Přírodovědci poprvé našli korály, kteří přežili vlastní smrt. Výzkumníci si mysleli, že korály zabil tepelný stres z oteplujícího se oceánu, ale dokázali se vzpamatovat. Podle autorů nové studie to dává korálovým útesům v době klimatické změny kousek naděje.
Výzkum je výsledkem práce dvou mořských biologů, kteří od roku 2002 dlouhodobě monitorují 243 kolonií ohrožených korálů druhu turbinatka protáhlá v moři u španělských břehů. Informovali o něm v odborném žurnálu Science Advances.
„Po nějaké době jsme v těchto koloniích viděli živé polypy, o nichž jsme si předtím mysleli, že jsou zcela mrtví,“ uvedl hlavní autor studie Diego Kersting. Objev pro něj byl „naprostým překvapením.“
Korálové útesy jsou tvořené stovkami tisíc drobných organismů, jimž se říká polypy. Ti, aby se lépe ochránili před nástrahami prostředí, si staví vnější schránky z uhličitanu vápenatého a přichytávají je k mořskému dnu nebo jednu na druhou. Výsledkem jsou rozsáhlé biologicky bohaté plochy, které nabízejí životní prostředí pro množství organismů – tyto ekosystémy patří k těm nejrozmanitějším na planetě.
Koráli ale nesnáší teplou vodu; buď je vyšší teploty přímo zabijí, anebo je zbaví symbiotických řas, což vede k dobře známému blednutí korálů – a to opět k jejich úhynu.
- V češtině se používá podoba slov koráli i korály. Zatímco výraz koráli označuje živé organismy, pojem korály popisuje jejich kamenné schránky. První je tedy životné („koráli umřeli“), druhé neživotné („korály jsou poškozené“).
Horko pod vodou
Roku 2003 zasáhla zkoumané korálové útesy výjimečně silná vlna veder. Vědci nyní popsali, že 38 procent postižených kolonií si našlo adaptační strategii, která jim pomohla se s touto změnou k horšímu vypořádat. Polypi se zmenšili, částečně opustili své původní úkryty a během několika let dorostli a začali si tvořit novou „vnější kostru“.
Postupně se jim tak podařilo znovu kolonizovat kolonie, které předtím vyhynuly. Vědci si zpočátku mysleli, že se jedná o nové polypy, kteří byli potomky těch původních, pak si ale díky 3D počítačovým modelům ověřili, že jde o ty původní.
Biologové o tomto procesu vědí, ale nikdy ho doposud nepozorovali – v době existence lidstva se globální teploty nezvyšovaly nikdy tak rychle jako v současnosti. Existují ale stopy ve fosilních záznamech.
Podle profesora Kerstinga otevírá tento výzkum naději, že by se podobně mohli stále teplejším oceánům přizpůsobovat i koráli jinde na planetě – zejména na australském Velkém bariérovém útesu, který je kriticky důležitý pro tamní ekosystém.
Současně to vědcům nabízí možnost pokusit se alespoň částečně korály ochránit. Problém je, že v souvislosti se změnami klimatu jsou vlny horka stále častější – v posledních letech se ve Středozemním moři objevují pravidelně téměř každým rokem. Koráli rostou navíc velice pomalu, pouze rychlostí tři milimetry za rok, „takže když máte vlnu horka každé druhé léto a ta zničí 10-15 procent korálů, tak jsou čísla dost jasná,“ říká vědec. Jediným opravdovým řešením je podle něj zastavit klimatické změny.
