Před padesáti lety, 22. července 1972, na Venuši měkce přistál přistávací modul Veněra 8. Sonda se úspěšně dostala k planetě a na její povrch vysadila přistávací pouzdro s vědeckými přístroji. Pro měření úrovně osvětlení na povrchu Venuše byl přistávací modul vybaven fotometrem IOV-72. Modul přistál na osvětlené straně planety.
Sonda vážila přibližně tunu, do vesmíru ji vynesla raketa Molnija-M. Skládala se z obslužného modulu a kulového atmosférického pouzdra. Byla optimalizována pro atmosférická měření. Obslužný modul vstupoval do atmosféry zároveň s atmosférickým pouzdrem a shořel, pouzdro pak vysílalo data přímo k Zemi.
Sondu zkonstruovali ve strojírenských závodech S. А. Lavočkina známých zejména výrobou vojenských letounů. V její konstrukci byly zohledněny údaje, které získala předcházející sonda Veněra 7. Proti předchozí misi byl zdokonalen anténní systém přistávacího pouzdra: hlavní spirálová anténa byla použita pouze při přistávání, po dosednutí na povrch byla vysunuta přídavná vysílací anténa.
- Venuše, pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy, se rozměrem a hmotností ze všech planet nejvíce blíží Zemi a je také jejím nejbližším planetárním sousedem (Venuše je blíž Slunci). Venuše, jejíž průměr je přes 12 tisíc kilometrů, je pozorovatelná pouhým okem a váží 0,815 hmotnosti Země. Od Slunce, které oběhne za 225 dnů, je vzdálena zhruba 108,2 milionu kilometrů. Atmosféra Venuše je tvořena převážně oxidem uhličitým.
Cílem sovětského programu Veněra (rusky Venuše) realizovaného v letech 1961 až 1983 bylo prozkoumat pomocí automatických sond druhou planetu Sluneční soustavy Venuši. Celkem bylo do vesmíru vysláno šestnáct sond Veněra.
Rozjezd programu provázely problémy. Neúspěchem skončil první let k Venuši, na nějž se počátkem února 1961 vydala sonda označovaná jako Veněra 1VA. Kvůli závadě na posledním stupni nosné rakety shořela po několika dnech v zemské atmosféře. Její nástupkyni s označením Veněra 1, která odstartovala z kazašského Bajkonuru o několik dní později, se trefit Venuši kvůli technické závadě sice nepodařilo, i tak si ale vysloužila čestné místo v dějinách dobývání kosmu. Byla totiž první sondou, která prolétla v bezprostřední blízkosti Venuše.
Série sovětských selhání
Během následujících čtyř let Sovětský svaz vypustil k planetě hned několik sond, jejichž mise však provázel nezdar. Výjimkou byla Veněra 3, která odstartovala z Bajkonuru v listopadu 1965 s pomocí nosné rakety Molnija-M. Planetu zasáhla s odchylkou od plánu 450 kilometrů. Při závěrečném přibližování k planetě byl zjištěn na palubě sondy vzrůst teploty a poslední plánované rádiové spojení se nezdařilo uskutečnit.
Větší štěstí měly Veněry vyslané v letech 1967 až 1969. Třem se podařilo vstoupit do atmosféry Venuše a provést v ní fyzikální měření.
Zjištění o Venuši
Zásadní byla až mise Veněry 7, která v prosinci 1970 bez újmy dosedla na povrch planety. Odvysílaná data prokázala, že na Venuši panuje teplota kolem 470 stupňů Celsia a atmosférický tlak je zhruba devadesátkrát vyšší než na Zemi.
Tyto extrémní hodnoty potvrdila i Veněra 8, která navíc zjistila, že povrch planety svou strukturou připomíná rozdrobenou žulu. Na první obrázky si však lidstvo muselo počkat do října 1975, kdy Veněra 9 pořídila sérii černobílých snímků.
Do konce programu Veněra v roce 1983 zamířilo k Venuši ještě sedm sovětských sond. Ty rozšířily sumu poznatků o složení povrchu, přinesly barevné snímky krajiny Venuše a svými radary zmapovaly severní hemisféru planety. Na činnost Veněr navázal program Vega, do něhož byli zapojeni také českoslovenští vědci.
