I po osmdesáti letech se na některých místech dochovaly úkryty z druhé světové války. Někdy je objevují příbuzní nebo majitelé nemovitostí náhodou, například při stavebních pracích. Často tato místa vyprávějí málo známé příběhy odbojářů nebo ilustrují, co se dělo v přelomových okamžicích války.
Majitel mlýna ve Výprachticích David Petr dlouho tušil, že něco podobného ve sklepě má, jen nevěděl kde. Před několika lety mu pomohl známý. Do nalezeného prostoru je třeba se doslova protáhnout.
Úkryt vybudoval Petrův pradědeček, mlynář Josef Hrabáček. Začátkem války založil odbojovou organizaci na pomoc rodinám obětí represí a lidem unikajícím před nacisty. Po čase se ve mlýně objevilo gestapo. Hrabáčka nenašli, a tak na něj čekali. Tři týdny se ukrýval doslova pod jejich nohama. „Babička mu nosila celou dobu informace a vlastně ho tady živila. Říkala, že si topil petrolejkou a že to bylo cítit, tak musela dávat znamením aby přestal topit,“ popisuje Petr.
Z válečného krytu do komunistického vězení
Josef Hrabáček se vydržel skrývat na různých místech v okolí po celou válku. Za komunistů se vše opakovalo, stal se nepohodlným, strávil rok na útěku, a nakonec se vzdal. Původně mu hrozil trest smrti. Protože měl válečná vyznamenání, dostal dvaadvacet let, odseděl si čtrnáct. Mlýn mu sebrali, dnes o něj pečují jeho potomci.
Podobný osud měl lyžař a odbojář Cyril Musil ze Studnic u Nového Města na Moravě. Půda jeho statku se za druhé světové války stala úkrytem a místem setkávání členů Rady tří a parašutistů ze Západu. Jeho žena ukrytým lidem vařila a starala se o ně.
Manželé obdrželi za svoji činnost rok po válce Československý válečný kříž. Brzy na to ale oba skončili v komunistických věznicích. Stavení propadlo státu, dcery se musely vystěhovat a pracovat na státním statku. Mladší Dagmar ho získala zpět až po roce 2000.
Na samotě Vysoká Pole u Koclířova opatruje podobný úkryt Tomáš Kessler. Ve staré chalupě byl od nepaměti, krátce po skončení války posloužil zdejším německým rodinám, aby se schovaly před sovětskými vojáky. „Jednu chvíli jich tu bylo dvacet osm lidí, Sověti hlídkovali venku,“ říká potomek obyvatele samoty Vysoká Pole Tomáš Kessler. Předpokládá se, že podobných míst je na českém venkově víc a teprve čekají na zdokumentování.
Nedokončené podzemní továrny
V Brně zase našli obyvatelé Slatiny úkryt před bombardováním ve štolách Stránské skály, kde Němci původně budovali podzemní továrnu, ale nedokončili ji. „Měli jsme tam i stolečky z beden, na nich jsme měli jídlo, oblečení. Někdo vždycky přišel a řekl, co se venku děje, pak přišli otcové z práce, přespali a ráno zase do práce,“ popsal v jednom z příběhu Paměťové stopy konec války v úkrytu Lubomír Vysočan. Zbytky staveb jsou tam dodnes, ale většinu svahu si příroda vzala zpátky.
Mnoho lidských životů zachránilo i podzemí za Kuřimí. Štoly s krycím názvem Axinit nechal zbudovat v kopci Záruba Hermann Göring. Dělníci podzemní tunely vyrazili počátkem roku 1944, výroba se tam ale nikdy nepřesunula.
Ve štolách vzniklo doslova podzemní město se společným zásobováním potravinami. Lidé vařili venku. Ti, kteří měli hospodářství, donesli vejce a další potraviny. „My jsme byli hned na kraji ve druhé štole. Jako dětem nám to bylo fuk, hlavně že na nás nic nepadalo. Courali jsme se před štolou, a když zazněl poplach, honem jsme se utíkali schovat,“ vzpomínala Květoslava Domincová. Město před časem štoly zpřístupnilo veřejnosti a pořádá tam komentované prohlídky.
