Každý někdy zažil frustraci, když se snažil vést rozhovor v hlasité restauraci. Vědci nyní prokázali, že podobný scénář znají i delfíni, kteří na sebe v hlučném prostředí „křičí“, aby se dorozuměli. Výzkum posílil obavy z dopadů hluku, který vytvářejí lidé, na mořské živočichy. Například kytovcům hluk ztěžuje komunikaci a spolupráci.
„Ve velmi hlučné hospodě se přistihneme, že zvyšujeme hlas,“ uvedla Pernille Sørensenová z Bristolské univerzity, která studii vedla. „Delfíni reagují podobně; snaží se to kompenzovat, ale jsou tam určitá nedorozumění,“ dodala.
Vědci v nejnovější studii zkoumali pár delfínů, Deltu a Reese, a sledovali, jak jejich schopnost spolupráce ovlivňuje hluk v pozadí. Po kytovcích chtěli, aby oba stiskli své vlastní podvodní tlačítko umístěné na obou koncích laguny v rozmezí jedné sekundy – což je úkol, který by někteří lidé těžko sladili. Během každého pokusu byli vypuštěni z výchozího bodu a někdy bylo jedno ze zvířat zadrženo na pět až deset sekund. To znamenalo, že se při koordinaci museli spoléhat pouze na hlasovou komunikaci.
Když byla z podvodního reproduktoru pouštěna stále vyšší úroveň hluku, oba delfíni se to snažili vyrovnat změnou hlasitosti a délky svých volání, aby se „domluvili“ na stisknutí tlačítka. Přesto se jim to zcela nepodařilo. Podle výzkumu klesla jejich úspěšnost z 85 procent při nejmenším hluku na 62,5 procenta při největším. Tito kytovci také změnili řeč těla, častěji se přeorientovávali čelem k sobě a plavali napříč lagunou, aby si byli blíž.
Nejvyšší hladiny hluku byly srovnatelné s těmi, které se někdy vyskytují v mořském prostředí v důsledku lodní dopravy a vrtů.
Zvuk se vodou šíří 4,5krát rychleji než vzduchem, což znamená, že mnoho mořských organismů se vyvinulo tak, že se spoléhají na zvuky, které jim poskytují důležité signály pro navigaci, hledání potravy, vyhýbání se predátorům a umožňují komunikaci.
Bezobratlí a ryby slyší zvuky o nízkých frekvencích, zatímco kytovci (delfíni a velryby) slyší velmi vysoké frekvence a používají také aktivní sonar k detekci objektů, včetně kořisti. Keporkaky, kteří „zpívají“ na nízké frekvenci, je možné slyšet až na vzdálenost 16 tisíc kilometrů.
Oceán hluku
V posledních desetiletích se však podmořská zvuková krajina radikálně změnila z prostředí, kde převládaly přírodní zvuky, na místo, kde v některých oblastech dominuje hluk způsobený lidskou činností – lodní dopravou, seismickým průzkumem, těžbou ropy a větrnými elektrárnami na moři. Nárůst hluku v pozadí je spojován s uváznutím na mělčině, dekompresní nemocí a změnami chování.
Jiná nedávná studie zjistila, že když jsou narvalové vystaveni působení seismických vzduchových děl, která se používají při průzkumu v ropném a plynárenském průmyslu, začnou se okamžitě potápět, aby před hlukem unikli. Podle vědců spotřebovávají tyto vysoce intenzivní ponory mnohem více energie než obvykle a ohrožují zdraví mořských savců.
Sørensenová uvedla, že se objevily některé pozitivní pokusy o řešení tohoto problému, například používání bublinkových konstrukcí kolem stavenišť k tlumení zvuků. Některým zvukům, jako jsou lodní motory, je obtížnější se vyhnout.
Celkový dopad by se ale dal zmírnit lepším pochopením toho, jak hluk ovlivňuje mořské živočichy. „Možná jsou období v roce, kdy je lepší v určité oblasti nebýt,“ řekla Sørensenová. „Takže byste mohli v určitých obdobích provoz omezit a v jiných zvýšit,“ dodala.
