Rusové v únoru 2022 překvapili svět vlastní neschopností. Armáda, o níž se hovořilo jako o druhé největší síle na světě, nedokázala rychle porazit menšího soupeře a předvedla částečně zpackanou operaci. Důvody však neleží jen v samotné armádě. Ta se sice potýká s mnoha problémy, zůstává však ve světovém srovnání poměrně kvalitní a mohutnou. Ostatně i v počátku války dokázala hlavně na jihu Ukrajiny předvést velmi zručně provedenou operaci a dobýt velké území. Základní příčinou debaklu u Kyjeva bylo, že Vladimir Putin poslal své muže do úplně jiného boje, než který na ně čekal.
„Ruské zpravodajské služby chybně vyhodnotily situaci a nepředpokládaly, že narazí na tak tvrdý ukrajinský odpor,“ hodnotí bezpečnostní analytik Richard Stojar z Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany.
Rusko proto invazi pojalo nikoliv jako válku, ale spíš jako operaci policejního charakteru podobnou intervenci v Československu roku 1968. Mysleli si, že během pár dní ovládnou letiště Hostomel, z něj obsadí Kyjev, nastolí loutkovou vládu a potlačí nevelký odpor obyvatel.
Kremelští plánovači sázeli na to, že velké množství ruské techniky pronikající do hloubi sousedního státu Ukrajince šokuje natolik, že se raději vzdají. Ruské vedení se také dostalo do pasti vlastní propagandy. Tak dlouho tvrdilo sobě i světu, že většina Ukrajinců touží žít v jednotě s Rusy a trpí pod prozápadní vládou v Kyjevě, až této lži uvěřilo.
Z podcenění skutečných nálad Ukrajinců i odhodlání jejich západních partnerů k vojenské a ekonomické pomoci pak vyplynula všechna špatná počáteční strategická rozhodnutí. Zásadní byly chyby v plánování, které vedly k opuštění základních principů, na nichž je ruská armáda postavená, jak píše výzkumnice RAND Corporation Dara Massicotová pro Foreign Policy. Doktrína počítala s tím, že v případě podobné války Rusko začne několikatýdenní kampaní leteckého a raketového ostřelování vojenských cílů a kritické infrastruktury. Teprve po ní mělo přijít nasazení pozemních vojsk do relativně bezpečných prostorů.
„Je složité zjistit přesně, proč se Rusko tak divoce vzdálilo své vojenské doktríně (a zdravému rozumu). Ale jeden důvod vypadá jasně: politické vměšování z Kremlu,“ je přesvědčená Massicotová.
Dalším problémem bylo přílišné utajování plánů. Po téměř roce shromažďování statisíců vojáků kolem hranic bylo mnohým jasné, že invaze je na spadnutí. Jenže konkrétní plány postupu dostali ruští velitelé jen den či dva před akcí. A to nestačí.
Letci neměli nacvičený boj nad zalesněným terénem proti nepříteli schopnému provozovat vícevrstevnatou protileteckou obranu. Systémy elektronického boje nebyly vyladěny a rušily i vlastní komunikaci, upozorňuje na některé důsledky Massicotová.
- Ruská obnovená invaze na Ukrajinu zasáhla do všech oblastí života. Její nejdůležitější projevy jsme se pokusili popsat ve speciální sérii článků a infografik; ať už jde o nebývalou vlnu uprchlíků i nečekanou schopnost mnoha zemí postarat se o ně; válečné zločiny Rusů včetně odvlečení tisíců ukrajinských dětí; nasazení obrovského množství zbraní i návrat k pozapomenutému způsobu válčení; ruské strategické a taktické chyby v počátku invaze; roli Běloruska jako zásadního nástupního prostoru; rozmach soukromých armád i další společenské proměny v Rusku; diplomatickou izolaci Ruska a nečekané sjednocení Západu; ekonomické problémy především v podobě velké inflace; nutnost přebudovat energetiku; či dopady na českou společnost.
Málo vojáků
V Kyjevské ofenzivě se naplno projevila i dalších chyba pramenící ze špatného odhadu reakce napadené strany: Rusko nenasadilo k obrněncům dost pěchoty, a dlouhé kolony se tak staly snadnou kořistí pro ukrajinské pěšáky s protitankovými střelami, dělostřelce i operátory dronů, říká politický geograf z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jan Kofroň.
Situaci ještě zhoršil rozkaz postupovat co nejrychleji co nejdál, který znemožnil smysluplnou logistiku a uvěznil řadu strojů na místě bez paliva, náhradních dílů či jídla pro posádku.
Zásadní chybou bylo také zaútočit ze všech stran. To ruské síly rozmělnilo a připravilo je o počáteční výhodu v početní převaze. Mohlo to fungovat jen v případě, že se ukrajinská vláda rozpadne a její armáda přestane bojovat. „Když to selhalo – a po týdnu muselo být Rusům jasné, že to nedopadne – tak neměli žádný dobrý plán B,“ zdůrazňuje Kofroň.
„Největší chybou bylo, že Rusové operaci vůbec spustili se silami, které měli k dispozici,“ hodnotí Stojar. Asi 130 praporních taktických uskupení je sice velká síla, pro srovnání je to několikanásobek velikosti české armády, ale pro stanovený úkol to bylo málo.
Nutné je však připomenout, že na jihu se Rusům v úvodu kampaně velmi dobře dařilo, postupovali rychle a efektivně. Z Krymu k Mariupolu, což je tři sta kilometrů, postoupili za devět dní. Ještě dřív dokázali překonat Dněpr a dobýt Cherson. „To jsem si řekl wow, to bych nikdy nečekal,“ hodnotí Kofroň. Jakou roli při tom hráli ukrajinští kolaboranti, se teprve ukáže, výkon ruské armády to ale podle něj příliš nesnižuje.
Systémové problémy
Kromě důsledků špatného politického rozhodnutí Kremlu vycházejícího z nepravdivé představy o ukrajinské a západní realitě stály za ruským nezdarem i systémové problémy armády. Nejdůležitější z nich je chybějící jednotné operační velení a obecně malá schopnost koordinace různých typů vojsk.
Válka přitom znovu podtrhla starou poučku, že s jedním typem jednotek se vítězit nedá, že pro úspěšný útok je nezbytné, aby se všechny navzájem doplňovaly. Potíže v koordinaci různých typů sil přetrvávají u ruské armády dodnes. I když se poučila a o integraci se pokouší, na takovouto systémovou změnu je třeba minimálně rok v mírových podmínkách, upozorňuje Kofroň.
Projevily se i nedostatky letitých armádních reforem, které sice na papíře vypadaly „sexy“, ale jejich reálné provedení trpělo chronickými ruskými problémy: korupcí a lhaním.
Ruská armáda se po rozpadu Sovětského svazu proměnila z gigantického molochu budovaného pro vleklý pozemní konflikt s NATO na významně menší sílu, jejímž smyslem bylo udržet vliv v postsovětském prostoru (Podněstří, Karabach, Střední Asie) a klid na vlastní periferii (Čečensko).
Po roce 2008 nastal další zlom a změnila se struktura z velkých divizí na malé taktické praporní skupiny.
Putin si reformovanou armádu vyzkoušel v menším. A třikrát se velmi dobře osvědčila v ostrém boji. Snadno a rychle porazila roku 2008 gruzínské síly v boji o Abcházii a Jižní Osetii. O šest let později obsadila bez boje Krym a vybojovala část ukrajinského Donbasu. Tam dokonce stačilo jen občasné nasazení pravidelných jednotek. A roku 2015 Rusové dokázali zvrátit vývoj války v Sýrii a zachránit Bašára Asada. Sebevědomí patřičně vzrostlo.
Jenže loňská velká invaze na Ukrajinu vystavila armádu daleko těžšímu protivníkovi, než v případě malé Gruzie, porevolučním chaosem paralyzované Ukrajiny roku 2014 a rozdrobených protiasadovských sil. A ukázalo se, že ruské armádní reformy měly velké slabiny.
Moderní rakety mají vysokou chybovost a novým či modernizovaným tankům chybí obrana proti protitankovým zbraním. Armáda také stále trpí korupcí a problémy s informováním nadřízených o skutečném stavu, shrnuje Massicotová.
Blamáž v Černém moři
Velké překvapení zažili Rusové ve vodách Černého moře. Tamní flotila v úvodu masivního útoku hrála významnou roli. Z jejích lodí vylétaly rakety Kalibr na cíle na Ukrajině a spekulovalo se i o hrozbě ruského vylodění u Oděsy.
Ovládla také malý Hadí ostrov nedaleko ukrajinsko-rumunské hranice a zahájila blokádu ukrajinských přístavů. Zdálo se, že ruská nadvláda na severu Černého moře je totální a nezpochybnitelná.
Jenže známá slova obránců Hadího ostrova o tom, že se ruská válečná loď má jít bodnout, se brzy odrazila i v činech. Kyjev převzal iniciativu a pomocí raketových úderů i dalších výbuchů, jejichž příčina mnohdy zůstala záhadou, dokázal řadu ruských lodí poškodit, nebo potopit.
Největší ránu způsobila protilodní střela Neptun, jíž se v dubnu podařilo zasáhnout vlajkovou loď ruské Černomořské flotily – křižník Moskva. Plavidlo, na které se vešla pětisetčlenná posádka a které vyrobili rejdaři v ukrajinském Mykolajivu za dob Sovětského svazu, šlo ke dnu.
Ukrajinci dokázali pronikat dokonce i do přístavů v Sevastopolu na okupovaném Krymu a Novorossijsku a tam zřejmě pomocí plovoucích dronů poškozovat plavidla i infrastrukturu. Rusové sice stále z moře ostřelují ukrajinská města, musí se ale držet v uctivé vzdálenosti od břehů a jejich možnosti jsou velmi omezené.
Zdání klame
Přes to všechno se Rusové dokázali z neúspěchů oklepat, i rok po invazi stále ovládají necelou pětinu ukrajinského území a dokonce mírně postupují. „Někdy tu děláme z Rusů blbečky. Jsou anekdotické případy, kdy se jako blbečci chovají, ale nejsou na tom zdaleka tak špatně jako třeba Iráčané v době americké invaze. Dovednosti a technické vybavení Rusů a Ukrajinců jsou v zásadě podobné,“ varuje před podceňováním Rusů vyplývajícím ze západní perspektivy pohledu na válku Kofroň.
Už v květnu se Rusové poučili a začali svou taktiku upravovat. Uvědomili si, že silní jsou v dělostřelectvu a zahájili svůj klasický pomalý postup za mohutné palby. To jim pak pomohlo na některých místech území získávat.
V létě sice opět utrpěli dvě masivní porážky u Charkova a Chersonu, jejich hlavní příčina však opět spočívala v politice, konkrétně v neschopnosti odhodlat se k mobilizaci.
Charkovská ofenziva se Ukrajincům povedla hlavně díky tomu, že velmi dobře využili dobu, kdy na tom Rusové byli nejhůř především s počtem vojáků. Většinu těch nejschopnějších přesunuli k Chersonu, kde Ukrajinci dlouho oznamovali velkou ofenzivu. U Charkova tak zbyla směs odvedenců z dříve okupovaných částí Luhanské a Doněcké oblasti a příslušníků Rosgvardii, tedy gardy sice dobře vycvičené, ale k jinému účelu (podobně jako třeba česká policejní jednotka URNA). Takoví ozbrojenci nikdy necvičili například navádění střelby z raketometu.
Ve srovnání s tím se u Chersonu Rusové dokázali velmi dobře bránit dva a půl měsíce proti výrazné početní přesile. „Ukázalo se, že když se Rusové připraví a vybudují hlubokou obranu s relativně kompetentními jednotkami, tak dostat se přes ně nebylo nic snadného. Nakonec se to povedlo a Rusové zvládli docela povedený ústup,“ říká Kofroň. Přechod řeky pod palbou je přitom jedním z nejriskantnějších manévrů vůbec.
„I když je zraněná, ruská armáda je stále schopná komplexních operací, adaptivního učení se a udržení úrovně bojů, které zvládne jen málo světových armád,“ píše Massicotová. Ostatně náměstkyně amerického ministra obrany Celeste Wallanderová oznámila, že nehledě na neúspěch na Ukrajině zůstává Rusko pro Spojené státy soupeřem číslo dvě po Číně.
Systémové problémy ruské armády ale přetrvávají. V útoku jdou Rusové na sílu a žádnou kreativitu v boji nepředvádějí, říká Kofroň. Nejbrutálnějším příkladem jsou takzvané lidské vlny, kdy především Wagnerova skupina posílá při pokusech o prolomení fronty nekryté skupiny pěšáků ve velkých počtech s nadějí, že množství soupeře udolá.
Zásadní nyní je, jak moc tento tlak vyčerpá Ukrajince, o kolik lidí a techniky je připraví a zda jim znemožní provést nějaký vlastní útok. V čem jsou totiž Rusové na špici ve světovém srovnání, to je schopnost snášet vlastní ztráty. Na technice i lidech.
