Každý vyspělý stát se snaží ochránit svá geneticky důležitá zvířata. V České republice narůstá důležitost těchto programů v době, kdy mezi chovná zvířata proniká ptačí chřipka. Tento měsíc se vyskytla blízko chráněného chovu slepic horalek na Vysočině. Na seznam opečovávaných hospodářských zvířat patří i šumavská ovce, moravský bílý králík nebo přeštické prase.
V polovině února zasáhla ptačí chřipka další chovy drůbeže v České republice. V Častoticích na Třebíčsku kvůli ní usmrtili 45 tisíc slepic a v nedalekém Vanči dalších 11 500 slepic. Utratit naštěstí nebylo potřeba drůbež v tamní druhé hale, kde je geneticky významný chov s více než třinácti tisíci kusy zvířat. Nákaza se tam zatím neprokázala.
Hala je momentálně zavřená a zatěsněná, „aby se minimalizovalo riziko přenosu jedné haly do druhé. Pravidelně se provádí odběry vzorků,“ řekl novinářům Petr Kučínský ze Státní veterinární správy (SVS). Proč je tak důležité, že právě geneticky významný chov přežil? A čím je významný?
O geny jde až v první řadě
Zemědělci odjakživa věděli, že každé chované plemeno má své výhody i nevýhody. Snažili se proto zvířata chovat tak, aby měla vždy ideální vlastnosti pro dané prostředí a dobu. Dělali to, aniž by ještě tušili, že za tyto vlastnosti mohou geny. Když ale před sedmdesáti lety dva britští vědci objevili DNA, začala v chovu zvířat úplně nová éra.
Vědci si uvědomili, že řada genů se může křížením ztratit, někdy i definitivně. Navíc, jak se dobře ví, pokud se křížením stanou zvířata příliš podobnými, jsou pak snadno zranitelná nemocemi, přibývá u nich genetických poruch a obecně se snižuje tolik oceňovaná rozmanitost. A tak se vědci začali snažit, aby se to nestalo. Později se navíc stala hodnotou také historická hodnota některých tradičně chovaných zvířat.
V České republice v roce 1995 vznikl Program ochrany a využití národních plemen hospodářských zvířat. Jeho cílem bylo zachovat genofondy, které mohou být důležité pro budoucnost. Později na něj od roku 2004 navázal program s poněkud krkolomným názvem „Národní program konzervace a využití genetických zdrojů a agrobiodiverzity v zemědělství“. Ten funguje už třicet let. Jeho garantem je Výzkumný ústav živočišné výroby (VÚŽV) v Praze-Uhříněvsi.
Bez rozmanitosti příroda nefunguje
„Biologická rozmanitost všech organismů spojená s jejich ekosystémy a zemědělská rozmanitost jsou základním zdrojem produktivity zemědělských systémů. Umožňují mimo jiné jejich adaptaci na měnící se podmínky prostředí a zachování jejich základních funkcí,“ uvádí tento ústav na svých stránkách.
I když to může vypadat nepravděpodobně, ve skutečnosti jsou biologická rozmanitost a zemědělství úzce propojené. Zemědělství je totiž na funkčních ekosystémech zcela závislé; potřebuje, aby půda zůstávala úrodnou, aby opylovači opylovali a aby se škůdci nepřemnožili. A bezpodmínečnou podmínkou fungování všech těchto procesů je zachování biologické rozmanitosti.
Moderní hospodaření jde ale svými trendy proti potřebě přirozenosti. Za posledních sto let dokáže lidstvo vypěstovat díky umělým hnojivům a promyšlenějším postupům mnohem více rostlin i zvířat pro konzumaci, ale mnohdy to je na úkor rozmanitosti.
„Zachování vysoké diverzity je významné rovněž pro omezování negativních vlivů intenzivního hospodaření, jako jsou například degradace půdy, kontaminace vody znečišťujícími látkami, nízká odolnost pěstovaných plodin ke klimatickým výkyvům,“ popisuje smysl této činnosti nejnovější výroční zpráva VÚŽV.
Úbytek genetické rozmanitosti tedy naopak snižuje množství výchozích zdrojů a tím omezuje možnosti dalšího šlechtění. Úzké spektrum genetických zdrojů zase snižuje schopnost přizpůsobení se změnám klimatu a odolnost vůči měnícímu se spektru škůdců a patogenů, a tak v důsledku snižuje schopnost zajištění dostatku potravin.
„Ztráta biologické a genetické rozmanitosti může v některých oblastech představovat významnou hrozbu pro dlouhodobou udržitelnost zemědělství, a to právě v důsledku narušení ekosystémových vazeb a služeb, na nichž zemědělství závisí, včetně půdních procesů, přirozené kontroly škůdců a opylování,“ varuje VÚŽV.
Obzvlášť důležitá zvířata
Vědci a zemědělci proto určili, že řada rostlin, mikroorganismů a zejména zvířat si zaslouží „nálepku“ geneticky významného druhu. U zvířat jde v České republice o několik desítek plemen, kromě savců a ptáků je v nich také několik ryb:
Chov těchto plemen se podporuje nejen u samotných chovatelů, ale také futurističtějšími metodami, konkrétně takzvanou kryokonzervací v genetické bance. To znamená, že se sbírá, shromažďuje a zamražuje genetický materiál vybraných plemen skotu, prasat, ovcí, koz, koní a ryb.
Starat se o taková zvířata se ale nemusí ekonomicky úplně vyplácet, péče o ně je dražší a náročnější. Oproti běžnému chovu jsou totiž pro chov „genetického zdroje“ vyžadovány podmínky co možná nejpodobnější podmínkám, v nichž se plemeno vyvíjelo. Konkrétně to znamená například přírodní výběh nebo pastva u přeštického prasete a zlaté kropenaté slepice. Přizpůsobovat se musí také výživa.
„Tyto požadavky jsou obvykle neslučitelné s moderními produkčními technologiemi chovů. Jako příklad můžeme uvést genetický zdroj plemene (skotu) česká červinka, kde je v souladu s metodikou uchování tohoto plemene aplikován extenzivní systém chovu, jenž je důležitý pro zachování zdravého růstu, vývoje a adaptační a pastevní schopnosti těchto zvířat,“ uvádí příklad VÚŽV.
Pro chov všech těchto zvířat platí dost přísná pravidla, která se liší druh od druhu. Například zde jsou popsána ta, která se týkají chovu české slepice zlaté kropenaté:
Ochrana před pandemiemi budoucnosti
Od roku 2008 do těchto programů patří také uzavřené linie drůbeže využívané v rámci uznaných šlechtitelských chovů kachen, hus a nosné drůbeže a experimentální linie drůbeže Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR. Právě v úvodu zmíněný chov z Valče patří mezi tyto linie – chovají se tam totiž linie Horal.
Hlavním smyslem a účelem zařazení těchto populací do programu genetických zdrojů je stále vyšší riziko výskytu nebezpečných onemocnění drůbeže u volně žijícího ptactva – tedy v současné době právě výše popsaná ptačí chřipka. Jsou součástí strategie ochrany proti šíření těchto nákaz, která vychází z průběžného vývoje diagnostických metod ve veterinárním výzkumu i praxi.
Tyto chovy sice nejsou dotované, ale mohou dostávat podporu ve formě příspěvku na zajištění rozšířené vakcinace prováděné vzhledem k nákazové situaci.
