Ve věku 85 let zemřel Karel Pacner, České televizi to potvrdila jeho rodina. Český publicista a spisovatel se věnoval desítky let popularizaci vědy a zejména pak kosmonautiky. Byl osobně při tom, když startovala mise Apollo k Měsíci, a mluvil i s Jurijem Gagarinem.
Kosmonautika byla vášeň, která mohla Karla Pacnera snadno minout. Původně chtěl psát o kultuře, ale tehdejší šéfredaktor Mladé fronty mu řekl, že jediné volné místo je ve vědě. A tím mu v roce 1959 úplně změnil život.
„Psát o vědě je vynikající dobrodružství. Víte, i když se vám někdy něco nelíbí, tak se to může stát vaším životním koníčkem,“ vzpomínal Pacner v České televizi. Z náhody se o deset let později stal životní zážitek. Startu Apolla 11 k Měsíci Karel Pacner coby novinář přihlížel přímo na mysu Canaveral. „Bylo to něco báječného. Něco ohromujícího, něco, co člověk zažije jednou za život,“ vzpomínal ještě po letech.
Stihl ještě zastávku v Los Alamos v Novém Mexiku. V místě, kde byla sestrojena první atomová bomba. A byl tak prvním novinářem z východního bloku, který se tam podíval. „U vchodu stála paní a hned poznala, že nejsem Američan, ptala se mě, odkud jsem. No mně zatrnulo, já jsem si říkal proboha, teď jde pro FBI. Přišla za pět minut, přinesla mi svazek materiálů a říká: tady máte všechno o našem muzeu a můžete všechno fotografovat,“ vzpomínal.
Jako publicista měl možnost sledovat nejen americké kosmonauty, ale hlavně ty sovětské. Setkání s Jurijem Gagarinem ho ale zklamalo. „Zapůsobil na mě jako nešťastný člověk,“ uvedl v pořadu Interview ČT24 v dubnu 2017.
Vztahy Sovětů a Američanů ho fascinovaly nejen ve vesmíru, ale i na Zemi. O studené válce a špionáži napsal řadu knih, jeho vlastní příběh však nebyl o nic méně dramatický.
Kvůli zánětu slepého střeva mu lékaři v létě 1945 už skoro nedávali šanci. Nakonec ho zachránil penicilin, který dostal jako jeden z prvních Čechů vůbec: „Ležel jsem v klatovské nemocnici. Měl jsem horečku přes čtyřicet stupňů. No, a rodiče získali od amerických vojáků penicilin, který mě postavil na nohy,“ uvedl v rozhovoru.
A zázraky vědy s ním zůstaly celý život. Řadu z nich se snažil zachytit v článcích a knihách. Často o tisícovkách stran, protože, jak říkal, „člověk se nesmí bát rozmáchnout“.
Za svou práci dostal mnoho ocenění, jako například cenu Trilobit 2002, kterou uděluje Český filmový a televizní svaz FITES za nejlepší původní díla filmové a televizní tvorby. Získal rovněž Cenu za popularizaci vědy Akademie věd.
V roce 2012 napsal memoáry Život novináře aneb To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc. A roku 2015 obdržel hlavní cenu Egona Erwina Kische za knihy Velké špionážní operace dvou světových válek a Velké špionážní operace časů studené války.
Pracoval až do svých posledních dní, na konci března napsal pro vědeckou redakci ČT24 rozsáhlý článek, ve kterém popsal první let Jurije Gagarina do vesmíru:
