Saharská poušť je jedním z nejvyprahlejších a nejpustších míst na Zemi. Táhne se od východního pobřeží severní Afriky k jejím západním břehům a toto území, které lze svou velikostí přirovnat k Číně nebo Spojeným státům, pojme jedenáct zemí. V dávných dobách však nebývalo tak nehostinné jako dnes. Ukazuje to i analýza nalezených ostatků.
V období před čtrnácti a půl až pěti tisíci lety byla Sahara bujnou zelenou savanou bohatou na naleziště vody a překypující životem. Podle DNA, které vědci získali z ostatků lidí žijících na dnešním území Libye před sedmi tisíci lety, byla také domovem neznámé lidské rodové linie, jejíž příslušníci zůstávali izolováni od zbytku světa.
Vědci analyzovali genomy lidí, kteří žili na území, jež se v současnosti označuje termínem „zelená Sahara“. DNA získali ze dvou žen pohřbených ve skalním výklenku v Takarkori – vzdálené oblasti na jihozápadě Libye. Příroda obě ženská těla zachovala a představují tak nejstarší známé mumifikované lidské ostatky.
„Kdysi dávno byla oblast Takarkori bujnou savanou s nedalekým jezerem. Dnes je to vyprahlá pouštní krajina,“ řekl Johannes Krause z německého institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku, který je také jedním z autorů studie publikované v polovině dubna v časopise Nature.
Lidé z Takarkori byli svébytnou populací
Díky genomům vědci zjistili, že obyvatelstvo z Takarkori tvořilo jiný a doposud neznámý lidský rod, který žil po tisíce let odděleně od subsaharské a euroasijské populace.
„Je to fascinující, v genomech lidí z Takarkori jsme nenašli žádný významný genetický vliv subsaharských komunit z jihu ani blízkovýchodních a prehistorických evropských skupin na severu. To značí, že tito lidé zůstali geneticky izolovaní, přestože se věnovali chovu zvířat – tedy šlo o kulturní inovaci, která vznikla mimo Afriku,“ řekl Krause.
Archeologické poznatky naznačují, že tito lidé se živili pastevectvím. Artefakty, které archeologové v oblasti nalezli, zahrnují nástroje z kamene, dřeva nebo zvířecích kostí. Dále se našla keramika, pletené koše a vyřezávané figurky.
Předkové obou nalezených jedinců v Takarkori pocházejí podle vědců ze severoafrické rodové linie, která se oddělila od subsaharských obyvatel přibližně před 50 tisíci lety. Zhruba v této době došlo k tomu, že lidé začali z Afriky odcházet do Evropy, Asie a na Blízký východ a stali se tak předky všech lidí mimo Afriku.
„Lidská linie z Takarkori pravděpodobně představuje zbytky genetické rozmanitosti, která panovala v severní Africe v období před 50 až 20 tisíci lety,“ uvedl Krause.
„Genetické důkazy svědčí o tom, že před dvaceti tisíci lety začali do severní Afriky přicházet ve velkém lidé z východního Středomoří. Po nich následovala migrace z Pyrenejského poloostrova a Sicílie. To bylo asi před osmi tisíci lety. Přesto rodová linie z Takarkori zůstala pro nás z neznámých důvodů nedotčená a to mnohem delší dobu, než bychom očekávali. Vzhledem k tomu, že Sahara se stala obyvatelnou teprve před 15 tisíci lety, zůstává jejich první vlast neznámá,“ řekl dále Krause.
Na konci teplejšího a vlhčího klimatického vývoje, který je také znám pod označením „africké vlhké období“, se Sahara proměnila do podoby, jakou známe dnes, tedy stala se opět nehostinnou. Stalo se tak asi před pěti tisíci lety.
Minimální stopa genetické informace neandertálců
Příslušníci našeho rodu Homo sapiens, který se rozšířil mimo Afriku, se smísili s člověkem neandertálským, jenž tou dobou už pobýval v několika oblastech Eurasie. Zanechali tak po sobě trvalé genetické dědictví v dnešních neafrických populacích. Obyvatelé „zelené Sahary“ ale nesou jenom minimální stopu genetické informace neandertálců, což dokládá, že s okolním světem přišli do kontaktu jen velmi málo.
Ačkoliv populace z Takarkori vymizela zhruba před pěti tisíci lety, tedy v době, kdy končilo africké vlhké období a kdy se sem vrátila poušť, jejich stopy lze nalézt u různých severoafrických skupin dodnes, uvedl Krause. „Jejich genetické dědictví nabízí nový pohled na dávnou historii regionu,“ dodal.
