Podle měření provedených americkým Národním úřadem pro oceán a atmosféru (NOAA) dosáhl metan v zemské atmosféře rekordní hodnoty 1900 částic na miliardu (ppb). Pro srovnání – před průmyslovou revolucí to bylo jenom přibližně 700 ppb, tedy přibližně třikrát méně.
Metan je velmi silný skleníkový plyn, který má sice intenzivní vliv na klima, ale jen krátkodobě: ve vzduchu vydrží přibližně devět let, pak se rozkládá. Když se započítají jeho vedlejší účinky na ostatní plyny, které z něj vznikají, je jeho celkový vliv na globální oteplování od začátku průmyslové revoluce zhruba poloviční ve srovnání s oxidem uhličitým.
Koncentrace metanu začaly prudce růst v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století, na konci tisíciletí se ale jeho stav stabilizoval. Jenže po roce 2007 se znovu začalo jeho množství v atmosféře zvyšovat a v současné době roste rekordně.
K zatím nejprudšímu nárůstu v dějinách došlo roku 2020, což je něco, co se ještě při podpisu Pařížské dohody v roce 2015 neočekávalo. Metan se tak stává největší odchylkou od plánů, které by měly zvyšování globálních teplot zabránit.
Kde se bere metan
Každý rok se do atmosféry uvolní přibližně 600 milionů tun metanu. Podle odhadů pochází necelá pětina těchto emisí z přírodních zdrojů, především z tlející vegetace v bažinách. Zbývající větší polovina emisí ale pochází ze zdrojů spojených s lidskou činností.
Výrazný vliv na to mají emise z průmyslu fosilních paliv. Ty přesahují asi 100 milionů tun ročně – a právě ony v 80. letech 20. století rychle rostly.
Zemní plyn, který se využívá k vytápění domácnosti i výrobě elektřiny, je tvořen především metanem. Dalším viníkem jsou úniky z plynárenského průmyslu: tento plyn uniká z vrtů, potrubí i rozvodů i z domácích kotlů.
Vůbec největším globálním zdrojem metanových emisí je ale zemědělství, které produkuje přibližně 150 milionů tun ročně. Nezanedbatelný vliv mají ale i městské skládky a kanalizační systémy, z nichž se uvolňuje asi přibližně 70 milionů tun metanu ročně.
Vědci jsou dnes schopní velmi přesně identifikovat zdroje metanu na základě studia poměru uhlíku-12 a uhlíku-13 v atmosféře. Tyto různé formy uhlíku jsou si sice chemicky podobné, ale mají různou hmotnost. Metan, který vytvářejí mikrobi z vegetace nebo kravského zažívání, je bohatý na uhlík-12, zatímco metan z fosilních paliv a požárů má více uhlíku-13.
Po dvě století rychle se rozvíjející plynárenský, uhelný a ropný průmysl neustále zvyšoval obsah uhlíku-13 v atmosféře. Od roku 2007 se ale tento trend obrátil a podíl uhlíku-13 v atmosférickém metanu se snížil. I když emise z fosilních paliv stále rostou, prudce rostoucí emise metanu jsou nyní především důsledkem rychleji rostoucích „přírodních“ zdrojů.
Zásadní je zdroj původu
Globální monitorování ukazuje, že nejvíc metanu do atmosféry přicházelo z tropů a subtropů, jen v některých letech k tomu významně přispívaly i vyšší zeměpisné šířky, primárně ty severní.
Právě ze severu, především toho nejvzdálenějšího, pochází v současnosti největší obavy. Jak stoupají teploty, taje na Sibiři permafrost a z něj se, podobně jako z bažin, začíná do atmosféry uvolňovat stále více metanu. A ten bude zřejmě urychlovat tání permafrostu, což zase zvýší množství metanu ve vzduchu – přesně takhle vypadá „začarovaný kruh“.
Vědci zatím nejsou přesně schopní popsat, jak velký to je globálně problém, ale některé studie naznačují masivní rozsah. Například nedávný výzkum klimatologů z Aljašské univerzity se podíval na množství mělkých jezer, která vznikají v tundře při tání permafrostu – právě ona jsou častým zdrojem metanu.
Studie ukazuje, že by emise z nich mohly do roku 2100 zdvojnásobit celkové emise pocházející z arktické tundry, a to přesto, že zabírají jen šest procent pevninské Arktidy.
Tomu nejde nijak zabránit, a právě proto je důležité snížit emise z jiných zdrojů metanu, na které člověk vliv má.
Důležitý závazek z Glasgow
Až donedávna experti vliv klimatu podceňovali, proto se mu nevěnovaly ani klimatické dohody. Teprve klimatická dohoda z Glasgow roku 2021 se dotkla i tohoto problému.
Vedle problematických a velmi mediálně sledovaných debat o postupném útlumu používání uhlí se tam někteří světoví lídři zavázali také k zastavení odlesňování nebo snižování úniku metanu do atmosféry. Na rozdíl od závěrečné klimatické dohody, kterou jednomyslně schválili všichni účastníci, dílčí dohody uzavíraly jen různě velké skupiny států.
K ambicím snížit do roku 2030 úniky metanu do atmosféry o 30 procent oproti roku 2020 se zavázala téměř stovka zemí, jež dohromady představují zdroj více než poloviny veškerých emisí tohoto plynu.
Alexander Ač z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd uvedl, že to, že státy přistoupily na dohodu o snížení emisí metanu, je důležité, protože jde o druhý nejvýznamnější skleníkový plyn.
„Bez toho nelze dosáhnout klimatické neutrality ani cílů Pařížské dohody. Na druhou stranu je to závazek, který nemusí být nějakým způsobem dodržen. Takže to asi ukáže až čas, jak moc se bude něco dít,“ podotkl. „Je třeba sledovat, jestli se to plní. Toto je posun, ovšem spíše v rovině budoucích slibů,“ dodal.
