Vědci pomocí forenzních metod analyzovali slavný obraz Potopa. Je na něm totiž postava ženy, které diagnostikovali smrtelnou chorobu. Otevírá to podle nich rovnou několik dalších rovin výkladu tohoto výjimečného výtvarného díla.
Odhalená ženská prsa jsou jedním z nejčastějších motivů ve výtvarném umění. Mají nejrůznější významy, od erotických až po mateřské. Ale kromě toho mohou také odrážet pravdu o zdravotním stavu konkrétních žen, jež jsou na obrazech nebo sochách zachycené. A právě s tímto přístupem se podívali forenzní patologové na slavnou Michelangelovu fresku Potopa v Sixtinské kapli.
Podle vědců ukazuje obraz mladou ženu s příznaky odpovídajícími rakovině prsu. Na výzkumu, jehož výsledky vyšly v odborném časopisu The Breast, spolupracovali experti z celé řady oborů, od dějin umění až po genetiku a patologii.
Žena s šátkem
Mladá žena, která sedí v levém dolním rohu malby, je téměř nahá. Jen malou část těla má zakrytou blankytně modrým pláštěm; za ní stojí malé dítě, které silně pláče. Její roucho svou barvou naznačuje, že tato osoba je důležitá. Vědce ale víc než oblečení zajímaly prsy této osoby, konkrétně ten pravý.
Ikonodiagnostika je proces lékařské analýzy, který hledá klinické příznaky zdravotních poruch a nemocí v uměleckých dílech. Často se používá k získání informací o patologiích v různých historických obdobích. Tento proces vyžaduje spolupráci odborníků z oblasti biomedicíny, dějin lékařství a dějin umění, než se dospěje k nějakým závěrům.
Zatímco levý prs podle expertů vypadá normálně a vykazuje znaky související s věkem nebo kojením, pravý prs je nápadně jiný. „Vykazuje výrazné abnormality, s vtaženou a deformovanou bradavkou, vtaženou areolární kůží s erozí v mediální oblasti a hlubokou rýhou připomínající jizvu nad bradavkou. Nepatrné vyklenutí v horním mediálním kvadrantu a směrem k axile naznačuje přítomnost bulky, která pravděpodobně ukazuje na zvětšené lymfatické uzliny,“ popisují vědci v recenzované studii.
A to všechno podle nich říká jediné: že žena na obraze musela trpět rakovinou prsu.
Mistr anatomie
Michelangelo patřil mezi renesančními mistry mezi nejlepší znalce lidské anatomie. Už od sedmnácti let totiž pomáhal při pitvách, takže znal velmi dobře povahu lidského těla – a to včetně možných nemocí. Mohl být tedy schopný odhalit příznaky spojené s rakovinou prsu, naznačují autoři práce.
Vědci provedli důkladnou mezioborovou analýzu této části fresky; pokusili se vyloučit například i možný zásah restaurátorů. Srovnávali zobrazený prs s databázemi nejrůznějších známých poškození, jež by mohla ke stavu na obrazu vést. Vyloučili tak například nemoci, jako je tuberkulózní mastitida a puerperální mastitida, které sice v době renesance byly rozšířené, ale nesouhlasí jejich vzhled. A také chronická onemocnění, jako je plazmocelulární mastitida, jsou podle výzkumníků vyloučená: vyskytují se obvykle u starších žen, ale postava na Potopě je zjevně mladá. Analýza dospěla k závěru, že pozorované znaky opravdu nejlépe odpovídají karcinomu prsu.
Studie takzvané „Libijské Sibyly“ od Michelangela ukazuje, že ho na ženách zajímaly mužské rysy:
Protože jindy tento umělec dokázal zobrazit ženský prs normálně, domnívají se autoři, že šlo z jeho strany o úmysl.
Zločin a (několikanásobný) trest
Dál vědci vycházeli z kontextu fresky. Potopa zobrazuje, jak název naznačuje, biblickou potopu, která zahubila celé lidstvo s výjimkou Noema a jeho sedmičlenné rodiny. Bůh měl svět lidí zničit proto, že byl špatný a hříšný – žena s nemocí tak vážnou a nápadnou jako rakovina prsu, mohla podle vědců symbolizovat tento úpadek lidského druhu.
Plačící dítě tak může být vyděšené spíš zdravotním stavem své matky než zvedajícími se vlnami. Interpretace celé scény tím mohl získávat pro vrstevníky ještě další vrstvu významů. Zajímavé je, že když vědci už dříve zkoumali původ rakoviny prsu, zjistili, že všechny tři hlavní mutace spojené s touto chorobou se poprvé v Evropě objevily v Toskánsku asi před 1200 lety a odtamtud se pak začaly šířit.
A navíc jsou tyto mutace nadprůměrně rozšířené u aškenázských Židů; pokud to byla během renesance dostatečně rozšířená znalost, mohlo to osobu na obraze zasazovat do této etnické skupiny. A možná nejen etnické, nemocí deformovaný prs totiž podle autorů možná mohl označovat dokonce i to, jakým hříchem si žena svůj osud zasloužila.
Ve skupině osob prchajících před potopou je totiž několik typů lidí, kteří představují sedm smrtelných hříchů: obžerství a lenost (muž se sudem), hněv (lidé bojující v lodi), chamtivost (žena nesoucí celý svůj majetek). Všechny tyto detaily naznačují důvody jejich potrestání. „Možná, že rakovina prsu může představovat osobní trest za chtíč,“ navrhují vědci.
Osobní příběh?
Na obraze je ale ještě jedna postava, která vědce zaujala a která může měnit kontext scény. Není ovšem lidská.
Přestože při potopě zahynula i všechna zvířata (s výjimkou těch, která se plavila s Noemem na Arše), na fresce je vidět jen jediné. Hnědý kůň, který na ženu s dítětem shlíží z nedaleké zahrady. Kůň může odkazovat k příhodě z Michelangelova života: jeho matka Francesca Del Sera totiž údajně spadla z koně, když Michelangela čekala. Oba to přežili, což bylo v době bez moderní medicíny považováno za zázrak. Protože se to stalo na svátek svatého Archanděla Michaela, dostal jméno po něm i budoucí renesanční umělec.
Podle autorů je pozoruhodné, že malé dítě za ženou vypadá, že by mu mohlo být mezi pěti a šesti lety, což odpovídá věku, ve kterém Michelangelo o matku přišel; zemřela údajně ve věku třiceti let „po dlouhé nemoci“. Je tedy možné, že tato část fresky mohla být velmi osobní a detailní vzpomínkou malíře na jeho matku.
Muži s prsy
Pro autory je zajímavým argumentem pro jejich hypotézu i dobře známá estetika Michelangelových aktů. Malíř totiž, přestože uměl zachytit realisticky ženský akt, zobrazoval ženy ve velmi maskulinní podobě. S výraznou muskulaturou, širokými rameny a masivními stehny. Řada kunsthistoriků dokonce píše o tom, že umělec maloval „muže s prsy“.
Příčina není úplně jasná, zřejmě je jich více současně. Malíř ale neměl pro své akty živé ženské modely, jejich těla tedy byla většinou dílem jeho vzpomínek, představivosti, možná dokonce i ideálu ženského těla. Pokud tedy už prs zachytil v tak neobvykle deformované podobě, aniž by kopíroval jeho tvar ze živého vzoru, musel k tomu zřejmě mít nějaký silný důvod.
A posledním, ale nikoliv nejméně důležitým, argumentem pro zvláštní význam prsu postiženého tehdy smrtelnou chorobou, je fakt, že to není jediný případ, kdy to Michelangelo udělal. Dlouhých čtrnáct let poté, co dokončil práci na Sixtinské kapli, totiž vytvořil sochu jménem Noc, na níž zobrazuje starou ženu – s podobně zdeformovaným prsem, který vědci také přisuzují rakovině.
