Svojí statečností umožnila hrdinství ostatních. Marie Pětrošová začala téměř ihned po vyhlášení protektorátu převádět za hranice budoucí letce RAF a československé vojáky. Bylo jí teprve 19 let, přesto vodila uprchlíky v Beskydech za hranice do Polska. Gestapo ji dopadlo přesně před 80 lety. Brutálně ji vyslýchali navzdory tomu, že byla těhotná. Díky její odvaze, která zůstala zapomenuta, bojovalo v československé armádě v zahraničí několik desítek Čechů.
„Byla to mladá dívka a těžko lze odhadnout, jak ke svojí odbojové činnosti přistupovala. Mohla ji považovat také trochu za dobrodružství, ale jsou to spekulace. Já bych spíš hodnotila její roli až po jejím zadržení. Protože z dokumentů brněnského gestapa vyplývá, že i přes obrovský tlak nikoho dalšího ze svojí skupiny neprozradila,“ vysvětluje historička Pavla Plachá z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), která život Marie Pětrošové shrnula ve studii Beskydská převaděčka Marie Pětrošová.
Rodačku z Frýdku, která působila především v oblasti beskydské Morávky, muselo gestapo zatýkat natřikrát.
Vojáci jí přezdívali „Párátko“
Marie Pětrošová se narodila 4. prosince 1919. Její otec byl železničářem a možná právě přes něj se k činnosti v odboji dostala na jaře 1939 i jeho dcera. „Z dokumentů vyplývá, že do odboje byla zapojena její rodina, především otec, který pravděpodobně pomáhal s převáděním, respektive převážením osob. Jejich dům byl navíc kontaktní adresou, kde se uprchlíci hlásili,“ upřesňuje historička.
Do odporu vůči nacistům se ale Pětrošová zapojila zřejmě také díky svému partnerovi Františku Příborskému, který byl členem vojenské odbojové organizace Obrana národa. Společně budoucí vojáky převáděli pomocí několika záchytných míst přes hranice. A právě díky jejich pozdějším svědectvím se zachoval popis toho, jak to fungovalo.
„Hájíček věc zařídil tak, že na nádraží v Bašce u Frýdku čekal na něho jistý Franta Příborský, kterého podle popisu poznal. Tento ho zavedl do rodiny železničáře Pětroše, kde zůstal do večera, pak jeli taxíkem do Morány do hostince u Morise. Odtud šli na samotu patřící Josefu Motyčkovi (Morávka-Pržno, č. 29), která je několik desítek metrů od státní hranice. Zde se sešel Příborský se svojí milenkou Marií Pětrošovou, zvanou Párátko, přespali tam a 10. 5. všichni tři společně překročili státní hranici na hřebenu Beskyd, východně od Morávky, a sešli do Ligotky Kamenné v Polsku,“(jde o autentickou citaci tehdejších uprchlíků, která může obsahovat místopisné nepřesnosti - pozn. red.) píše se ve zprávě o přechodových trasách vojáků československého zpravodajského ústředí v Londýně z roku 1939.
Pětrošová získala svoji přezdívku – Párátko – zřejmě kvůli své drobné postavě. Přesto této mladé dívce muži při cestě za hranice důvěřovali. A ona je nezklamala. „Převedla desítky osob a myslím, že o dalších se ještě dozvíme,“ upozorňuje Plachá. I dnes se ještě v pamětech vojáků československé armády v zahraničí i RAF totiž objevují vzpomínky na drobnou dívku, která je v Beskydech dostala do Polska.
O síti převaděčů se ale dozvědělo gestapo. A Pětrošovou 18. srpna 1939 zatkli. Skončila ve vazbě v Moravské Ostravě, kde ji vinili z nedovolených přechodů hranic. Podle Plaché ale před nacisty hrála naivní dívku a snažila se vyvolat dojem, že má ráda dobrodružné výlety do přírody. Navíc tvrdila, že pobyt na čerstvém vzduchu jí doporučil lékař. Protože Pětrošové nemohli nic dokázat, zůstala nakonec několik týdnů ve vazbě za nelegální překročení hranic a na konci září 1939 byla opět na svobodě.
Zatkli ji, když byla těhotná. Ani přes nátlak nikoho neprozradila
Gestapo ale síť převaděčů vyšetřovalo dál. A protože se objevili noví svědci, kteří potvrdili, že přes hranici vodí vojáky také drobná dívka, ve které poznali Pětrošovou, gestapo ji znovu zatklo. K výslechu ji přivedli 27. února 1940. V té době byla v šestém měsíci těhotenství.
Nacistům tvrdila, že otěhotněla s jakýmsi Františkem Hrubým, se kterým měla krátkou známost. Podle Plaché byl ale otcem dítěte Příborský, který po jejím prvním zatčení utekl za hranice. „Podle vzpomínek Mariiných rodičů je jednoznačné, že otcem jejího dítěte byl Příborský, přestože na gestapu udávala jiné jméno. Pravděpodobně se ho snažila chránit,“ dodává historička.
I přes brutální výslechy a nátlak podle Plaché Pětrošová nikoho neprozradila. A tím popudila zvláště vyslýchajícího kriminálního tajemníka Gustava Langhanse. „V případě Pětrošové jde o českou šovinistku nejhoršího druhu. (…) Není pochyb, že se jedná o nejznámější pašeračku lidí v rajonu naší služebny. Přes opakované výslechy se ji dosud nepodařilo přimět k doznání. Naopak předváděla svou aroganci a drzost,“ popisoval Langhans ve zprávě pro brněnskou řídící úřadovnu gestapa.
Pětrošovou se proto rozhodli poslat do koncentračního tábora. V prvních letech války tam podle Plaché ale ještě těhotné ženy neposílali. „Propustili ji proto do domácí péče, ale byla pod kontrolou četníků, kteří ji hlídali. Nebyl ale důvod, aby utíkala. Možná ani netušila, co ji čeká. Do poslední chvíle podle mě s rodiči doufali, že se to podaří odvrátit,“ popisuje Plachá.
Dceru Milenu porodila Pětrošová začátkem května 1940. Sedm týdnů poté, 25. června, si pro ni gestapáci přišli potřetí. Drželi ji ve vězení v Moravské Ostravě a začátkem prosince téhož roku ji odeslali do koncentračního tábora Ravensbrück.
Ani v táboře nezapomněla na svoji dcerku. Přála si, aby jí mohla zazpívat
„Tam s ní už zacházeli jako s běžnou vězeňkyní a nebrali ohled na to, že je krátce po porodu. Byla navíc velmi oslabená, jak vyplývá z lékařské zprávy. Prošla přijímací procedurou a byla ubytována na prvním bloku, kde bydlely převážně politické vězeňkyně. Následně ji nasadili do práce v krejčovské dílně, kde se šily uniformy. Pracovalo se tam na směny a bylo to velice náročné,“ upřesňuje Plachá.
Útěchu hledala Pětrošová v přátelství s jinými vězeňkyněmi. „Z artefaktů, které se dochovaly, je zřejmé, že se spřátelila s Češkami, kterých tam v té době ještě nebylo mnoho. Například s Jožkou Jabůrkovou, politickou aktivistkou a agitátorkou. Přestože byla Marii věkově dost vzdálená – bylo jí už přes 40 let – hrál u ní asi roli soucit s jejím osudem mladé svobodné matky, která nesměla vychovávat své dítě. Jabůrková navíc pocházela z Vítkovic, ze stejného regionu jako Marie,“ vysvětluje historička.
Jabůrková dokonce pro Pětrošovou k jejím 22. narozeninám vyrobila malý sešit s vlastními pohádkami a kresbami a hadrovou panenku.
V táboře se Pětrošová zřejmě seznámila také s novinářkou Milenou Jesenskou. „Ty dvě se navíc zprostředkovaně setkaly už v odboji, protože máme doloženo, že Marie přes hranici přenášela dopisy, které Jesenská z Prahy posílala a informovala v nich o situaci v protektorátu,“ dodává Plachá.
Pětrošová na svoji dceru Milenu nezapomněla, jak dokládá i její dochovaný dopis z tábora domů. „Na štědrý večer při večeři jsem na Vás hodně myslela – na oči mého dítěte, na upracované ruce mé matky, na šedivou hlavu mého otce, na vánoční stromeček. (…) Má Milenka nějaké pletené šaty? Jestliže ne, já jí je udělám, budu jí přitom zpívat ty nejkrásnější písničky, aby se ve spánku usmívala, tak, jak ji mám ve svých vzpomínkách, když byla ještě docela malé dítě. Všechny vás objímám. Vaše Máňa,“ píše se v dopise, který je ve sbírkách Vojenského historického archivu.
Zemřela po roce a půl v táboře, dcera vyrůstala s prarodiči
Náročná práce zesláblé Pětrošové neprospívala. V roce 1942 onemocněla zánětem mozkových blan a 14. dubna téhož roku ve věku nedožitých 23 let zemřela. Její tělo následně spálili v krematoriu a ostatky vysypali do hromadného hrobu na nedalekém fürstenbergském hřbitově.
Rodina se o její smrti dozvěděla po třech týdnech. Poštou jim také došly osobní věci včetně sešitu a panenky od Jabůrkové. Dcera Milena dál vyrůstala s prarodiči. V 80. letech se o své vzpomínky podělila s novinářem Emilem Vávrovským.
„O mamince toho vím hrozně málo. Z fotek a vyprávění babičky vím, že byla hodná a hezká, že měla kolem devatenácti let a krásně zpívala, uměla hrozně pěkně stepovat a byla vyučena modistkou. Jaké měla oči a vlasy, to vůbec nevím,“ uvedla tehdy Milena Pětrošová, provdaná Doležalová.
Smrt pro pár tisícikorun
Plaché se také podařilo zjistit, kdo tehdy Pětrošovou gestapu udal. Důvodem byl zřejmě spor o několik tisícikorun.
„Pětrošovou udala manželka Ignáce Gřunděla, hostinského z horské chaty Kotař. Tato informace se nachází v protokolu, který s Gřundělem sepsali příslušníci gestapa 4. ledna 1940. Je tam doslova uvedeno, že jeho žena udala Pětrošovou pohraniční stráži kvůli tomu, že měla zlost, že jim nezaplatili za pobyt v chatě. Dlužná částka činila podle Gřunděla 3124 korun. Příborský si na Kotaři pronajal pokoj na konci května 1939. Pobývala tam s ním i Pětrošová, denně se tam střídali i uprchlíci. V protokolu je dále uvedeno, že jen přes chatu Kotař takto prošlo asi 100 lidí, většinou přicházeli v noci a odcházeli brzy ráno. Šlo o různé lidi, někteří o sobě říkali, že jsou řemeslníci, a jiní, že jsou vojáci a jdou do legie v Polsku. Na závěr ještě Gřunděl uvedl, že jeho žena Pětrošovou udala nejen z finančních důvodů, ale též proto, že jejich činnost neschvalovala,“ dodává Plachá.
