Blízký východ je v posledních desetiletích jednou z nejneklidnějších oblastí planety. Zuří tam nejkrvavější války, panují tam tvrdé režimy, které nakupují obrovské množství zbraní, a vznikají tam radikální náboženská hnutí. Proč tomu tak je zrovna na Blízkém východě, mohou pomoci pochopit vhodně zvolené mapy.
Geografická mapa Blízkého východu není příliš užitečná, když je třeba zasadit do kontextu život tamních lidí. Na části území je totiž neobyvatelná poušť. Zajímavější pohled nabízí anamorfovaná mapa, kde jsou státy velké podle počtu obyvatel. Je patrné, že třeba Saúdská Arábie se výrazně zmenšila. A je také patrné, proč o roli lokálních hegemonů usilují zrovna Egypt, Turecko a Írán.
Ještě zajímavější je sledovat růst počtu obyvatel v blízkovýchodních zemích. Například Egypt svou populaci od konce druhé světové války zpětinásobil z devatenácti na téměř sto milionů. V Iráku to za stejné období byl růst z pěti milionů lidí na téměř čtyřicet a v Íránu ze šestnácti na více než osmdesát milionů obyvatel.
Podobné skoky zažily všechny blízkovýchodní země. Je to důsledek demografické revoluce, která ve většině z nich dosáhla vrcholu na přelomu 80. a 90. let dvacátého století a nyní se pomalu dostává do poslední fáze, v níž se prudký růst zpomaluje. Dominantní skupinou už nejsou děti, ale mladí lidé.
Sociolog Karel Černý v knize Svět politického islámu srovnává tuto populační explozi s tou, již Evropa zažila na konci 19. a v první polovině 20. století. Ta byla podobná ve své míře, byla však daleko pomalejší. „Přebyteční“ noví Evropané, pro něž nebylo ve společnosti dost jídla, místa ani práce, mohli odcházet do Ameriky nebo kolonií. Přesto obrovské populační tlaky a velký podíl mladých lidí vedly ke zrodu totalitních ideologií a ke dvěma krvavým válkám.
„Přebyteční“ lidé z Blízkého východu teď zkouší stejnou strategii jako před sto lety Evropané: emigraci. Jenže žádná volná země už na světě není a k dispozici nemají ani žádné kolonie. Vzniká tak napětí přelidněnosti a převládajících mladých, kteří častěji sahají k radikálním řešením. Problém umocňují téměř všudypřítomné diktátorské režimy.
Ty se často drží u moci díky pohádkovým příjmům z ropy a zemního plynu, na které je oblast mimořádně bohatá. Surovinové prokletí však nespočívá jen v trvanlivosti tamních režimů. Vyvolalo také nejednu válku mezi státy. Je i důvodem trvalého zájmu světových velmocí o vliv v regionu projevovaným mimo jiné vojenskými intervencemi.
Třaskavá kombinace rostoucí přelidněnosti a vysoké nerovnosti způsobené diktaturami drženými u moci ropnými penězi se podle Černého projevuje mezistátními i vnitrostátními válkami nebo radikálními a násilnickými náboženskými hnutími.
Tato situace se může ještě prohloubit, pokud se změna klimatu v oblasti začne projevovat vysycháním. Už teď je velká část Blízkého východu neobyvatelná kvůli suchu a řeky jako Nil, Eufrat a Tigris jsou tepnami, kolem nichž se kumulují hustě osídlené pásy. Mapa níže ukazuje, kolik procent z přitékající nebo ve srážkách dopadající vody lidé využívají.
Kdyby měly řeky začít vysychat, obrovské množství lidí by přišlo o svůj životní prostor. Na mapě níže je Blízký východ rozdělený do oblastí po přibližně jednom a půl milionu obyvatel. Čím je barva tmavší, tím je vyšší hustota osídlení. Životodárnost vody se zde jasně ukazuje.
Kolébka civilizace
Společenské uspořádání komplikuje ještě mimořádně pestrá národnostní a náboženská paleta. Blízký východ se stal díky příhodné směsi snadno domestikovatelných rostlin a zvířat kolébkou lidských civilizací.
Z oblasti postupně vyšla řada náboženství včetně židovství, křesťanství a islámu. Svatá místa v ní nachází velké množství jejich předchůdců, následníků i těch, kteří jsou jinými považovaní za odpadlíky. Státní hranice většinou s rozšířením jednotlivých věroučných směrů nesouvisí. Dobře to ukazují podrobné mapy z pera politického geografa Michaela Izadyho z Columbia University, který se mapování Blízkého východu věnuje dlouhodobě v rámci projektu Gulf/2000.
Náboženství se na Blízkém východě prolíná s národnostmi. Někdy spolu tvoří jednotné celky, jindy se však hranice mezi nimi liší. Tyto hranice jsou navíc hodně mlhavé, protože řada oblastí je smíšených. Hlavními skupinami jsou turkická na západě, arabská na jihu a indoevropská v kurdské podobě v centru a v perské na východě.
Svatá země
Typickým příkladem, kdy náboženství srostlo s nacionalismem a neuralgickým bodem Blízkého východu, je země, kterou mnozí nazývají svatá. Organizace spojených národů v roce 1947 schválila její rozdělení mezi židovský a arabský stát. Jeruzalém měl zůstat samostatným městem pod dohledem OSN. Sousední arabské země však s plánem nesouhlasily a zahájily válku.
Výsledkem bylo příměří z roku 1949, při němž Izrael své území rozšířil proti plánu OSN o ta, která jsou na mapě níže zobrazena růžově. Gazu dostal do správy Egypt a Západní břeh Jordánu ohraničený takzvanou Zelenou linií kopírující frontu při příměří připadl Jordánsku. Samostatný palestinský stát tak nevznikl.
Po další válce roku 1967 Izrael tato dvě území dobyl a začal je okupovat. Z Gazy se stáhl v roce 2005. Západní břeh je od podpisu dohod z Osla v roce 1995 rozdělen na tři zóny. V zóně A vykonávají palestinské úřady civilní i bezpečnostní správu, v zóně B jen civilní a na bezpečnost dohlíží Izrael a zóna C je celá pod izraelskou správou.
Zvláštní status má východní Jeruzalém, který Izrael po roce 1967 jednostranně anektoval a považuje ho za nedílnou součást svého území. Kolem celého území Západního břehu, často za Zelenou linií, se táhne zeď, jejíž stavbu Izrael odůvodňuje ochranou před palestinskými teroristy.
Svatá země ukazuje v malém problémy, které trápí Blízký východ ve velkém: malý a zmenšující se životní prostor, o který soutěží rostoucí a velmi různorodé populace.
