Když je někdo přesvědčen o pravdivosti konspirační teorie, je velmi těžké mu to vyvrátit, ať je sebešílenější, ukázala nová analýza dostupných strategií o komunikaci. Vědci současně nastínili, které postupy fungují nejlépe.
Mezinárodní vědecký tým vedený experty z irské University College Cork prostudoval řadu dostupných prací o tom, jak se dají vyvracet konspirační teorie. Výsledky ukazují, že většina metod je neúčinná. Jediné, co jakžtakž zabírá, jsou ty zaměřené na podporu kritického a analytického myšlení. Studie vyšla na začátku dubna v časopise PLOS ONE.
Důkazy z předchozích výzkumů naznačují, že víra v konspirační teorie může mít negativní dopad nejen na jednotlivce a jejich život, ale i na celé společnosti. Například během pandemie covidu podle vědců konspirace vedly k horšímu dodržování epidemických opatření, což zase způsobilo vyšší úmrtnost.
V posledních letech se proto behaviorální výzkumníci zabývali tím, jak snížit přesvědčení o konspiracích. Dosud však žádná studie neprovedla komplexní přehled existujících důkazů o účinnosti různých přístupů.
Tým soustředěný kolem irské univerzity provedl systematickou analýzu, ve které podrobil rozboru a kritice pětadvacet kvalitních studií na toto téma, které hodnotily různé přístupy ke snižování konspiračních přesvědčení. Některé studie například využívaly přímé protiargumenty proti konspiračním teoriím a jiné používaly způsoby manipulace typu priming, aby účastníky přiměli k analytičtějšímu myšlení, než se jich zeptají na jejich konspirační přesvědčení.
Protiargumenty nezabírají, klíčové je kritické myšlení
Analýza ukázala, že ze všech metod v pětadvaceti studiích byla pouze polovina spojena s jakoukoli změnou přesvědčení účastníků o konspiracích a jen několik z nich přineslo změny významného rozsahu. To naznačuje, že většina stávajících metod pro změnu konspiračních přesvědčení je neúčinná.
Asi nejzajímavějším výsledkem je, že účinné byly ty strategie, které lidé museli absolvovat ještě předtím, než se dostali do kontaktu s konspiračními teoriemi. Pokud tomu bylo opačně, nestál výsledek za řeč. V rámci nich nejlépe zabraly ty, které hledaly v konspiracích faktické chyby v konkrétních bodech.
Další relativně účinnější metodou byl tříměsíční vzdělávací kurz zaměřený na rozlišování mezi vědeckými a pseudovědeckými postupy. Tradiční protiargumenty proti konspiračním přesvědčením patřily naopak k nejméně účinným metodám.
Na základě těchto výsledků výzkumníci navrhují, aby se budoucí vývoj metod boje proti konspiračním teoriím zaměřil hlavně na podporu kritického myšlení a analytického přístupu a také na oslovení lidí dříve, než budou konspiračním teoriím vystaveni.
Uvádějí ale také řadu výzev, kterým takový výzkum čelí, například potřebu zjistit, jak dobře mohou různé metody fungovat v reálném světě mimo kontrolované studie.
Autoři dodávají: „Jedním z nejdůležitějších zjištění našeho výzkumu je, že tradiční ověřování faktů a protiargumenty jsou nejméně účinnými prostředky boje proti konspiračním přesvědčením. Zjistili jsme, že nejúčinnějšími strategiemi jsou preventivní opatření, jako je vystavení účastníků protiargumentům dříve, než se setkají s dezinformacemi. Zjistili jsme také, že většinu intervencí by bylo obtížné prosadit.“
