Národní galerie Praha otevírá výstavu věnovanou Josefu Mánesovi. Jak naznačuje podtitul „člověk – umělec – legenda“, kurátoři chtějí autora kalendářní desky staroměstského orloje představit třeba i jako autora návrhů praporů a dekorativních předmětů. Zároveň se snaží nahlédnout na stereotypy, které se s Mánesovou tvorbou postupem času spojily. A to doslova do hloubky, díla na výstavě totiž doplňují výsledky restaurátorského výzkumu.
Výstavě předcházel několikaletý restaurátorský výzkum. Pomocí zkoumání obrazů infračerveným světlem mohl restaurátorský tým porovnávat Mánesovy malířské techniky. „V první umělecké fázi byl viditelný vliv akademie, jeho otce Antonína Mánesa a učitele Františka Tkadlíka. Postupně se však osamostatňoval a došel až k jakési nadčasovosti,“ uvedla restaurátorka Hana Bilavčíková.
Tajemná Josefina
Odkrývat příběhy pod tahy štětcem mohou i návštěvníci. Například na obrazu Josefina z roku 1855. Portrét neznámé ženy s odhalenými ňadry a rozpuštěnými vlasy visel v Mánesově ateliéru. Totožnost neznámé je předmětem dohadů. Modelem mu mohla stát moravská herečka, benátská operní zpěvačka či služka, s níž měl nemanželskou dceru. Ale také mohlo jít o zpodobnění ideálu krásy, případně milenky.
Kdo je žena na obraze, zůstává tajemstvím, ne všechna si ale díky moderním prostředkům může nechat pro sebe. „V průzkumu infračervenou reflektografií vidíme podkresbu, například jak byl původně navržený účes,“ upozorňuje návštěvníky kurátorka Veronika Hulíková.
S Josefinou sousedí Švadlenka, a to hned ve třech vyhotoveních. Dokládá, že když Mánesa některé téma zaujalo, neustále ho rozpracovával, aby našel správnou kompozici.
Problémy s orlojem
Josef Mánes je znám především jako autor kalendářní desky staroměstského orloje. Originál je na výstavě k vidění. Měsíčník pro tehdy obnovený orloj vytvořil Mánes v roce 1866. Už od konce devatenáctého století ale na věži visí kopie, aby původní dílo netrpělo vlivem počasí.
V roce 2018 vytvořil novou kopii malíř a restaurátor Stanislav Jirčík, na jeho provedení podal stížnost Památkové inspekci člen Klubu Za starou Prahu Milan Patka.
Podle následně zveřejněných snímků se nová kopie v řadě detailů liší od originálu. Jirčík třeba výrazně pozměnil podobu některých postav. Jirčík se hájil tím, že měl udělat takzvanou technologickou kopii, kdy není úkolem vytvořit věrnou kopii původního díla.
Mánesovský mýtus
Kromě kalendária na orloji byly Mánesovy práce široké veřejnosti téměř neznámé. Na vině byla jeho angažovanost v národním hnutí i to, že svá díla nikde nevystavoval. „Určitou roli hrála jeho vlastní nepraktičnost a neochota přizpůsobovat se tomu, co se po něm chtělo,“ dodává kurátorka Markéta Dlábková.
Mánesovu tvorbu vyzdvihly zejména následující generace, nejprve ta Národního divadla, posléze si jeho jméno vypůjčil spolek umělců obracejících se k novým výtvarným směrům, ještě později posloužil socialistickému realismu. I tento „mánesovský mýtus“ výstava reflektuje.
Cílem Národní galerie Praha bylo Josefa Mánesa ukázat moderně. „Soustředíme se na české umění, na věci, které za nás nikdo neudělá, protože jako Národní galerie máme tu sbírku,“ podotýká generální ředitelka galerie Alicja Knastová.
Ke komplexnějšímu pochopení Josefa Mánesa by měly posloužit i vystavené dobové texty a fotografie, osobní korespondence, zároveň i díla současných umělců jak českých, tak zahraničních. Originály dopisů psaných přímo Josefem Mánesem zůstanou ale vystaveny pouze první měsíc. Kvůli náročnosti podmínek, ve kterých musí být uchovávány, pak budou nahrazeny faksimiliemi.
Výstava umístěná do Valdštejnské jízdárny představuje více než čtyři stovky exponátů shromážděných z více než dvou desítek veřejných institucí a také soukromých sbírek. K vidění bude do poloviny července, po prázdninách Mánesa ve Valdštejnské jízdárně vystřídá barokní portrétista Petr Brandl.
