Mikroplasty představují podle nových výzkumů ještě větší riziko, než se zdálo. Tým britských vědců dokázal, že se jich přidržují viry schopné způsobovat lidem vážné nemoci.
Když se viry dostanou do vody, je to pro ně prostředí velmi nepřátelské. Nepřeje jejich biologii a většinou vede k jejich zániku. Podle nového výzkumu vědců ze Stirlingovy univerzity si teď ale viry našly „záchranné vory“ – a získaly je s lidskou pomocí.
- Mikroplasty je obecné označení užívané pro různorodé úlomky plastů o velikosti od 100 nanometrů až po pět milimetrů, které se vyskytují ve vodě, v půdě i ve vzduchu jako součást jejich znečištění.
- Mikroplasty tvoří směs vláken, kuliček či zlomků nepravidelného tvaru, z nichž část je záměrně v takové podobě vyráběna (primární mikroplasty), ale většina vzniká postupným nalámáním, fragmentací větších kusů plastů (sekundární mikroplasty). Tyto mikroplasty se posléze hromadí v oceánech.
- Nanoplasty jsou těmi nejmenšími druhy mikroplastů, jedná se o částice menší než 20 mikrometrů. Existuje řada podezření, že právě ony mohou působit nejhorší škody kvůli schopnosti pronikat různými biologickými bariérami.
Nebezpečné enteroviry, které způsobují průjmy a žaludeční potíže (patří mezi ně například známý rotavirus), se totiž dokáží zachytit na miniaturních částicích mikroplastů – droboučkých úlomcích nebo vláknech umělé hmoty menších než pět milimetrů. A celou tu dobu zůstávají živé a infekční, mohou pak ve vodě přežít mnohem déle, než je pro ně normální.
„Zjistili jsme, že viry se mohou navázat na mikroplasty, což jim umožňuje přežít ve vodě tři dny, ale možná i déle,“ popsal profesor Richard Quilliam, který výzkum vedl.
Viry v realitě
V minulosti už vědci interakci mezi viry a mikroplasty zkoumali, jednalo se ale vždy jen o laboratorní pokusy, v nichž figurovala voda čistá a ve sterilním prostředí. Tentokrát se ale podívali na schopnost přežívat v reálných podmínkách v normálních vzorcích z přírody – studovali je pak ale v laboratořích pomocí těch nejmodernějších přístrojů.
Výsledky, které tým publikoval, se staly součástí britského projektu financovaného Radou pro výzkum přírodního prostředí (Natural Environment Research Council). Je dotovaný částkou téměř dva miliony liber a má za cíl zjistit, jak plasty pomáhají přenášet bakterie a viry. A odpověď této studie je jednoznačná: mikroplasty umožňují přenos patogenů v životním prostředí. Článek vyšel v odborném časopise Environmental Pollution.
Proč je to problém
Viry i mikroplasty jsou tak drobné, že mohou proniknout filtry v čistírnách. A tři dny je podle Quilliama dost dlouhá doba na to, aby se touto cestou dostaly někam, kde se s nimi mohou setkat lidé – například na pláži nebo při plavání v řece. Virus pak může z „voru“ přeskořit na takovou záchrannou loď a v ní se usadit a začít se množit.
Samy o sobě nejsou mikroplasty zřejmě příliš nebezpečné, ale pokud se na ně napojí patogeny, pak riziko představovat mohou, tvrdí vědec. Jeho tým otestoval schopnosti dvou typů virů – ty, které mají kolem sebe obal, „jakýsi lipidový plášť“, jako je virus chřipky, a ty, které ho nemají – střevní viry, jako je rotavirus a norovirus. Zjistili, že u virů s obalem se obal rychle rozpustil a virus zahynul, zatímco viry bez obalu se úspěšně navázaly na mikroplasty a přežily.
„Viry se mohou vázat i na přírodní povrchy v životním prostředí,“ dodal Quilliam, „ale plastové znečištění vydrží mnohem déle než tyto materiály.“ Jeho tým se tomuto fenoménu věnuje už tři roky – tehdy poprvé prokázal, že se fekální bakterie dokáží zachytit na větších kouscích umělých hmot (například na vatových tyčinkách) vyplavených na plážích.
V budoucnu by rádi pokračovali zejména ve studiu toho, jak moc jsou viry, které na těchto záchranných vorech přežijí, ještě infekční.
