Merkur se dostal v posledních dnech do středu pozornosti díky jeho příznivé viditelnosti na večerní obloze. Řadě pozorovatelů se kromě samotné planety objevil na fotografiích také ohon, který se za planetou táhne.
Tento ohon podobný kometě je způsobený stálým tlakem slunečního záření na nesmírně řídkou atmosféru Merkuru. Ta pod jeho vlivem uniká do vesmíru ve směru od Slunce. Ohon je tak dobře viditelný, protože obsahuje sodík, který skvěle rozptyluje sluneční záření.
Merkur je nejbližší planetou ke Slunci. Má průměr 4879 kilometrů a na povrchu je velmi podobný našemu Měsíci. Typické pro něj je zvrásnění dopady meteoritů, které na něm zanechaly nespočet kráterů.
Přes malou vzdálenost od Slunce má Merkur také vlastní atmosféru, ale nesmírně řídkou, od Země v podstatě téměř nedetekovatelnou. Přesto Merkur svůj plynný obal má, tvořený je především z draslíku (téměř 32 procent), sodíku (25 procent), kyslíku (10 procent) a dalších lehčích prvků a vodních par. A právě pod náporem silného slunečního větru je tato atmosféra prakticky neustále „odfoukávána“ do meziplanetárního prostoru.
Milionový ohon
Ohon planety Merkur dosahuje délky více než 24 milionů kilometrů. Poprvé se o jeho existenci uvažovalo už v 80. letech minulého století, ale úspěšně ho astronomové objevili až v roce 2001. Lépe ho pak prostudovala družice Messenger mezi lety 2011 a 2015, když planetu obíhala v těsné blízkosti.
Tento ohon je pozoruhodný tím, že není vždy viditelný. Děje se to díky takzvanému Dopplerovu jevu. Nejlépe lze Merkurův ohon pozorovat zhruba 16 dní před průchodem planety přísluním anebo až 16 dní po něm. Takové období právě nastalo.
Pozorování Merkurova ohonu zajímá astronomy i z jiného důvodu. „Jeho pozorováním v různých časech na oběžné dráze planety se můžeme dozvědět sezonní změny v části Merkurovy atmosféry, a to s ohledem na případné události na Slunci, jako jsou sluneční erupce a výrony koronální hmoty,“ uvádí astronom Petr Horálek.
Neviditelný ohon
Pouhým okem ani obyčejnými dalekohledy není tento ohon viditelný. Je velice slabý, prakticky se na pozemské obloze vytrácí. K jeho odhalení astronomové proto využívají úzkopásmové filtry propouštějící světlo v oranžovo-žluté oblasti.
Dalším problémem je pochopitelně světelné znečištění z měst. Část městského osvětlení svítí ve velice blízké barvě jako Merkurův ohon, a tak je potřeba „lovit“ daleko od aglomerací. V těchto dnech byl ovšem ohon tak výjimečně jasný, že se objevilo i fotografické pozorování bez použití speciálního filtru.
„Na zachycení fotografové využívají dlouhé expozice a objektivy s velkou ohniskovou vzdáleností (alespoň 300 mm), neboť ohon je na pozemské obloze za dokonalých podmínek zpravidla dlouhý jen asi 1 stupeň, tedy jako dva měsíční úplňky vedle sebe. Merkurova nejlepší viditelnost již končí, další období nás čeká na červencové ranní obloze (nízko za rozbřesku). Dobré období k jeho spatření nastane až v říjnu tohoto roku (opět ráno za rozbřesku),“ dodává Horálek.
