Velká analýza chování lidoopů prokázala, že základy humoru ovládají všechny druhy těchto primátů. Vědci ukázali, že hravé škádlení dělají nečekaně často.
Děti jsou schopné škádlit se s ostatními už od svých osmi měsíců. A ani k tomu nepotřebují řeč. Vědce proto zajímalo, jestli něco podobného nedělají také primáti, kteří jsou lidem sice blízce příbuzní a v mnoha ohledech podobní, ale dar řeči nemají. Nová studie prokázala, že dělají.
Žertování je důležitou součástí lidské interakce, která se opírá o sociální inteligenci, schopnost předvídat budoucí jednání a schopnost rozpoznat a vyhodnotit, jestli dochází k narušení očekávání druhých. Škádlení má s vtipkováním mnoho společného a hravé škádlení proto vědci často považují za kognitivní předchůdce opravdového vtipkování, jehož je (pokud je známo) schopný jen člověk.
První formy hravého škádlení se u lidí objevují ještě dříve, než děti řeknou svá první slova, a to již ve věku osmi měsíců. Nejranější formy škádlení jsou opakované provokace, které často zahrnují překvapení. Kojenci škádlí své rodiče nebo sourozence hravým nabízením a opakovaným odebíráním předmětů, porušováním sociálních pravidel a narušováním činnosti ostatních. Ve vývoji dítěte jde o zásadní krok.
Ve studii, kterou vydal odborný časopis Proceedings of the Royal Society B, vědci shromáždili důkazy o hravém škádlení u čtyř druhů lidoopů: orangutanů, šimpanzů, bonobů a goril. „Lidoopi jsou vynikajícími kandidáty na hravé škádlení, protože jsou nám blízce příbuzní, zapojují se do sociálních her, smějí se a vykazují poměrně sofistikované chápání očekávání druhých,“ popsala Isabelle Laumerová, která výzkum vedla.
Její tým analyzoval spontánní sociální interakce, které vypadaly jako hravé, mírně obtěžující nebo provokativní. Během těchto interakcí výzkumníci sledovali jednání škádlícího, jeho tělesné pohyby, výrazy tváře a také to, jak na ně naopak cíle škádlení reagují. Posuzovali také záměrnost: hledali důkazy o tom, jestli chování bylo zaměřeno na konkrétní cíl, jak dlouho trvalo a také jestli v čase zesilovalo, nebo naopak sláblo.
Vědci zjistili, že orangutani, šimpanzi, bonobové i gorily se chovají záměrně provokativně, často s rysy hry. Identifikovali celkem osmnáct odlišných škádlivých chování. A podle toho, jak tyto hry vypadaly, se zdá, že mnoho z nich „útočník“ použil k vyvolání reakce nebo alespoň k upoutání pozornosti cíle.
„Bylo běžné, že provokatéři opakovaně mávali částí těla nebo předmětem uprostřed zorného pole cíle, praštili ho nebo do něj šťouchli, dívali se mu příliš zblízka do obličeje, narušovali jeho pohyby, tahali ho za srst anebo prováděli jiné chování, které bylo pro cíl velmi obtížné ignorovat,“ popisují autoři.
Přestože hravé škádlení mělo mnoho podob, autoři poznamenávají, že se od hry lišilo v několika ohledech. „Hravé škádlení u lidoopů je jednostranné, velmi často vychází od škádlícího po celou dobu interakce a jen zřídkakdy je opětováno,“ vysvětlují vědci. „Zvířata také jen výjimečně nějak signalizovala, že se jedná o hru – například nějaký zvláštní výraz v tváři, smích nebo tělesný postoj.“
K hravému škádlení docházelo hlavně tehdy, když byly opice uvolněné. I to je podobné lidskému chování.
Jane Goodallová předběhla svou dobu
Autoři poznamenali, že Jane Goodallová a další terénní primatologové se o podobném chování u šimpanzů zmiňovali už před mnoha lety, ale nijak hlouběji ho nerozebírali. Tato nová studie je první, která hravé škádlení systematicky zkoumala.
„Z evolučního hlediska přítomnost hravého škádlení u všech čtyř lidoopů a jeho podobnost s tím u lidských mláďat naznačuje, že hravé škádlení a jeho kognitivní předpoklady se mohly vyskytovat už u našeho posledního společného předka, a to nejméně před 13 miliony lety,“ dodává Laumerová.
„Doufáme, že naše studie inspiruje další vědce ke studiu hravého škádlení u více druhů, abychom lépe pochopili evoluci tohoto mnohostranného chování. Doufáme také, že tato studie zvýší povědomí o podobnostech, které sdílíme s našimi nejbližšími příbuznými, a o důležitosti ochrany těchto ohrožených zvířat.“
