„V Polsku to trvalo deset let, v Maďarsku deset měsíců, v NDR deset týdnů a v Československu to možná potrvá deset dnů,“ žertoval na podzim 1989 v Praze britský historik Timothy Garton Ash. Jeho bonmot však dobře vystihuje podstatu tehdejšího dění. Sametová revoluce nebyla ojedinělou událostí, nýbrž součástí vlny politických změn, kterou spustily procesy probíhající ve východním bloku po několik předchozích let. Dění v Československu tak do značné míry jen reagovalo na převratný vývoj v okolních zemích.
Dějinný obrat zahájil nástup Michaila Gorbačova do čela sovětské komunistické strany v březnu 1985. Jeho „perestrojka“ (přestavba) a „glasnosť“ (otevřenost), které měly reformovat komunistický systém a dodat sovětskému impériu novou sílu, znamenaly uvolnění v politice i ekonomice. Přinesly kromě jiného částečně svobodné volby, právo na stávku či uvolnění cenzury a výrazně zlepšily vztahy Moskvy se Západem.
Pro dosavadní „satelitní“ státy střední a východní Evropy pak byl zlomovým Gorbačovův krok z roku 1988, kdy opustil takzvanou Brežněvovu doktrínu o omezené svrchovanosti socialistických zemí. Skončilo tedy vměšování do vnitřních záležitostí „satelitních“ států, které měly podle Gorbačova následovat reformy perestrojky a glasnosti po svém.
Polsko: Od Solidarity k polosvobodným volbám
Právě Gorbačovovy reformy – společně s rostoucí nespokojeností obyvatel východního bloku s ekonomickou situací – tak daly do pohybu procesy, které už nebylo možné zvrátit. „Zárodek konce komunismu“ ve východní Evropě se přitom objevil už dříve, v srpnu 1980, kdy v polském Gdaňsku vzniklo nezávislé odborové hnutí Solidarita.
Popularita organizace, která původně upozorňovala hlavně na zhoršení životních podmínek, stoupala a brzy se stala centrem protirežimního odporu. V době svého největšího rozkvětu měla kolem deseti milionů členů. V lednu 1981 proto stát zatkl její vedoucí představitele v čele s Lechem Walesou a vyhlásil výjimečný stav.
Navazující vlnu stávek režim generála Wojciecha Jaruzelského i za cenu mrtvých a raněných potlačil a od října 1982 byla Solidarita zakázána. V ilegalitě zůstala až téměř do konce desetiletí. Po další sérii stávek v září 1988 však moc ustoupila a začátkem následujícího roku zahájila dialog s opozicí, jejímž hlavním reprezentantem byla právě Solidarita.
Zatímco tak v Polsku probíhaly přípravy na první otevřenou diskuzi režimu s opozicí v celém sovětském bloku, československá moc tvrdě potlačila shromáždění k výročí sebeupálení Jana Palacha.
Výsledkem polské diskuze, takzvaných kulatých stolů, byla opětovná legalizace Solidarity a první částečně svobodné parlamentní volby v červnu 1989. Ty skončily triumfem opozice a Walesův spolupracovník Tadeusz Mazowiecki se 24. srpna stal prvním nekomunistickým premiérem ve středovýchodní Evropě.
Maďarsko: Od nástupu reformistů k dohodě s opozicí
Na rozdíl od jiných států východního bloku byly v Maďarsku masové demonstrace obyvatel ojedinělé a změny tam přišly s „revolucí shora“, kterou umožnilo posílení reformního křídla uvnitř vládnoucí strany. Na konci osmdesátých let ze svého čela odstranilo dlouholetého „gulášového socialistu“ Jánose Kádára a do popředí se dostali reformisté Miklós Németh či Imre Pozsgay.
Počátkem roku 1989 parlament v průlomovém „demokratickém balíčku“ v podstatě legalizoval politický pluralismus. Pro něj se záhy vyslovilo i vedení strany, které zároveň rehabilitovalo účastníky událostí z října 1956: krvavě potlačené protesty nebyly podle něj kontrarevolucí, nýbrž lidovým povstáním, a sovětská intervence byla neoprávněná.
Právě červnový pohřeb ostatků Imreho Nagye a dalších čtyř reformních komunistů tajně popravených po potlačení povstání se stal symbolem změn. Na budapešťském náměstí Hrdinů se sešlo kolem čtvrt milionu lidí, kteří si vyslechli i projev mladého aktivisty Viktora Orbána, jenž vyzval k odchodu sovětských vojsk a uspořádání svobodných voleb.
Reformní režim tehdy už několik týdnů boural bariéru na hranici s Rakouskem a koncem června se šéfové obou diplomacií nechali zvěčnit, jak přestříhávají dráty u této „první díry v železné oponě“. V Praze mezitím vedla československá vláda kampaň proti „protistátnímu a protisocialistickému pamfletu“ Několik vět.
Klíčovou maďarskou událostí června 1989 však bylo zahájení jednání s představiteli opozičních uskupení podle polského vzoru. V půlce září vyústily rozhovory režimu s opozicí v dohodu o přechodu k pluralitní demokracii a v říjnu se vládnoucí strana sama rozpustila a přeměnila v sociální demokracii. První zcela svobodné volby v bývalém východním bloku, které se konaly v březnu a dubnu 1990, skončily porážkou postkomunistů.
Východní Německo: Od pikniku u železné opony k pádu Berlínské zdi
Kromě Československa odolávala ve střední Evropě změnám dlouho také Německá demokratická republika. Rigidní vládnoucí režim v čele s Erichem Honeckerem nejevil ochotu k reformám, a to ani přes výzvy samotného Gorbačova. Organizovaná opozice se tak v NDR začala rodit až během roku 1989. Viditelnější a výmluvnější ale byly kroky „obyčejných“ východních Němců.
Stovky jich využily „první díru v železné oponě“ a během takzvaného Panevropského pikniku na maďarsko-rakouské hranici emigrovaly v srpnu na Západ. Další tisíce si chtěly odchod vynutit obsazením ambasád SRN v Budapešti, Praze a Varšavě. Zatímco československý režim stále ještě držel při Berlínu, Maďarsko uprchlíky pustilo v září do Rakouska. Po dohodě obou německých států se podařilo vycestovat i lidem z pražské a varšavské ambasády.
Souběžně s tímto „hlasováním nohama“ propukly v Lipsku pravidelné pondělní demonstrace, na nichž poprvé zaznělo heslo „My jsme lid“ a které se šířily do dalších měst. Policie je zprvu drsně pacifikovala, ale 9. října režim tváří v tvář téměř sto tisícům lidí v Lipsku kapituloval a už nezasáhl. Z čela strany se poté poroučel Honecker a nahradil ho Egon Krenz, který slíbil neurčité reformy. Protesty ale dál rostly a vyvrcholily 4. listopadu ve východním Berlíně, kde se k největší demonstraci v dějinách NDR sešel až milion lidí.
Berlínskou zeď pak „omylem zbořil“ člen stranického politbyra Günter Schabowski, když 9. listopadu večer oznámil zjednodušení cest do zahraničí. Na otázku jednoho z novinářů, odkdy začne nařízení platit, zmatený Schabowski v přímém televizním přenosu odpověděl: „Podle toho, co vím, tak odteď, okamžitě.“
Nařízení přitom mělo platit až od následujícího dne a lidé podle něj směli vycestovat jen za určitých podmínek. Schabowski to nevěděl, protože se příslušného zasedání osobně neúčastnil. Mylná informace se však rychle šířila. Ke zdi zamířily davy východních Němců a pohraničníci nakonec pod jejich tlakem přechody otevřeli. Vedení státu ještě ten den slíbilo svobodné, všeobecné, demokratické a tajné volby.
Sametová revoluce, krvavé Rumunsko i rozpad „impérií“
Po pádu Berlínské zdi se situace hnula i v Československu. Lidé sice dávali najevo nespokojenost už předtím, všechna dosavadní shromáždění roku 1989 – vedle lednového Palachova týdne také demonstrace k 21. srpnu, 28. září či 28. říjnu – ale policie rozehnala.
Kromě Palachova týdne, kterého se účastnily tisíce demonstrantů, se do nich navíc zapojily jen stovky lidí. Teprve potlačení studentské manifestace 17. listopadu vedlo ke stávkám a statisícovým protestům, které už režim neustál a začal jednat s opozicí.
V prosinci se po krvavě potlačených protestech zhroutil v Rumunsku režim Nicolae Ceaušeska. Tamní revoluci nepřežilo přes tisíc lidí včetně diktátora a jeho ženy. Naopak v Bulharsku proběhly změny shora, když vnitrostranický převrat odstranil v listopadu z čela státu Todora Živkova, nejdéle vládnoucího muže v komunistické Evropě, a nové vedení uspořádalo po dohodě s opozicí v následujícím roce svobodné volby.
V roce 1990 padl i režim v Albánii, jugoslávské republiky Slovinsko a Chorvatsko uspořádaly svobodné volby a ústavně zakotvený mocenský monopol komunistické strany zrušil i Sovětský svaz, který se však začal rozpadat.
Zánik SSSR i rozpad Jugoslávie byl krvavý: doprovázelo ho národnostní napětí, které v mnoha oblastech přerostlo v regulérní konflikt. Jugoslávie se stala dějištěm prvních ozbrojených střetů na evropské půdě od druhé světové války.
