Ztroskotanci a samozvanci – tak přesně před 45 lety nazvali komunisté oficiálně signatáře Charty 77. Ten den vyšel ve stranickém Rudém právu článek, který kritizoval všechny, kteří pod dokument požadující dodržování lidských práv v Československu připojili svůj podpis. Začala tak veřejná část zostuzovací kampaně, která měla za cíl myšlenky Charty co nejdříve odsunout do zapomnění. Podle historiků se to ale nepodařilo, a to hlavně také díky pomoci Západu.
„Ve svém zavilém boji proti pokroku se mezinárodní reakce pokouší vytvořit zdání jakési široké antisocialistické fronty, do níž se snaží zavléci vedle otevřených zrádců i kolísající a dezorientované jednotlivce a skupiny, (…) Jakési svérázné politické panoptikum, jehož herci už přestali být domácím divákům známí a zajímaví. (…) Sem patří i nejnovější pamflet, tzv. charta 77, který skupinka lidí z řad zkrachovalé československé reakční buržoazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce 1968 na objednávku antikomunistických a sionistických centrál předala jistým západním agenturám,“ píše se hned na druhé straně Rudého práva z 12. ledna 1977.
Celá iniciativa tady vyznívá jako spiknutí vedené Západem zvnějšku s cílem rozbít socialismus. Samotný text Charty 77 ale naopak nabádá ke spolupráci a dialogu. To ale čtenáři, kteří se nesnažili text Charty jinými cestami získat, nemohli tušit.
StB věděla o Chartě už od podzimu, komunisté se ale ozvali až po reakci Západu
„Charta 77 byla první iniciativa, která dokázala spojit katolíky, bývalé komunisty a celé široké spektrum lidí, kteří byli ochotní vystoupit proti normalizaci. To bylo to, co ten režim správně vyhodnotil jako pro sebe velmi nebezpečné, a proto režimní tisk spustil opravdu nenávistnou kampaň proti jejím signatářům,“ popisuje badatel Radek Schovánek z Muzea paměti XX. století.
Tuto ostrou reakci u komunistů vyvolala synchronizovaná publikace textu Charty v západních médiích, ke které došlo o pár dní dříve – 7. ledna 1977. Celá iniciativa už tak nebyla jen „vnitrostátním problémem“, ale začali se o ni zajímat zahraniční novináři a politici. A taková nevítaná pozornost samozřejmě československým komunistům vadila.
„V reakci na publikaci Charty na Západě a také na zatčení Václava Havla a Pavla Landovského den předtím začaly v zahraničí vznikat nejrůznější podpůrné iniciativy. Ve Francii díky aktivitě Pavla Tigrida a jeho manželky Ivany vznikl výbor na podporu Charty 77, ke kterému se přihlásilo několik nositelů Nobelových cen, také sovětští disidenti a desítky dalších významných osobností. Právě lidé, kteří žili v exilu jako Pavel Tigrid nebo Jiří Pelikán, neustále upozorňovali západní politiky, že není možné, aby v Československu byli lidé zavíráni za to, že podepíšou nějakou petici,“ vysvětluje Schovánek.
Upozorňuje přitom, že podpora ze Západu nebyla pouze morální a symbolická. „Proudila sem i finanční a technická pomoc. Dovážely se sem kopírovací stroje a peníze pro advokáty těch, kteří byli souzeni za opoziční činnost – třeba lidí z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných,“ dodává badatel. A právě tato pozornost Západu zachránila podle historiků pomyslný život nejen Chartě, ale i jejím signatářům, jejichž soudy i věznění západní a exilová média sledovala.
Že komunisty ke štvavé veřejné reakci povzbudila až pozornost zahraničí, svědčí nejen to, že text Ztroskotanci a samozvanci se objevil necelý týden po publikaci Charty v mezinárodních denících. Ale i to, že o přípravě dokumentu a sběru souhlasných podpisů věděla Státní bezpečnost už od jeho vzniku na konci listopadu 1976. A mezi prvními 262 podepsanými bylo podle Schovánka i pět aktivních agentů StB. Informace tak komunisté měli, ale až mezinárodní zájem je vybudil k veřejné akci.
Umělci se vymezovali vůči něčemu, co „legálně“ nemohli znát
Článkem v Rudém právu ale pomlouvačná kampaň neskončila, šlo spíše o předehru. 28. ledna téhož roku se v Národním divadle sešli čeští filmoví a divadelní umělci, aby pod bedlivou režií komunistů manifestovali svůj odmítavý postoj k dokumentu Charty a jejím signatářům.
Podobná akce pak následovala ještě 4. února, kde se v tehdejším Divadle hudby sešli nad stejným tématem zase hudebníci. Výstupem byly podpisy zúčastněných z obou skupin pod dokumentem Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, který se ale vžil spíše pod názvem Anticharta. Podpisy pak v následujících dnech vycházely opět v Rudém právu.
I přes poměrně rozsáhlou snahu text lidskoprávního dokumentu kritizovat, ale zaráží jedna skutečnost. Co konkrétně politici, novináři a umělci kritizovali, totiž oficiálně „nemohli“ vědět. Text Charty 77, ale ani její úryvky totiž nikdy oficiálně až do roku 1989 v Československu nevyšel. Přestože dostat se k němu jinými cestami prý nebylo těžké.
„Charta se objevila v časopisech Listy a Svědectví, což byly exilové tiskoviny, které se ale ve velkém pašovaly do Československa. Text Charty několikrát odvysílala stanice Svobodná Evropa, Hlas Ameriky i BBC a z tohoto vysílání pak tady vznikaly další přepisy. Kdo chtěl, ten se k textu dostal,“ shrnuje Schovánek.
Historici se shodují na tom, že právě materiální i morální podpora zajistila Chartě a jejím myšlenkám v době normalizace další přežití, i přes snahu zatýkat její mluvčí, nutit je k emigraci a znepříjemňovat jim život. „Byl to právě tlak západních států, který způsobil, že až do roku 1989 se nikdy nepodařilo Chartu 77 zcela potlačit,“ dodává Schovánek.
