Interhelpo bylo československé dělnické družstvo, které pomáhalo budovat socialismus v sovětském Kyrgyzstánu. Vzniklo v květnu 1923 a před sto lety, 29. března 1925, vyjel první transport jeho členů do tehdejší Kyrgyzie. Celkem tam dorazila asi tisícovka Čechů a Slováků a přestože se část z nich později stala oběťmi stalinských čistek, družstvo se významně podílelo na vybudování průmyslového potenciálu asijské republiky.
„Internacionála v uších lidí dozněla a najednou bylo slyšet jen pískání vlaku a skřípání kol na kolejích. Malý Alexander Dubček zíral z okna na ubíhající slovenskou krajinu a chladný Váh kroutící se pod majestátním hradem Strečno. Už za Strečnem si začali někteří stěžovat, protože vlakvedoucí přikázal odstranit z boku červené vlajky, které mu údajně překážely ve výhledu,“ popisuje odjezd prvního vlaku projektu Interhelpo slovenský novinář Lukáš Onderčanin v knize Utopie v Leninově zahradě.
Štefan Dubček byl v té době třiatřicetiletý komunista, který opustil Československo se svou manželkou i synem Alexandrem. Tehdy čtyřletý Saša se o 43 roků později stal nejvýraznější tváří Pražského jara. První životní zkušenosti, které později zúročil právě v čele Československa, ale sbíral jako malý kluk v Sovětském svazu ve společnosti odvážných komunistických kolonistů, kteří se rozhodli najít lepší svět pod pohořím Ťan-šan.
Tento projekt se zrodil z neutěšené hospodářské situace mnoha lidí v poválečném Československu, komunistické propagandy a hlavně naděje.
Družstvo Interhelpo vzniklo jako reakce na výzvu Vladimíra Iljiče Lenina, který při vzniku Sovětského svazu požádal světový proletariát o pomoc pro nový stát. U zrodu Interhelpa bylo v roce 1923 žilinské jazykové sdružení, které pod vedením komunisty a dobrodruha Rudolfa Marečka zpočátku prosazovalo zejména umělý jazyk ido, vylepšenou variantu esperanta. V jeho rozšíření doufali českoslovenští kolonisté i v nové asijské vlasti.
V družstvu se zpočátku mluvilo česky a slovensky, ale cílem bylo, aby se oficiálním komunikačním jazykem stalo ido. Poté, co z vedení zmizel Rudolf Mareček, ustoupilo ido do pozadí a v mnohonárodnostní komuně se začal spontánně rodit nový společný jazyk, který do sebe začlenil řeči všech osadníků. Nová řeč byla směsicí češtiny, slovenštiny, maďarštiny, ida i esperanta: jazyk Interhelpo.
„Vznikla zvláštní dorozumívací řeč nebo spíše způsob dorozumívání, jakási interhelpovština. Je vidět, že společná řeč se najde. Můj syn mluvil se spolužáky kyrgyzsky, hned nato rusky či slovensky, podle toho, na koho se obracel,“ vzpomínal jeden ze členů Josef Krátký.
Postupně se ale v Interhelpu začínala stále silněji prosazovat ruština, zejména poté, co právě etničtí Rusové směli začít do družstva vstupovat.
Mareček, který prožil první světovou válku v Sovětském svazu, dokázal tuto zemi vylíčit během svou let svým soudruhům jako zemi zaslíbenou a ráj, kde na ně čeká úrodná půda bez majitelů, spousta příležitostí pro podnikavé schopné lidi a žádné „zneužívání byrokraty ani kapitálem“. První vlak, ve kterém byli i Dubčekovi, dorazil do Kyrgyzie po velmi náročné cestě v dobytčích vagonech, s nedostatkem potravin a velkou nedůvěrou československých úřadů, které Interhelpisty považovaly za naivní potenciální zrádce.
„Před svým odjezdem do Sovětského svazu prodávali vystěhovalci v Československu veškerý svůj majetek a po vzoru dávných komun skládali utržené peníze do společné pokladny. Za ně nakoupili stroje a veškeré vybavení a jen s nezbytným osobním majetkem se vypravili na dalekou cestu. Opustili jednu z nejvyspělejších zemí tehdejší Evropy a vydali se do zaostalého koutu Střední Asie. Na konci cesty je čekala nejen předpokládaná společná práce, ale i nemoci, utrpení i smrt,“ popisuje výpravu historik Jaromír Marek ve své rigorózní práci.
Mezi roky 1925 až 1932 opustilo své domovy v Československu přes tisíc nadšenců. Mířili do tehdejšího Pišpeku (později Frunze, dnes Biškek). Nenašli tam však slibovaný ráj, jen neúrodnou, nikdy neobdělávanou půdu, exotické nemoci, mrazivé zimy a nepříliš přátelské obyvatele. A také smrt.
Ta je provázela na každé kroku. „Během prvního roku zemřely téměř všechny děti mladší pěti let. Celkem pětadvacet nevinných životů,“ uvádí Marek. Ve stepích Kyrgyzstánu pak přes nástrahy českoslovenští občané položili základy moderního průmyslu a zemědělství. Na zelené louce díky své zručnosti dokázali vytvořit družstva, elektrárnu, koželužnu, továrnu na nábytek, textil a dokonce i tavírnu.
Každý úspěch byl draze zaplacený
Podle dobových statistik se v polovině 30. let malé Interhelpo podílelo až pětinou na průmyslové výrobě celé tehdejší Kyrgyzie. Jenže čím větších úspěchů družstvo dosahovalo, tím nepřátelštějším se vůči nim stával Sovětský svaz. Zásadní problém nastal, když skončilo období takzvané Nové ekonomické politiky (NEP), kdy se na Interhelpisty zaměřila pozornost úřadů.
Kontroloři kritizovali snad každou stránku projektu, omezili jeho fungování na čtyři specializace: továrnu na sukno, koželužnu, mechanický závod se slévárnou, truhlárnu a pomocné hospodářství. Interhelpo pak také přijalo stanovy sovětských průmyslových družstev a začlenilo se do systému sovětského družstevnictví. Ani to ale nestačilo. S tím, jak Stalin postupně utahoval šrouby nesvobody, sílil tlak i na československé družstevníky. Roku 1932 tak rudí byrokraté Interhelpo rozbili na sedm formálně nezávislých družstev.
Textilní továrna Rózy Luxemburgové
Družstvo barvírny Felixe Dzeržinského
Mechanicko-zámečnické družstvo Srp a kladivo
Nábytkářské družstvo Rudý nábytkář
Stavební družstvo Bély Kuhna
Dopravní družstvo Vpřed
Potravinářské družstvo Internacionál
Právě tehdy se rozešly i cesty Interhelpa a rodiny Dubčekových. Ti ale neodešli zpočátku do Československa, nýbrž „jen“ na západ do města Gorkij, kde našla hlava rodiny práci v nové továrně na automobily GAZ (Gorkovskij Avtozavod). Alexandr a jeho otec Štefan se do rodné země vrátili až roku 1938, když na svém okolí pocítili dopady stále sílících politických procesů vrcholného stalinismu. „Věděl (otec Štefan Dubček), co se děje kolem něho. Nemohl se vyhnout kritickým myšlenkám a pochybnostem,“ napsal ve svých pamětech Alexander Dubček. Doma ale našli rozpadající se zemi, kterou se chystala pohltit jiná totalita, ta německá, nacistická.
Politické procesy a čistky ve Stalinově SSSR dopadaly stále silněji i na zbytky Interhelpa. Mnozí členové komunity byli pronásledováni, devatenáct z nich bylo popraveno a další desítky skončily v pracovních táborech. Režim zabíjel nahodile, obyčejné dělníky, věrné komunisty i kohokoliv, kdo se stal podezřelým ze špionáže. „V roce 1938 přišly první perzekuce mezi vedoucími představiteli Interhelpa. Byl uvězněn ředitel textilní továrny Viktor Šmíd, zastřelili ho. Zůstaly dvě děti a žena, veškerý majetek jim byl zkonfiskován. Ženu Terezu (rozenou Kirallovou) s malými dětmi vyhnali na ulici. V nelidských podmínkách dostala gangrénu a museli jí amputovat obě nohy. Vydržela a děti, syny Viktora a Alexandra a dceru Lídu dobře vychovala“, cituje Jaromír Marek Světlanu Kiralovou, předsedkyni Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu, která je sama potomkem vystěhovalců.
Konec rudého snu
Roku 1939 bylo družstvo zestátněno a podřízeno sovětské správě. „Zestátnění a tedy faktická likvidace Interhelpa měly bezesporu především politické důvody. Nakonec zestátnění samotné bylo nařízeno politickým rozhodnutím: usnesením Rady lidových komisařů,“ uvádí Marek.
Posledním hřebíčkem do rakve projektu se stalo vypuknutí druhé světové války, která změnila priority Sovětského svazu, který přešel na plně válečnou ekonomiku. Definitivní zánik družstva přišel v roce 1943, kdy Rada lidových komisařů Kyrgyzské sovětské socialistické republiky rozhodla, že na území posledního samostatného podniku Interhelpa, tedy Metalzavodu, vznikne nový podnik na opravu motorů – Motoremontnyj závod. „Když se rušilo Interhelpo, nikdo s námi o ničem nediskutoval. Všichni jen poslouchali. To Stalin nás tak vymustroval,“ cituje Marek pamětnici Valentinu Huňovou.
Věrnost bývalých československých Interhelpistů nejlépe dokumentuje to, co dělali dál: muži z někdejšího Interhelpa se zapojili do boje proti hitlerovskému Německu, když se připojili k 1. samostatnému československému pluku, který se formoval v Buzuluku. Celkem bojovalo v řadách Svobodovy armády na pět desítek členů Interhelpa, jedenáct z nich padlo. Na ty, kterým se nepodařilo vstoupit včas do armády, čekaly pracovní lágry.
Co zůstalo
Podle Lukáše Onderčanina, který během psaní knihy Utopie v Leninově zahradě Biškek navštívil, tak po Interhelpu a Čechoslovácích dodnes zůstalo několik stop. Kromě Fučíkovy ulice je to také ulice Interhelpo, v níž dodnes stojí domek, kde žil mladý Alexander Dubček.
Čechoslováky ale připomínají hlavně jména na náhrobních kamenech místního hřbitova. A vzpomínky vzdálených potomků původních osadníků. Rozhovorem s jedním z nich, Máriou Golianovou, Onderčanin zakončuje svou knihu. „Dopadlo to jako s komunismem. Všichni si mysleli, že to bude fungovat lépe, ale ve skutečnosti to bylo mnohem horší,“ říká v něm žena.
