Zděšené tváře, údiv, ale i rezignace - tak vypadaly výrazy herců, kteří se přesně před 45 lety sešli v Národním divadle. Na příkaz komunistické strany se zde 28. ledna 1977 konala snad nejviditelnější normalizační propagandistická akce té doby - podepisování takzvané Anticharty. Provolání, které mělo odsoudit Chartu 77 požadující dodržování lidských práv, tehdy podepsaly stovky umělců, kteří tak zároveň stvrdili svůj souhlas s normalizací. Někteří tvrdili, že to pro ně byla jediná cesta, pokud chtěli dál veřejně působit. Až na výjimky málokdo svůj podpis pod Antichartou veřejně odvolal. Originální podpisové archy se navíc nezachovaly.
„Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě - a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců - odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy,“ četla na shromáždění oficiální provolání uměleckých svazů herečka Jiřina Švorcová.
Narážela tak na signatáře Charty 77, kteří poukazovali na nedodržování lidských práv v komunistickém Československu. Přelomový dokument chartistů se podařilo o několik dnů dříve uveřejnit v západních médiích.
Komunisté chtěli odjakživa své názorové odpůrce trestat potichu a bez pozornosti, mezinárodní ohlas tak byl pro ně nepříjemným probuzením. A podle toho měla vypadat odplata těm, kteří si dovolili na stav společnosti v Československu poukázat - očerňovací propagandistická kampaň, do které se zapojí známé tváře z televizních obrazovek, divadel i koncertních pódií.
Mezinárodní ohlas Charty 77 zplodil Antichartu
„Začátek celé té propagandistické kampaně odstartovalo zasedání předsednictva Ústředního výboru KSČ den poté, co se prohlášení Charty 77 objevilo v západním tisku, to znamená 7. ledna 1977. Výsledkem bylo usnesení, ve kterém bylo řečeno, že vznikne propagandistická kampaň a připraví se podklady pro trestní stíhání,“ vysvětluje historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek.
Už tehdy začala Státní bezpečnost vyslýchat některé signatáře dokumentu, například Václava Havla, Pavla Landovského a Ludvíka Vaculíka. Už 7. ledna se také objevil jeden z prvních odsuzujících článků v Rudém právu s titulkem Čí je to zájem a alibistickým podpisem redakce, který značil zadání shora.
Ten možná nejznámější text v novinách vyšel o pět dní později pod názvem Ztroskotanci a samozvanci. Od té doby už jela propaganda naplno. A jejím nejviditelnějším bodem mělo být veřejné odsouzení Charty známými umělci.
„Uvádí se, že hlavním organizátorem toho shromáždění byl Miroslav Müller, který byl vedoucím oddělení kultury ÚV KSČ. Konkrétní kroky pak vykonávaly už jednotlivé umělecké svazy. Klíčovou roli v tom, jak vypadalo shromáždění v Národním divadle, sehrál Jan Kozák, předseda Svazu českých spisovatelů. Je to vidět i na tom, že sám vystoupil s projevem jako první,“ popisuje Blažek.
„Důležitou a asi nejviditelnější roli pak měla herečka Jiřina Švorcová, která přednesla manifest s oficiálním názvem Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru (zkráceně známý jako Anticharta, pozn. aut.). Vzpomínala, že to byl právě Kozák, kdo dával dohromady ty přednesené projevy, včetně toho jejího,“ dodává.
Spontánní schůze s předepsanými projevy. Někteří si možná až v divadle uvědomili, co se děje
Na akci dostávali umělci oficiální pozvánky. Do Národního divadla pak možná přicházeli s různými očekáváními, nicméně podle Blažka museli alespoň tušit, co bude následovat.
„Je potřeba si uvědomit, že od toho 7. ledna, kdy komunisté zahájili dehonestační kampaň, uběhly tři týdny a vycházely už stovky dehonestačních článků nejen v celostátním tisku, ale třeba i v závodních časopisech, byly zmínky v televizi, v rádiu. Kromě toho se konaly další tisíce stranických schůzí, které se vymezovaly proti signatářům Charty. Takže lidé, kteří dostali pozvánku a do Národního divadla přišli, dobře věděli, do čeho jdou,“ předpokládá historik.
Celá akce byla pečlivě připravená a naplánovaná, i když měla působit spontánně jako dobrovolná reakce umělecké obce k nastalé situaci. „Celá událost byla koncipována jako schůze, to znamená, že jednotliví vystupující tam byli označováni jako lidé, kteří se na místě přihlásili do diskuse. To je samozřejmě úplná absurdita, protože žádná debata nebyla a ve skutečnosti to bylo předem jasné domluvené, kdo bude mluvit a kde bude sedět a dokonce už byly připravené jmenovky na stole,“ vysvětluje Blažek.
Kromě zmíněného Kozáka a Švorcové promluvil například i režisér seriálu 30 případů majora Zemana Jiří Sequens. Celé shromáždění také vysílala Československá televize. A ta se nezaměřovala pouze na ty, kteří svůj názor projevovali čtením připravených projevů.
„Důležitá byla také role hlediště, protože to bylo osvětleno v podstatě stejně jako jeviště a jmenovky byly i na předních řadách na těchto místech, aby režisér a kameramani předem věděli, kde bude sedět který herec a mohli ho natáčet. Nahoře pak byli v lóžích představitelé strany a státu,“ popisuje historik.
Právě záběry do hlediště tvoří značnou část dochovaného záznamu. Podle komunistů bylo důležité ukázat, jaké známé tváře v divadle prohlášením naslouchají.
„Na jejich tvářích je vidět, jak někteří záhy po začátku ztuhli, uvědomili si, co bude následovat a že je snímají kamery. Někteří tak začali být nervózní, jiní byli naprosto v klidu, protože se třeba na té dehonestační kampani proti Chartě sami podíleli. Ale dá se říct, že téměř nikdo neodešel. Mluví se o tom, že ještě před koncem měl odejít Jan Werich - to ale víme jen od přítomných svědků, na kamerách to vidět není. Zároveň byl také jedním z mála, který se následně vymezoval proti tomu, že by to prohlášení podepsal,“ dodává Blažek.
Smích a úsměvy při podepisování Anticharty neznamenaly úlevu a konec kampaně
Shromáždění bylo rozdělené na dvě části a obě měly svoji důležitost. „První částí byla ta takzvaná schůze samotná a druhou bylo podepisování toho oficiálního prohlášení. Díky archivu České televize máme k dispozici celý přenos včetně druhé části, která probíhala ve foyer divadla, takže máme docela dobře zdokumentované, jak to přesně vypadalo. Jak byla ta schůze dlouhá a lidé byli zaskočení tím, co se odehrává, tak je pak při podepisování vidět, že se najednou uvolnili. Někteří pak popisovali, že svůj podpis brali jen jako potvrzení na prezenci, což je ale úplný nesmysl, protože to bylo až na konci a ne na začátku. A v záhlaví bylo jasně napsáno, že se připojují k manifestačnímu prohlášení,“ vysvětluje historik.
Navzdory tísnivější atmosféře, která je z první části při čtení manifestu na záznamu patrná, vypadá podepisování jako příjemné setkání přátel z branže. „Vtipkovali a usmívali se, jako by tím, že už to skončilo, z nich všechno spadlo. Že se podepíšou a můžou jít konečně pryč. Oni si neuvědomili, že to není konec. Seznamy těch, kteří podepsali, pak totiž vycházely každý den v Rudém právu a lidé o tom živě debatovali,“ upozorňuje Blažek.
Komunisté chtěli držet propagandistickou kampaň co nejdéle v povědomí veřejnosti - proto denní připomínání podpisů. Podle dochovaných seznamů z Rudého práva jich bylo kolem sedmi tisíc. Je ale nutné to brát s rezervou.
„Do Národního divadla nepřišli manželé Luděk Munzar a Jana Hlaváčová. Jejich jména se ale stejně v seznamech podpisů v novinách objevila. A takových případů bylo více. Originální podpisy pro porovnání se nezachovaly,“ vysvětluje historik. Informace ze stranického tisku tak nelze srovnat s originálem.
Po Antichartě pro herce následovala další pro hudebníky
Někteří umělci na shromáždění přijít odmítli a prohlášení nepodepsali ani dodatečně. „Pro ty, kteří odmítli podepsat prohlášení i na dalších menších schůzích, nebo třeba při předávání výplaty - což se často dělalo - se postih různil. Někomu třeba neprodloužili pracovní smlouvu a podobně,“ popisuje Blažek.
Dokonce se stalo, že z některých uměleckých institucí se nepodepsal nikdo - to je případ brněnského divadla Husa na provázku, jehož zaměstnanci se k prohlášení takzvané Anticharty nepřipojili. Později to ale pro divadlo mělo dopad v podobě různých tlaků a nutných organizačních změn.
Po Antichartě pro umělce z divadel a filmu následovalo podobné shromáždění i pro hudebníky. Uskutečnilo se o několik dní později, 4. února 1977 v Divadle hudby. Se svými příspěvky - opět připravenými propagandistickými promluvami - tam veřejně vystoupili například zpěváci Karel Gott a Eva Pilarová. Ta patří k několika osobnostem, které se za tehdejší postoj po revoluci omluvili.
„Bála jsem se odmítnout, věděla jsem, že tím bych se zpíváním skončila. Zpívání – to byl můj život (…) Brala jsem to nejen jako ponížení, ale jako bezmocnost spojenou se zbabělostí (…) Dnes se za to samozřejmě stydím, ale nechci se vymlouvat, proto říkám pravdu,“ uvedla Pilarová v roce 2009 pro festivalový samizdat trutnovského Open Air Festivalu.
Z dalšího kola sešlo. Zřejmě kvůli smrti Patočky
Seznamy umělců, kteří podpořili prohlášení takzvané Anticharty, vycházely v Rudém právu až do 12. února 1977. „Umělecké svazy pak dostaly pokyn, aby zjistily, kdo nepodepsal a jejich podpisy dodatečně zajistily. Bylo plánováno, že pak vyjdou v médiích v další vlně, ale k tomu už nedošlo,“ popisuje Blažek.
Dehonestující kampaň tak začala postupně od března vyznívat do ztracena. „Nemáme přesné dokumenty, proč tomu tak bylo, ale zřejmě to souviselo se silnou podporou Charty 77, která přicházela ze zahraničí. Řada demokratických vlád a známých osobností tuto dehonestační kampaň komunistů odsuzovala. Celá propagandistická akce pak úplně vyhasla v polovině března v souvislosti s úmrtím Patočky, které samozřejmě plně zaujalo západní média,“ uzavírá historik.
Jeden ze signatářů Charty 77, filosof Jan Patočka, tehdy zemřel po několikahodinových vyčerpávajících výsleších Státní bezpečností. To už se ale komunistům do jejich kampaně nehodilo.
