Téměř 30 kulohlavců ve čtvrtek uhynulo poté, co uvázli na mělčině v jižní části státu Západní Austrálie. Více než stovka dalších se ale nakonec dokázala vrátit na volné moře. Informovala o tom agentura AP s odvoláním na místní představitele, podle nichž se do záchranné akce zapojily stovky dobrovolníků i expertů.
Kytovci uvázli v zátoce Toby v zálivu Geographe Bay nedaleko města Dunsborough na jihozápadě regionu. Tato oblast je vyhledávaným turistickým místem a leží asi 240 kilometrů od státního hlavního města Perthu.
„Podle našich informací uvázla na mělčině čtyři hejna kulohlavců, ve kterých bylo asi 160 jedinců. Zabírají zhruba 500 metrů,“ uvedl ve čtvrtek ráno středoevropského času v prohlášení mluvčí ministerstva biologické rozmanitosti, ochrany přírody a atrakcí Západní Austrálie.
Později australští činitelé oznámili, že se většina kulohlavců vrátila na moře. Experti je z lodí a letadla sledují pro případ, že by se kytovci rozhodli znovu vydat směrem k pevnině.
V červenci loňského roku uhynulo více než padesát kulohlavců, kteří uvázli na odlehlé pláži Západní Austrálie. Tento druh kytovců je známý svými pevnými sociálními pouty. Proto když se jeden z nich dostane do potíží a uvázne na mělčině, další ho často následují.
Chování kytovců vědci už dlouho zkoumají
Příčiny toho, proč se kytovci masově vrhají na mělčiny a pláže, zatím stále nejsou úplně jasné – a to přesto, že se tomu věnuje už spoustu let celá řada vědců. Možných vysvětlení je totiž víc, možná je jich dokonce pravdivých více současně. Může na to mít dopad jejich zdravotní stav, dezorientace, hlad nebo i predátoři, kteří kytovce na mělčiny pronásledují. Většina těchto událostí je ale spojená s nadměrným hlukem. Vědci se domnívají, že velrybám zvukové vlny způsobují nevolnost – do krve se jim uvolňují bublinky dusíku. A to může způsobovat krvácení a poškození jejich vnitřních orgánů.
V současné době odborníci nejvíc mluví o tom, že příčinou může být stres, který způsobují silné sonary používané především vojenským námořnictvem. Vědci už desítky let vědí, že sonar námořních lodí může mít negativní dopad na mořský život. Zvukové vlny, které tyto přístroje produkují, jsou tak silné, že mění chování mořských savců. Ti jsou tak ochotní plavat stovky mil nebo se potápět do velkých hloubek. Největší riziko představuje to, že velryby se kvůli zvukům sonaru vrhají právě na mořské břehy, kde často umírají.
Sonar ani hluk ale nemohou vysvětlit všechna úmrtí kytovců. Například proto, že jedna z nejhorších takových událostí se odehrála roku 1918, kdy na Novém Zélandu uvázlo přes tisíc kulohlavců najednou. Aktivní sonar byl přitom vynalezený teprve roku 1915 a masivněji se nepoužíval ještě dlouho poté.
Za podivným chováním zvířat by podle NASA mohly být někdy také sluneční bouře. Kytovce podle vesmírné agentury mate narušené magnetické pole Země vyvolané nepravidelnostmi ve sluneční aktivitě.
Člověk sice magnetické pole a jeho změny svými smysly nevnímá, ale pro řadu tvorů je to jeden ze základních smyslů, díky nimž přežívají. Orientují se pomocí něj; poznají, kde je sever i další světové strany. Pokud by opravdu mohlo jeho narušení za hromadná uhynutí kytovců, vysvětlovalo by to, proč žádné ze zvířat necítí, že se děje něco špatného – v dané oblasti jsou narušením magnetického pole zkrátka ovlivněna všechna.
