jiný není tak geniální jako dynastie Kimů, proto právě oni vedou Korejskou lidově demokratickou republiku,“ vysvětluje.
„Už i malý žák ví, co je správné a co ne,“ popisuje spisovatelka. Občané KLDR jsou podle ní vychováváni v tom, že je země v neustálém ohrožení. Musí umět bojovat – hlavně proti Američanům, ale třeba i Japoncům. Jsou vycvičeni být stále ve střehu. Toto je nemine ani v práci, indoktrinace je provází celý život. Hodiny revoluční historie mají až do smrti.
Severokorejská uprchlice, označená v knize Svědectví o životě v KLDR jako „profesorka“, která v zemi učila matematiku, dětství Kim-Ir-sena a výtvarnou výchovu, popisuje náplň školní hodiny takto: „V rámci výtvarné výchovy jsem například často se studenty kreslila mrtvé Američany, které porazila Korejská lidová armáda.“
Každý člověk nejen na práci, ale vlastně na všechno, co v životě udělá, získává zpětnou vazbu. „Já tomu říkám hodiny sebemrskačství,“ říká Špitálníková. „Zpětnou vazbu získáváte na cokoli. Každé druhé pondělí absolvuje Severokorejec hodinu sebekritiky. Je dobré si i něco vymyslet. Když pracovník nic neřekne, znamená to, že není loajální a nechce být lepší Severokorejec. Za trest pak dostane hodiny práce navíc nebo další vzdělávání,“ popisuje.
Směr lidského života je v Severní Koreji předurčen tím, do jaké kasty člověk patří. „Kasta předurčuje Severokorejci jeho celý život,“ zdůrazňuje Špitálnková. To, jestli se člověk může stát například učitelkou nebo jít studovat na univerzitu, totiž v zemi zajišťuje právě kastovní systém, takzvaný songbun. Severokorejská společnost je jím rozdělena do 51 vrstev.
Tento systém vznikl v roce 1957, zavedl ho severokorejský vůdce Kim Ir-sen. Je založen na tom, zda člověk v minulosti spolupracoval za japonské okupace s Japonci, na politickém, sociálním a ekonomickém postavení předků i několik generací dozadu. Dítě je do kasty zařazeno hned od narození. Toto zařazení určuje, jestli bude moct na vysokou školu, kde bude pracovat, bydlet, koho si může vzít.
V Koreji se bere velmi vážně, „KLDR opravdu zajišťuje čistotu rasy,“ doplňuje Špitálníková. Před svatbou musí vyšší kasty dokonce na krevní testy, aby nebyla poškozena čistota rasy. Aby nedošlo k pomíchání vzácné krve, jelikož jsou tím „největším národem na světě.“ A ten se musí přísně chránit.
Šikana je všudypřítomná. Způsobují ji velké rozdíly v životní úrovni a také příslušnost k songbunu. Není ale považována za něco negativního. Je součástí života, součástí ideologie, součástí Severní Koreje. „Vy si tam šikanu zasloužíte. Vaše rodiče, prarodiče spolupracovali s Japonci. My se měli špatně a teď se máte špatně vy,“ pomáhá Špitálníková pochopit tuto pro Evropana jen těžko pochopitelnou argumentaci.
Strana ovládá i mysl lidí
Některým Severokorejcům, kteří uprchli z této diktatury, se tak někdy zdá, že Strana je prakticky všemocná. „Profesorka“, jejíž vzpomínky Špitálníková zaznamenala, si v jednom rozhovoru například posteskla: „Myslela jsem si, že Strana dokáže kontrolovat myšlenky…“ A Špitálníková doplňuje: „Otázka je, zda opravdu nemůže.“
Na denním pořádku je totiž v KLDR i špiclování. „Jste v neustálé paranoii, že na vás někdo něco říká. A je to tak, on na vás opravdu někdo něco říká,“ podotýká Špitálníková. V každém autě, které přepravuje vyšší úředníky, hodnostáře či podnikatele, jsou odposlechy. Kontrola probíhá i prostřednictvím domovních prohlídek, takzvaným inminbanem. Zkrátka skupinou lidí, kteří vzájemně dohlíží jeden na druhého. Nejde o nic méně než o kompletní kontrolu sousedů.
V čele tohoto systému podle Špitálníkové stojí politicky spolehlivá soudružka, ideálně členka Korejské strany práce, taková domovnice, která může kdykoli přijít k vám do bytu a prohledat ho. „Co tam máte, jak vypadá, kontroluje, že máte správně vyvěšeny portréty velkých vůdců, hlídá, kdy jste přišli, odešli, jak chodíte na záchod. Ano, domovnice si opravdu zapisuje, jak chodíte na záchod, ale také, kolik se za den vyprodukovalo výkalů, protože ty se používají a odváží jako hnojivo. Množství výkalů se zaznamenává hromadně… Doma tak máte paradoxně nejméně soukromí a jste nejvíce hlídaní,“ popisuje. Pod jeden inminban spadá 20 až 40 domácností.
Na portrétech velkých vůdců nesmí být ani smítko prachu, jinak máte velký problém. „Nesmíte si vedle jejich portrétů pověsit ani fotku svých rodičů, nemůžete vedle nich dát někoho tak méněcenného, jako je váš rodič,“ nastiňuje koreanistka.
- portréty Kim Ir-sena a Kim Čong-ila musí být v každé domácnosti
- musí být umístěny na samostatné zdi
- existují složité předpisy o jejich údržbě
- poškození se důkladně prošetřuje
- osoby zodpovědné za poškození portrétů jsou potrestány
Na vojnu musí všichni
Další odlišností KLDR od „normálního světa“ je povinná vojna pro muže i ženy. „Pro ženy je vojna naprosto otřesná zkušenost,“ podotýká Špitálníková.
Na vojnu jsou povoláni po střední škole muži na deset let, ženy „jenom“ na sedm let. Pro téměř všechny, zejména ženy, je to otřesná zkušenost. Část nováčků každoročně spáchá sebevraždu. První rok pro ně není podle Špitálníkové vůbec lehký. Mají hlad, trpí spánkovou deprivací, je jim strašná zima nebo vedro, a když si představí, že je čeká ještě sedm, osm, devět let, radši to „zabalí“.
Skoro každá žena je na vojně vystavena nějakému násilí. Ať psychickému, nebo fyzickému. Verbální útoky, osahávání, nucení do různých sexuálních praktik, znásilňování. „Zneužitá žena se pak cítí tak, že zradila sebe, zradila Korejskou stranu práce, velkého vůdce, ale i oni ji zradili,“ sdílí zkušenosti emigrantek Špitálníková.
Největším paradoxem je však to, že zároveň jsou Severokorejci, dle slov Špitálníkové, velice čistotní a panenští v sexualitě. Akt berou jako sváteční událost s cílem zplodit potomky.
Vojáci také hodně inklinují k homosexuálním stykům. Nejen ti obyčejní. I důstojníci, poddůstojníci, všichni. Severokorejské zákony přímo homosexualitu nezakazují, omezují ale cokoli, co je proti „socialistickému stylu života“. „I ve svobodném světě má Severokorejec problém přiznat se k homosexualitě,“ říká Špitálníková. I uprchlíci z KLDR na ni pohlížejí jako na nemoc, kterou Severokorejci nemají.
Smrt je všudypřítomná
„Každý Severokorejec většinou alespoň jednou přihlíží popravě,“ vzpomíná další uprchlice v knize Svědectví o životě v KLDR.
Popravy jsou podle Špitálníkové v KLDR časté, a to i kvůli vágně napsanému trestnímu zákoníku. Trest lze dostat prakticky za cokoli. A může ho dostat kdokoliv. Pole trestního zákoníku sice mohou být popravy prováděny až u dětí ve věku od čtrnácti let, ale podle výzkumu univerzity v Soulu byly popraveny i děti ve věku čtyř nebo šesti let.
Popravy jsou veřejné. Účast na nich je navíc povinná i pro děti. Základním pravidlem podle Špitálníkové je, že se při nich nesmí projevit žádný nesouhlas s režimem: „Na veřejné popravě nesmíte plakat,“ zdůrazňuje. Popravy mají v KLDR ale nejen funkci trestu, nýbrž je to i jakási forma komunikace režimu s občany.
„Pokud stát potřebuje lidi vystrašit, nařídí popravu. Člověk tak má strach, aby nedopadl stejně. Funguje to. Severokorejci nesmí na popravách plakat nebo být smutní. Tím by člověk připustil, že se zločincem souhlasí. Ale souhlasit s činem, který je proti velkému vůdci, nelze,“ popisuje spisovatelka.
Poprava paradoxně nemusí být tím nejhorším z trestů – řada sankcí se totiž uplatňuje i napříč třemi generacemi. „Kromě poprav lidé mizí do pracovních táborů. Přezdívá se jim tábory smrti,“ uvádí Špitálníková. Jeden takový, o velikosti Prahy, se nachází nedaleko hlavního města Pchjongjangu. Je pro politické vězně. Podle odhadů je zde až padesát tisíc lidí, kteří pracují v uhelných dolech, na polích nebo ve výrobě cementu. V areálu se nachází také mučírny. Aktuálně přitom KLDR provozuje další čtyři podobné tábory.
„Nikdo nechce mít v KLDR problém. Existují třígenerační tresty. Trest tak zasáhne i rodiče a děti,“ zdůrazňuje spisovatelka. Lidé se do těchto táborů podle ní ztrácí poměrně pravidelně, pro stát je výhodnější, když odsouzení pracují a tím pomáhají. „Přijede auto, naloží vás a už o vás nikdy nikdo neslyší. S trochou štěstí se vrátíte za pár měsíců v dost zuboženém stavu. Vy ani vaši příbuzní o tom ale nesmíte nikdy mluvit. Nikdo se ale neptá, co se stalo,“ nastiňuje.
Počet rodinných příslušníků, kteří v táboře skončí, se odvíjí od závažnosti zločinu. Pokud se někdo ocitne v nepřátelské třídě, zůstane tam po zbytek života. Postavení v tomto systému je dědičné a prohřešky rodičů ulpívají i na dětech a vnoučatech, kteří se nazývají „poskvrněná krev“ či „nečistí“.
Celý rozhovor s Ninou Špitálníkovou pro pořad Hyde Park Civilizace najdete v úvodním videu článku.
Nina Špitálníková je česká koreanistka, odbornice na Korejskou lidově demokratickou republiku a spisovatelka.
V rámci studií absolvovala semestr na Univerzitě Songgjungwan v jihokorejském Soulu. V roce 2011 a 2012 se rovněž zúčastnila studijních pobytů na Univerzitě Kim Ir-sena v Pchjongjangu.
V roce 2018 se stala členkou výzkumného týmu v Peace Research Center Prague, který koordinuje Institut bezpečnostní politiky, ve spolupráci s jednotlivci z Peace Research Institut Frankfurt, Katedry mezinárodních vztahů, Katedry evropského práva, Katedry psychologie a Ústavu ekonomických studií UK.
Je autorkou knih Propaganda v KLDR: funkce, metody a vývoj, Na studiích v KLDR: Mezi dvěma Kimy, Svědectví o životě v KLDR a Severka.
