Nový koronavirus se poprvé objevil přibližně před půlrokem. Přestože ho studují desetitisíce vědců po celém světě, na některé zásadní otázky zatím věda odpovědi nenašla. Týká se to nejen jeho původu, ale třeba i toho, zda na něj vůbec může vzniknout účinné očkování.
Na konci roku 2019 se z čínského města Wu-chan začaly šířit zprávy o nové formě zápalu plic. Tamní vědci rychle zjistili, že jeho původcem je nový koronavirus příbuzný viru SARS, který roku 2003 připravil o život asi osm stovek lidí.
O šest měsíců později už nová nemoc zpočátku nazývaná čínský nebo wuchanský koronavirus, která dostala jméno covid-19, postihla víc než dvanáct milionů lidí a zabila jich přes 550 tisíc. Pandemie se rychle stala jednou z nejhorších zdravotních krizí v moderních dějinách a přinesla i ekonomickou krizi. Po celém světě vědci tuto nemoc zkoumají a hledají řešení problému.
Během pouhého půlroku se o covidu dozvěděli obrovské množství informací: pochopili, jak virus vstupuje do buněk a jak je využívá, které zdravotní problémy jsou u této nemoci nejrizikovější nebo jak se šíří. A také pracují na lécích – prvním schváleným se stal americký remdesivir; ve vývoji je také téměř dvě stě očkovacích látek, z nichž řada se už testuje na lidech. Ale některé odpovědi na klíčové otázky jsou stále neznámé. Podle odborného žurnálu Nature je těchto šest nejdůležitějších.
Proč různí lidé reagují na nemoc tak odlišně?
Tento týden tuto otázku připomněl americký epidemiolog Anthony Faucci – podle něj je klíčová. Množství nakažených nemoc ani nezaznamená, vůbec se u nich neprojeví jejich příznaky, ale u jiných, zcela zdravých lidí, vznikne těžký a mnohdy i smrtelný zápal plic. „Rozdíly v klinických projevech jsou opravdu dramatické,“ uvedl genetik Kári Stefánsson, který v Rejkjavíku vede výzkum genetických rozdílů, jež by mohly být jednou z odpovědí na tuto záhadu.
Na Islandu sice bylo případů covidu jen málo, ale vědec má k dispozici i genetickou databázi asi čtyř tisícovek lidí z Itálie a Španělska. Díky Stefánssonově výzkumu se podařilo poznat první genetické předpoklady pro horší průběh nemoci. Jsou spojené se dvěma genovými variantami. Obě sice mají na zhoršení stavu jen slabší vliv, ale vědci usilovně hledají další odpovědi ukryté v lidské DNA.
Klíčový výzkum probíhá na Rockefellerově univerzitě v New Yorku. Tam vědci zkoumají detailně genom jinak zcela zdravých lidí, u nichž měla nemoc velmi těžký průběh – například muže v nejlepších letech, který v říjnu bez problémů zaběhl maraton, ale teď leží na jednotce intenzivní péče a jde mu o život.
Jak funguje imunita vůči covidu – a jak dlouho vydrží?
Když dostanete covid, můžete ho pak ještě chytit znovu? Na tuto otázku zatím neexistuje spolehlivá odpověď, ale hledají ji ti nejlepší imunologové světa. Většina snah se soustředila na neutralizující protilátky, které se vážou s virovými proteiny a přímo tak brání infekci.
Dosavadní výzkum ukázal, že hladina těchto protilátek zůstává vysoká jen několik týdnů po nemoci, ale pak většinou klesá. Zdá se ale, že u těch, kdo měli těžší průběh nemoci, vydrží protilátky delší dobu. „Čím více viru, tím více protilátek – a tím déle pak vydrží,“ uvádí imunolog George Kassiotis z Institutu Francise Cricka v Londýně.
Podobné projevy znají lékaři také od jiných nemocí způsobených viry – týkají se také staršího koronaviru SARS. U této choroby zmizely u osob s lehkým průběhem protilátky už po roce, ale u těch s těžkým průběhem je vědci nalezli i po dvanácti letech, popsal ve svém výzkumu Kassiotis.
Výzkumníci zatím neví, jaké množství protilátek je zapotřebí k tomu, aby to dokázalo porazit infekci SARS-CoV-2, anebo aby to alespoň dostatečně zmírnilo její průběh. Jenže samotné protilátky jsou jen jedna část imunitního systému, která se stará o obranu proti viru. Pomáhají s ní například i imunitní buňky T-lymfocyty, ale vliv jich a dalších částí lidského obranného systému se teprve zkoumá; může se sice zdát, že pandemie už trvá dlouho, ale ve skutečnosti se dnes dají studovat jen lidé, kteří se setkali s koronavirem před pouhým půlrokem. A to nestačí k tomu, aby se dalo pochopit, zda imunita nebo ochrana vydrží několik let.
Vědci proto srovnávají lidskou imunitní reakci proti covidu-19 s tím, jak dlouho vydrží obranné mechanismy u jiných druhů koronavirů napadajících člověka. Zatím se na základě těchto studií zdá, že úplná imunita, která zcela zabrání infekci, může trvat jen pár měsíců, ale ochranná imunita snižující závažnost infekce může vydržet mnohem déle.
Mutuje koronavirus k horšímu?
Všechny viry mutují s tím, jak se šíří. Ani SARS-CoV-2 není výjimkou. Otázkou tedy není, zda virus mutuje, ale jak rychle a jakým způsobem. Věda dokáže mutací využít. Díky těmto neustále probíhajícím změnám je možné sledovat, kudy a jak se koronavirus šíří.
Virus při mutacích získává nebo ztrácí různé vlastnosti. Je tedy možné, že se jeho nakažlivost sníží, ale současně může získat i změny, které mu umožní rychleji se šířit nebo být více smrtelný. A mutace mohou mít ještě další negativní dopad: pokud se kvůli nim virus dostatečně změní, nebudou proti němu fungovat očkování vytvořená proti starším „verzím“.
Jak se koronavirus mění, není zcela jasné. Existují náznaky, že v počátku pandemie kolovaly například v Lombardii nebo v Madridu více smrtící varianty než teď v létě. Vědci už objevili jednu mutaci, která se objevila v únoru v Evropě a nyní se rozšířila po celém světě – v laboratorních podmínkách tato mutace činí koronavirus více infekčním, není ale jisté, zda to stejně funguje i v reálném prostředí.
Dobré zprávy jsou, že se zatím nepodařilo objevit mutace spojené s výrazně vyšší úmrtností, ani takové, které by bránily vývoji vakcíny. Koronavirus sice mutuje poměrně rychle, ale tyto změny doposud nebyly nijak rozsáhlé ani nijak zásadně nezměnily jeho vlastnosti.
Jak dobře bude fungovat očkování?
V současné době se pracuje asi na dvou stovkách očkovacích látek, přičemž přibližně dvacet už se dostalo do fáze klinických testů, tedy testů na lidech. Podle řady expertů se už koronavirus rozšířil mezi tolika lidmi a na tak velkém území, že fungující očkování je jedinou cestou, jak se z pandemie dostat.
Na otázku, zda někdy takové očkování vznikne, zatím neexistuje odpověď. Ano i ne mají řadu příznivců i odpůrců. Během několika měsíců ale bude svět vědět víc, právě poté, co proběhnou klinické studie naočkovaných.
Již nyní ale mají vědci k dispozici nějaká data, jednak z prvních fází experimentů na lidech, ale zejména z pokusů na zvířatech. Studie na makacích naznačují, že očkování sice není schopno zablokovat vstup infekce do těla, ale zabrání infekci plic a následnému zápalu plic, což jsou nejčastější příčiny smrti u covidu.
Pokud by to stejně fungovalo také u lidí, viru bychom se nezbavili, jen by se stal méně smrtícím. Data získaná od prvních lidí vystaveným vakcínám zase ukazují, že očkovací látky opravdu v těle vedou ke vzniku neutralizujících protilátek schopných zablokovat viru vstup do buněk – ale není zatím jasné ani to, zda je těchto protilátek dostatek, ani jak dlouho v organismu vydrží.
Vědci oslovení žurnálem Nature předpokládají, že první očkování budou k dispozici velmi brzy, klidně už do roka. Rozhodně ale nebudou dokonalá a bude je tedy zapotřebí dále vylepšovat.
Kde se vzal koronavirus?
Ani odpověď na tuto zdánlivě jednoduchou otázku není jasná. Většina vědců souhlasí s tím, že SARS-CoV-2 vzniknul u netopýrů, konkrétně z vrápenců. U nich totiž byly prozkoumány dva viry, které jsou novému koronaviru velmi podobné. Jeden z nich, pojmenovaný RATG13, byl popsaný roku 2013 v čínské provincii Jün-nan u tamních vrápenců středních. Jeho genom je z 96 procent shodný s virem SARS-CoV-2. Dalším geneticky nejvíce shodným virem je RmYN02 od vrápenců malajských, který se s novým koronavirem shoduje na 93 procent.
Tyto výzkumy sice naznačují, že místem původu je jihovýchodní hranice Číny, ale nevylučují ani to, že virus pochází z okolních zemí – například z Laosu nebo Vietnamu.
Zajímavá jsou ale ta čtyři procenta, jimiž se koronavirus od netopýřích virů liší: tato změna musela trvat celá desetiletí evoluce. Vědci proto pracují s hypotézou, že virus prošel ještě dalším zvířecím hostitelem, podobně jako tomu bylo u koronaviru SARS, který prošel od netopýrů přes cibetky až na lidi. Možnými podezřelými jsou opět cibetky, ale třeba také luskouni.
Naopak se nepodařilo najít žádné důkazy, že by virus byl umělého původu, tedy, že by vzniknul v nějaké laboratoři, nebo že by byl uměle upraven. Několik vědců se pokusilo takové hypotézy dokázat, jejich argumenty ale nebyly dostatečně silné.
