Kvůli vlnám horka, sucha a přemnožení kůrovce došlo v Česku k velmi rychlému odumírání smrkových lesů a velkoplošnému kácení. Vzniklé holé plochy, takzvané holiny, se staly výrazným zdrojem oxidu uhličitého a přispívají tak ke zvyšování jeho koncentrace v atmosféře a dalšímu oteplování planety, upozorňuje expertka na půdu Eva Dařenová. Dopady těžby dřeva na půdu se ale podle ní dají zmírňovat.
Oxid uhličitý (CO2) v přírodě vzniká v buňkách většiny organismů – včetně člověka – procesem buněčného dýchání. Organické uhlíkaté sloučeniny se rozkládají na CO2 a vodu. Důležitá je ale hlavně energie, která se uvolní při štěpení chemických vazeb, a organismus ji pak využije pro své potřeby, jako jsou tvorba a transport potřebných sloučenin, růst či pohyb. Nebo pro čtení tohoto článku.
„V lesích se oxid uhličitý uvolňuje ze stromů, rostlin, živočichů i z půdy, kde se nachází kořeny rostlin a žije v ní velké množství mikroorganismů, jako jsou bakterie a houby, které dýchají a uvolňují CO2. Jeden gram zdravé půdy může obsahovat až miliardu bakterií a až 200 metrů houbových vláken. Bakterie a houby rozkládají spadané listí a jehličí ze stromů. Tím z nich uvolňují živiny, které se tak vracejí zpět do koloběhu a můžou být využity třeba rostlinami. Dýchání půdy je proto velmi důležité pro správné fungování celé přírody,“ vysvětluje Eva Dařenová z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd.
Tyto emise CO2 z půdy podle ní představují zpravidla více než polovinu oxidu uhličitého uvolněného z lesního ekosystému: Z půdy se celosvětově uvolní několikanásobně víc CO2 než z fosilních paliv. Na rozdíl od fosilních paliv ovšem půda funguje i jako úložiště CO2. Rostliny jej vážou z atmosféry fotosyntézou a vytvářejí z něj organické sloučeniny. Ty se pak mohou do půdy dostat přímo rostlinnou cestou pomocí transportních pletiv nebo formou opadu a jiných odumřelých částí rostlin, říká expertka, která se specializuje právě na pochopení těchto složitých procesů.
Půda je podle ní tedy něco jako „bankovní účet“ s příjmy, které představují procesy související s ukládáním CO2 v půdě, a s výdaji, které představují rozklad organických sloučenin a emise CO2 do atmosféry. Pokud je takový účet stabilní a příjmy a výdaje jsou v rovnováze (nebo příjmy mírně převyšují nad výdaji), je všechno v pořádku. Problém ale nastane, když jsou výdaje vyšší než příjmy. A to se stane právě při zmíněném vykácení lesa.
Po kácení víc slunce i CO2
Když se vykácí les, tak se logicky příjem oxidu uhličitého fotosyntézou značně sníží, protože zmizí zelené stromy a les tak nemá tento plyn čím pohlcovat. Podle Dařenové to má dalekosáhlé důsledky na celý ekosystém.
„Tím se sice zastaví i přísun čerstvých organických sloučenin pro půdní mikroorganismy, ty ale začnou rozkládat mrtvé kořeny. Navíc aktivita půdních mikroorganismů závisí i na teplotě prostředí a dostupnosti vody. Když se les vykácí, je půda daleko více osluněna a tím i teplejší. Zároveň na ni dopadne více srážek, protože je nezadržují koruny stromů. Tím pádem jsou mikroorganismy na vykácené ploše aktivnější a rozloží více organické hmoty, která se v půdě hromadila po desetiletí. Následkem toho se pak do ovzduší uvolní i více CO2, než kdyby tam stál les,“ zjednodušuje extrémně složité procesy odbornice.
Postupem času se půda pokryje čerstvou vegetací a uhlíkový „rozpočet“ v půdě se zase vyrovná. Nicméně uvolněný oxid uhličitý ani ztrátu půdní organické hmoty a živin krátce po vykácení už nikdo nevrátí. „Lesy se vždy kácely, kácí a kácet budou. Negativní dopady těžby na půdu i celé lesy se však dají zmírňovat,“ naznačuje řešení vědkyně.
Pomůže zákaz?
V České republice je podle ní několik cest, jak s poměrně malými náklady přinést výrazné zlepšení. Například je u nás stále povolené takzvané holosečné kácení, kdy se jednorázově vykácí všechny stromy a vznikne tak velká holá plocha, a to na ploše až jeden hektar. „V jiných zemích, například ve Slovinsku, je holosečné kácení zákonem zakázáno. Upřednostňují se styly hospodaření, kdy se kácejí pouze vybrané stromy nebo se dělají jen malé mýtiny. V takových případech je negativní dopad kácení na půdu mnohem menší a ta se i rychleji zotaví,“ upozorňuje Dařenová.
V připravované novele lesního zákona jsou holoseče do velikosti jednoho hektaru stále ponechané jako možný způsob obnovy porostu. Z dříve možných výjimek je ale navrhováno vyjmout seče do velikosti dvou hektarů na lužních stanovištích, která jsou stále více ohrožována výrazným kolísáním hladiny spodní vody a absencí dříve přirozených cyklů záplav.
Před kůrovcovou kalamitou mezi lety 2000 a 2015 přitom vzniklo každý rok v Česku 20 až 25 tisíc hektarů nových holin. V letech nejintenzivnějšího kácení kvůli kůrovci (2019–2021) to bylo 50 až 55 tisíc hektarů ročně, což odpovídá rozloze Prahy. Nejvíce postižené byly kraje Vysočina a Jihočeský.
Holiny se nesmějí osázet moc rychle
„Vysokému zastoupení smrku v našich lesích nahrává i stále platná přísná lhůta pro zalesnění v zákoně o lesích. Ten ukládá zalesnění holiny na lesních pozemcích do dvou let od jejího vzniku a smrk je často nejlevnější a nejdostupnější volbou, která vlastníkovi či správci lesa zajistí splnění lhůty a ušetří mu peníze i starosti,“ vysvětluje vědkyně, proč se u nás stále sází smrky, i když už mají kvůli vyšším teplotám způsobeným klimatickou změnou menší perspektivu než v minulosti. „V novele zákona by se tato lhůta měla prodloužit na pět let. To by mělo přispět ke snížení dnes stále zbytečně vysokého zastoupení smrku v nově zakládaných porostech,“ odhaduje Dařenová.
Nedávno publikovaný výzkum českých vědců přinesl důkazy, že se příroda po kůrovcové kalamitě v místě holin zotavila. „Nečekaně se v nich objevily i desítky ohrožených druhů živočichů a rostlin, které figurují v červeném seznamu,“ napsali vědci z Biologického centra Akademie věd ČR, Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity, Muzea regionu Valašsko a Agentury ochrany přírody a krajiny ve studii vydané ve vědeckém časopisu Forest Ecology and Management.
Nicméně oxid uhličitý, který se z holin během let uvolnil, už z atmosféry nikdo nevrátí. „A právě proto je potřeba dál prosazovat změnu legislativy. Ať už jde o zmíněný zákaz holosečí, delší lhůty pro zalesnění holin nebo výchovu různorodých porostů tak, aby byl proces dlouhodobý a vedl k udržitelnosti a odolnosti lesa,“ vypočítává expertka.
České lesy se musí změnit, aby přežily
Nejzásadnějším opatřením v rámci prevence budoucích kalamit je nutná změna struktury budoucích lesů. „Lesní pozemky v Česku pokrývaly v roce 2022 plochu 2 617 627 hektarů, což je asi 35 procent z celkového území našeho státu. Převažují v nich stromy jehličnaté (68 procent), ale jejich podíl pozvolna klesá a postupně se zvyšuje podíl druhů listnatých dřevin,“ konstatuje Dařenová.
Podle ní jde ale nejen o samotnou rozlohu lesů, ale také o jejich rozmanitost a tedy kvalitu. „Je třeba dbát i na to, aby se nevysazovaly monokultury a aby druhová skladba lesa byla bohatší. Monokultury dnes není možné vysazovat bez podílu melioračních a zpevňujících dřevin (nejčastěji s podílem asi 25 procent). To jsou stromy a keře, které lépe odolávají škodlivým činitelům. Nejčastěji se využívá dub, buk, lípa nebo javor,“ vyjmenovává.
V novele zákona o lesích je uvedeno, že stát bude finančně podporovat další zvyšování jejich podílu v porostu. Zároveň je důležitá i věková skladba lesa, upozorňuje Dařenová a dodává: „Takzvané různověké porosty můžou mnohem úspěšněji čelit škůdcům i výkyvům počasí než porosty, kde jsou všechny stromy stejného stáří.“
