Na začátku února si egyptští policisté přišli pro Ašrafa Hamdího. Autor humorných kreslených skečů, jehož na internetu sledují asi tři miliony lidí, se – nahlíženo perspektivou egyptské vlády – dopustil těžkého zločinu: vzdal hold demonstrantům, kteří před deseti lety dokázali svrhnout režim Husního Mubaraka. Tento případ ilustruje, že Egypt se po krátkém pokusu zkombinovat demokracii s islámem vrátil do pevného sevření vojenské diktatury. A to ještě brutálnější.
Únor 2011 byl pro mnohé Egypťany časem oslav. Stačilo 18 dní protestů a odstoupil prezident Husní Mubarak, který vládl třicet let tvrdou rukou typickou pro blízkovýchodní diktátory. S oslavami se pojilo i oplakávání obětí revolučních dnů.
Mubarak předal moc početné a vlivné armádě. „Armáda byla naprosto tabu. Na ni se tehdy nesmělo sáhnout. Většina lidí jí věřila,“ vzpomíná egyptský novinář Hassam Hamaláwí pro katarskou stanici Al-Jazeera.
Nejvyšší vojenská rada slibovala přechod k demokracii. Brzy se však ukázalo, že její plány se s představami lidí v ulicích rozcházely v tempu i hloubce změn. Celé jaro a léto se konaly stále silnější demonstrace.
„Poté, co jsme se zbavili Mubaraka, jsme dostali tisíc malých Mubaraků. Podařilo se odstranit hlavu režimu, ale samotnému režimu se stále dařilo dobře,“ shrnuje náladu panující na podzim Hamaláwí.
V listopadu 2011 bezpečnostní složky násilně potlačily jednu z demonstrací, za jejíž připomínku nyní musel do vězení Hamdí. Během pěti dnů v káhirské ulici Mohammeda Mahmúda zabily desítky lidí. Tlak ulice rostl. Armáda těsně před plánovanými volbami jmenovala nového premiéra Kamála Ganzúrího, který post zastával i v 90. letech.
To vyvolalo další vlnu protestů. Mnozí požadovali, aby se generálové konečně stáhli a předali moc civilistům. Situace však byla složitá. Armáda totiž v Egyptě vždy měla víc než jen vojenskou funkci. Řada lidí na ní byla ekonomicky závislá a její vliv prostupoval do mnoha oblastí života, upozorňuje politolog z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Pavel Barša. „Hledal se kompromis a modus vivendi mezi revolucí a armádou,“ vysvětluje.
Volby
V napjaté atmosféře se konaly v několika fázích a kolech parlamentní volby. Přestože ke standardům zavedených demokracií měly daleko, většina světa je považovala za svobodné. Jasným vítězem se stala Demokratická aliance vedená stranou Svoboda a spravedlnost. Slova z názvu symbolizovala to, po čem lidé v ulicích volali.
Formace vznikla na základě léta fungujícího náboženského sdružení – Muslimského bratrstva. I tady název vypovídá mnohé. Aliance čerpala svůj hodnotový základ z náboženství. Ohledně jeho role ve společnosti však podle Barši vedla vnitřní spory a nakonec převážila snaha o hledání kompromisu mezi demokracií a islámem.
„Nemyslím si, že by se jim dal přičíst radikalismus násilného typu. To tvrdí následný režim Sísího, snaží se je ztotožňovat s teroristy. To je hloupost,“ říká.
Druhou nejpočetnější silou v novém parlamentu se stal blok vedený Stranou světla (an-Núr). Ten měl radikálnější představy o saláfistické vládě. Až s velkým odstupem skončily sekulární strany vycházející z tradic nacionalismu či liberalismu.
Ztráta kontroly nad parlamentem však ještě armádu ze sedla nevyhodila. To se stalo až o půl roku později, když si Egypťané zvolili prezidentem kandidáta Muslimského bratrstva Muhammada Mursího. Po mnoha hrách na volby, kdy kandidát moci získával kolem devadesáti procent, se odehrál skutečný souboj. Mursího ve druhém kole podpořilo necelých 52 procent voličů.
Náboženství nestačí
S novým prezidentem přišla nová vláda a po dlouhých desetiletích se v červnu 2012 moc dostala do rukou demokraticky zvolených představitelů. Inženýr s titulem ze Spojených států Mursí mnohokrát opakoval, že dodrží hodnoty revoluce, že nebude nutit ženy nosit šátky a že bude garantovat práva křesťanské menšiny.
Svoboda tisku a shromažďování byla za Mursího nepoměrně větší než pod Mubarakem, vzpomíná Barša a zároveň upozorňuje: „Samozřejmě se Muslimští bratři snažili autoritářsky prosazovat náboženskou agendu.“
Pokus prosadit novou ústavu skončil rozpačitě. V referendu o ní hlasovala jen třetina voličů. Byla to ukázka, že naděje vkládané do nové vlády nebyly naplněny. Především nedokázala rychle řešit obrovské problémy všedních dnů.
Jednou z jejich příčin byl rychlý růst egyptské populace, který trvá dodnes. Podle odhadů Světové banky a webu Worldometers se za poslední dekádu zvýšila z 85 na 103 milionů. To je nárůst přibližně o 21 procent.
Na rozdíl od dřívějších dob již přírůstek není dominantně živen vysokou porodností, ale prodlužováním života. Převládající skupinou tak už nejsou děti, ale mladí lidé, kteří ve svízelné situaci nedostatku živobytí ve chvíli, kdy by chtěli založit rodinu, sahají k radikálním řešením, jak upozorňuje sociolog Karel Černý v knize Svět politického islámu.
Osudnými se Mursího vládě nakonec staly jednak autoritářské sklony a jednak neschopnost nekompetentních lidí ve vedení státu poprat se s nejpalčivějšími problémy, hodnotí Barša: „Mysleli hodně v náboženských termínech a neměli smysluplný, racionální koncept, jak řešit socioekonomické otázky.“
Armáda se vrací
Dva a půl roku po rezignaci Mubaraka a rok po zvolení Mursího se výlet egyptské společnosti do neprobádaných vod islámské demokracie uzavřel. Armáda využila nespokojenosti velké části obyvatel a provedla převrat. Moci se chopil Abdal Fattáh Sísí a postupně zavedl jeden z nejtvrdších režimů na světě.
Obnovení diktatury dopadlo extrémně tvrdě na svobodu slova. „Egypt je nyní jedním z největších světových věznitelů novinářů. Někteří tráví za mřížemi roky bez obvinění či soudu. Jiní byli odsouzeni k dlouholetým nebo i doživotním trestům v nespravedlivých masových procesech,“ kritizují Reportéři bez hranic.
Hovoří o „sísífikaci“ médií. Tak označují plné ovládnutí mediálního prostoru režimem. Asi polovina všech médií je vlastněna státem nebo jeho organizacemi, druhá spřízněnými podnikateli. Výsledkem je mimo jiné „hon na čarodějnice“, který postihl všechny vydavatelské domy jen podezřelé z podpory Muslimského bratrstva. Například zpráva o předčasné smrti Mursího ve vězení v červenci 2019 se do médií nedostala.
Reportéři bez hranic kritizují také čím dál tužší kontrolu debat na internetu a zatýkání lidí kvůli jejich příspěvkům na sociálních sítích. Ve vězení tak končí všichni, kdo se pokoušejí psát o korupci, nebo dokonce zveřejňovat skutečná data o inflaci.
Nesouhlas znamená vězení
Podobně tvrdě píše o Egyptu organizace Freedom House. Ta ho po pádu Mubarakova režimu přesunula z nesvobodných do částečně svobodných zemí, především díky „nedokonalým, ale soutěživým prezidentským volbám“. S nástupem Sísího se však vrátil hluboko do kategorie nesvobodných.
„Smysluplná politická opozice v zásadě neexistuje. Projevy politického nesouhlasu vedou k trestnímu stíhání a věznění. Občanské svobody včetně svobod tisku a shromažďování jsou tvrdě omezeny. Bezpečnostní složky beztrestně porušují lidská práva,“ konstatuje zpráva za rok 2020.
Amnesty International na začátku roku 2020 zkoumala situaci v egyptských věznicích. Kromě zpráv o mučení například zjistila, že vězni postrádají zdravotní péči. Obzvlášť těm politickým ji dozorci úmyslně upírají, což vede i ke zbytečným úmrtím.
Tvrdost Sísího režimu dopadá na celé kategorie lidí, upozorňuje Barša a uvádí příklad homosexuálů či feministek. Na LGBT komunitu režim cílí dokonce tvrději než Mursího vláda, jejíž představy o sexualitě byly nábožensky puritánské.
Nedostatek informací
Egyptské úřady všechna tato zjištění popírají a tvrdí, že v zemi neexistují političtí vězni. Vláda prý „dává velkou pozornost svobodě názorů a projevů,“ sdělilo ministerstvo zahraničí agentuře AFP.
Skutečnou podporu Sísího režimu ve společnosti není možné zjistit. „Egyptský režim je brutální. To jsou stovky zmizelých lidí, mučení… Představa, že se udělá průzkum veřejného mínění, kde lidé upřímně řeknou, co si myslí, je úplně absurdní,“ hořce se usmívá politolog Barša.
Předpokládá, že existuje část společnosti, která na roky 2011 až 2013 vzpomíná s nelibostí jako na chaos. Ostatně lidé preferující stabilitu diktatury před nejistotou rodící se demokracie žijí v každé společnosti. Část také mohla podlehnout Sísího propagandě hlásající, že zakročil proti terorismu, což je podle Barši lež.
Strategický partner
V prosinci 2020 přijal Evropský parlament rezoluci odsuzující zhoršování stavu lidských práv v Egyptě a vyzval členské státy k přehodnocení vztahů. Jenže hodnoty vstupují do konfliktu s reálpolitikou. Pro Západ zůstává Sísího režim jedním z klíčových spojenců v regionu.
Egypt je totiž nejlidnatější arabskou zemí, což mu dává jistý vliv na ostatní. Je také strategicky položen u břehů východního Středomoří, kde se nyní soupeří o nerostné bohatství. Kontroluje Suezský průplav, kudy proudí obrovské množství surovin i zboží mezi Evropou, Perským zálivem a východní Asií včetně Japonska nebo Číny.
Sousedí s Izraelem a jejich mírná koexistence založená na dohodách z Camp Davidu z roku 1978 je jedním ze základních pilířů bezpečnosti židovského státu. Sousedství s neklidnou Gazou a surovinami oplývající a současně rozvrácenou Libyí jeho roli ještě zvyšuje.
„Pravděpodobně velká část západních vlád ustoupila od představy, že by se zbytek světa měl demokratizovat. Takže více či méně akceptují povahu režimu,“ shrnuje Barša a uvádí příklad Emmanuela Macrona.
Ten při nástupu do úřadu hlásal, že Francie nesmí ustupovat od prosazování lidských práv. Nyní však s Egyptem čile obchoduje. Turecko je podle Barši pro jeho vládu větší výzva a potřebuje spojence. „Je to prostě reálpolitika.“
