Na jaře 1989 seděl Václav Havel ve vězení a československá armáda plně podřízená sovětské generalitě se pod transparenty „Se Sovětským svazem na věčné časy“ připravovala na možný střet s imperialisty ze Západu. Uběhlo pouhých deset let – a Havel v roli prezidenta suverénní a demokratické republiky stvrzuje ve Spojených státech vstup své země do Severoatlantické aliance. „Dává nám to naději, že naše země už nikdy nepodlehne ani nebude obětována,“ řekl tehdy s odkazem na mnichovský diktát a sovětskou okupaci. Česko spolu s Polskem a Maďarskem se staly členy NATO přesně před dvaceti lety, 12. března 1999.
Debata o možném začlenění tehdejšího Československa do Severoatlantické aliance začala prakticky hned po pádu komunismu v listopadu 1989, kdy se země vymanila ze sovětského područí. Současně s tím se ale také znovu objevila myšlenka neutrality. Nový prezident Václav Havel zpočátku věřil, že konec studené války přinese změny v NATO i Varšavské smlouvě, a výsledkem může být nový evropský systém bezpečnosti.
Po pádu železné opony se mnoha politikům zdálo, že aliance v původním pojetí, tedy hlavně jako štítu demokratického západu proti komunistickému východu, je překonaná. Havel však odmítal, že by byl odpůrcem NATO, považoval jej totiž za základ pro budoucí uspořádání.
„Zdá se, že NATO jako struktura smysluplnější, demokratičtější a lépe fungující, by se přitom mohlo lépe proměňovat v zárodek nového evropského bezpečnostního systému než Varšavská smlouva. Rozhodně se ale i ono musí proměňovat. Především by mělo – tváří v tvář realitám soudobého světa – pozměnit svou vojenskou doktrínu,“ prohlásil Havel v květnu 1990 na zasedání parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku.
Podobně mluvil i v listopadu 1990 při návštěvě amerického prezidenta George Bushe staršího v Praze: „Považujeme NATO za pilíř evropské bezpečnosti, ze kterého by mohl budoucí systém evropské bezpečnosti vyrůstat.“ Myšlenka vstupu Československa do aliance v její existující podobě však tehdy ještě nebyla příliš aktuální.
Tehdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier to později vysvětloval tím, že Československo bylo ještě stále formálně členem Varšavské smlouvy a mělo na svém území 400 tisíc sovětských vojáků. Hlavním cílem proto bylo hlavně opustit Varšavský pakt a odsunout okupační vojáky, kteří v zemi „dočasně“ pobývali už od invaze v roce 1968.
V listopadu 1990 při podpisu smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě vydali zástupci NATO a Varšavské smlouvy prohlášení, že se už nepovažují za protivníky – tím byla de facto ukončena studená válka. Československo pár dní poté na zasedání aliance v Londýně získalo status přidruženého delegáta.
„Dějiny postupují klikatějšími a komplikovanějšími stezkami“
Postupný rozklad Sovětského svazu a vyostřování sporů na Balkáně i další změny ve východní polovině Evropy ale dosavadní vlažný postoj Československa k NATO měnily. V lednu 1991 Občanské fórum jako hlavní politická síla uvedlo, že garanta míru a svobody spatřuje v alianci a poslední vývoj nevede ke snížení jejího významu. „NATO zůstává jedním z hlavních pilířů budování nového celospolečenského bezpečnostního systému,“ konstatoval tehdy program fóra.
V únoru 1991 byla rozpuštěna vojenská část Varšavské smlouvy (samotná organizace pak v červenci), a zástupci Československa a NATO se dohodli na vzájemných návštěvách civilních a vojenských delegací. V březnu 1991 navštívil Václav Havel jako první hlava postkomunistického státu sídlo NATO v Bruselu. Tam připustil, že svůj názor na další osud aliance pod vlivem turbulentních událostí částečně přehodnotil.
„Uběhl rok plný dramatických událostí a my dnes vidíme, že dějiny postupují přece jen klikatějšími a komplikovanějšími stezkami, než jakými se nám zdály postupovat ve chvílích prvního okouzlení z velkých změn, jichž jsme byli svědky a účastníky,“ prohlásil Havel.
I když si byl dobře vědom, že jde o běh na delší trať, naznačil i zájem o budoucí členství. „Víme, že řádnými členy NATO se zatím z mnoha různých důvodů stát nemůžeme. Zároveň se domníváme, že aliance zemí, které spojuje ideál svobody a demokracie, by se neměla natrvalo uzavírat sousedním zemím, které směřují k témuž cíli.“
Vondra: Jméno Havel v USA fungovalo
Část Západu včetně řady amerických politiků však byla k rozšiřování aliance na východ zdrženlivá. Obávali se, že by to v hroutícím se Sovětském svazu vedlo k posílení konzervativních komunistů proti Michailu Gorbačovovi. Po moskevském puči, kdy se tyto síly neúspěšně pokusily ovládnout zemi, taková obava padla. Jedním z důsledků puče ale bylo urychlení rozpadu Sovětského svazu, ke kterému došlo v závěru roku 1991.
V říjnu 1991 ministři zahraničních věcí Polska, Maďarska a Československa společně prohlásili, že si jejich státy přejí, aby se zapojily do činnosti NATO. Úvahy o neutralitě nebo o vzniku nového evropského systému utichly a jasným cílem se stalo členství v alianci.
Zásadní roli v tom měl především prezident Václav Havel. Přestože vyjadřoval i obavy z fungování aliance po rozšíření, vytkl si vstup země do NATO za jeden z hlavních cílů svého prezidentství. Jméno Havel fungovalo ve Spojených státech spolehlivě a jeho vliv ještě zesílil, když republikána Bushe v Bílém domě vystřídal v roce 1992 demokrat Bill Clinton.
„Nebýt Václava Havla, je otázkou, jestli by se republika do první vlny rozšíření NATO dostala. V tomhle si prezident, možná zejména dnes, kdy je často předmětem různých kontroverzí, zaslouží plný kredit. Ti, co na americké scéně prosazovali rozšíření NATO, se dovolávali významu, velikosti a vlivu Polska a významu, velikosti a osobnosti Václava Havla,“ upozornil v roce 1999 tehdejší český velvyslanec v USA Alexandr Vondra.
Proti vstupu byl jen Levý blok a sládkovci
Vstup do NATO byl cílem i pro Občanskou demokratickou stranu, která v roce 1992 vyhrála volby a stala se po vzniku samostatného Česka hlavní vládní politickou silou. „Bouře, která se zvedá na Východě, kde se rozpadá staleté ruské koloniální impérium, velí usilovat o co nejrychlejší a co nejtěsnější připojení k Severoatlantické alianci,“ uvedla tehdy strana a tvrdě kritizovala nápady na zrušení NATO a vyhlášení neutrality.
Další strany členství v NATO opatrně podporovaly, nebo se k němu z obav z reakce svých voličů raději příliš nevyjadřovaly. To byl případ i tehdejší ČSSD – Miloš Zeman sice sám pro vstup do aliance byl, chtěl ale pro svou tehdy ještě slabou stranu získat voliče a tak se proti jasným příznivcům členství ve straně vymezoval.
Proti vstupu do aliance byly ostře pouze krajní politické proudy – na jedné straně Levý blok (spojení KSČM a Demokratické levice), který chtěl být „mimo jakékoliv vojenské bloky“, a na straně druhé republikáni Miroslava Sládka. Ti o voliče bojovali vyhroceným nacionalismem a protiněmeckou rétorikou. Tvrdili, že Česko žádné nepřátele nemá a vstup do aliance by znamenal omezení suverenity a posílání peněz „do Bruselu“.
Čekání na členství
Aliance si však s požadavkem tří zemí na rychlý vstup nevěděla příliš rady. Sama hledala nový směr, ale na to nebyl kvůli vývoji v postkomunistických zemích čas. Mnozí také považovali zapojování zemí, které ještě nedávno stály na nepřátelské straně, za předčasné a uspěchané.
V roce 1994 Clintonova administrativa schválila novou politiku vůči zemím střední a východní Evropy, v rámci níž stanovila principy politiky USA k NATO. Plánem bylo pozvat nové evropské demokracie do aliančního programu Partnerství pro mír. Za Česko v něm podepsal účast tehdejší premiér Václav Klaus.
„Bývalí nepřátelé aliance by se tak učili, jak operovat společně s ní, a staří soupeři jako Rumunsko a Bulharsko by se učili spolupracovat,“ uvedla k tomu Madeleine Albrightová, velvyslankyně USA při OSN a pozdější ministryně zahraničních věcí, která díky svým českým kořenům sehrála při rozšiřování NATO významnou úlohu.
Plán předpokládal vojenskou spolupráci a možnost konzultací, neznamenal však poskytnutí bezpečnostních záruk NATO ani automatický nárok na budoucí členství. Jednotlivé státy měly oznámit, jaké zdroje, zařízení a jednotky hodlají v rámci spolupráce poskytnout a do jaké míry se hodlají podílet na společných akcích. Program sice otevřel proces rozšiřování, ale bez konkrétního termínu a kritérií. Dal však alianci i zájemcům čas se na vstup připravit.
V roce 1997 Česko jako první ze všech kandidátských zemí úspěšně prošlo prvním kolem vyhodnocování své připravenosti na vstup do NATO. Na summitu v Madridu téhož roku aliance rozhodla, že nabídne členství Česku, Maďarsku a Polsku. Série vstupních rozhovorů skončila v prosinci 1997, kdy ministři zahraničních věcí aliance podepsali protokoly o vstupu tří zemí do NATO.
„Chtěl bych potvrdit ochotu České republiky plně přijmout všechny povinnosti a závazky, které se váží k členství v NATO (…), potvrzuji také ochotu (…) plnit požadavky vyplývající z členství,“ napsal premiér Václav Klaus generálnímu tajemníkovi aliance.
Protože se už dříve politici shodli, že se o vstupu do NATO nebude rozhodovat v referendu, byla smlouva přijata standardní cestou. Vláda vstup podpořila jednomyslně a obě komory parlamentu velkou většinou, když proti byli jen komunisté a republikáni. Rozšíření aliance také muselo schválit všech 16 členských zemí.
Koncem ledna 1999 byly tři postkomunistické země oficiálně pozvány k přistoupení k alianci. Listiny podepsali tři prezidenti – za Česko Václav Havel, za Polsko Alexander Kwaśniewski a za Maďarsko Árpád Göncz.
Členy NATO se země staly 12. března 1999, když ministři zahraničí slavnostně předali listiny do rukou ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové – symbolicky ve městě Independence ve státě Missouri. „Rozšířená aliance udělá Ameriku bezpečnější, naše spojence silnější a Evropu mnohem mírumilovnější a spojenější,“ prohlásila tehdy Albrightová.
Trumanova knihovna
„Dovršilo se úsilí České republiky o vstup do NATO, organizace, která ve druhé polovině 90. let svou existencí zabránila vojenské konfrontaci, významně přispěla k rozpadu bipolárního světa a ke stabilitě v euroatlantickém regionu. (…) Ratifikačním procesem a uložením smluvních listin se zakončuje důležitá etapa v novodobé historii české státnosti. Je však nutné si uvědomit, že před námi nyní stojí závažný úkol stát se aktivním a důvěryhodným členem tohoto společenství, který nejen využívá jistot vyplývajících z kolektivní obrany, ale je připraven naplňovat závazky k zajištění společně sdílených hodnot,“ komentoval to Havel.
Podepsání dokumentů se odehrálo v Knihovně Harryho S. Trumana, který se jako poválečný prezident o vznik NATO v roce 1949 zasadil. Stůl, u kterého k podpisu došlo, je teď součástí stálé expozice věnované jeho odkazu. Prostý kus nábytku v sobě nesl symbolické poselství.
„Jde o stejný stůl, na kterém Truman potvrdil pomoc Řecku a Turecku v roce 1947, následované oznámením Trumanovy doktríny,“ podotkl vedoucí archivu Samuel Rushay. Tato doktrína měla podle představ prezidenta zadržet postup komunismu do dalších zemí, což se nakonec nestalo. „Harry Truman a Winston Churchill, tito skvělí vůdci, společně vytvořili strukturu, která přinesla více míru a více prosperity více lidem, než jakákoliv jiná v historii lidstva,“ míní ředitel knihovny Kurt Graham.
Zkouška Kosovem
Rozšíření aliance o bývalé země východního bloku však částečně zastínila právě vrcholící krize v Kosovu, která se stala pro nováčky zatěžkávací zkouškou. Necelé dva týdny po vstupu zaútočila aliance na srbské vojenské cíle, aby zastavila čistky vůči kosovským Albáncům a humanitární katastrofu. V této souvislosti byl Václavu Havlovi připisován výrok o „humanitárním bombardování“, který však nikdy neřekl a vznikl jen špatným překladem v zahraničním tisku.
Český premiér Miloš Zeman vyjádřil politování, že se nepodařilo situaci vyřešit diplomatickou cestou, ale společně s ministrem zahraničí Janem Kavanem bombardování Srbska podpořil ještě před jeho začátkem. Sociálnědemokratická vláda jen těžko lavírovala mezi pochybnostmi o zásahu a plněním závazků v rámci NATO. Kromě tradičních odpůrců aliance totiž se zásahem nesouhlasili ani mnozí politici jiných stran, včetně pravicových.
Česko nakonec vyslalo na Balkán vojenskou nemocnici, povolilo přelety a přistávání vojenských letadel NATO na českých letištích a přesuny aliančních jednotek přes naše území. Takzvanou česko-řeckou iniciativu na řešení krize v Kosovu NATO odmítlo jako nesmyslnou.
„Aliance bude uvažovat o přerušení leteckých úderů proti Jugoslávii jedině za předpokladu, že její prezident Slobodan Miloševič začne prokazatelně stahovat své jednotky z Kosova. Česko-řecký plán však požaduje opak – nejprve přerušit útoky, poté stahovat a jednat,“ podivoval se tehdejší šéf NATO Javier Solana. Ve Washingtonu i v Bruselu panovaly nad přístupem nováčka rozpaky – ukázalo se, že spojenecká solidarita ještě pro Čechy zdaleka není samozřejmost.
Česká pozice v alianci se výrazně zlepšila v období po teroristických útocích na USA 11. září 2001, kdy Spojené státy i aliance ocenily ochotu a schopnost Česka podílet se na boji proti terorismu. Češi útok teroristů rozhodně odsoudili, zavedli zvýšená bezpečnostní opatření uvnitř státu a zapojili se do celosvětové protiteroristické kampaně. O rok později pak Praha úspěšně pořádala historicky první summit aliance za někdejší železnou oponou.
