„Lidé, kteří sloužili totalitním režimům, mají většinou krátkou paměť, zatímco ti, kteří se za svůj život nestydí, naopak vypráví,“ říká ředitel společnosti Post Bellum Mikuláš Kroupa. S kolegy sbírá příběhy válečných veteránů, disidentů i třeba agentů StB. „Soudní vyrovnání s minulostí se nám nepovedlo, ale osobní vyrovnávání s minulostí nakonec každého dožene,“ myslí si Kroupa, jehož otec podepsal Chartu 77. O vzpomínkách na dětství i práci pro Český rozhlas mluví v podcastu Background ČT24.
Za nejsdílnější médium označuje Mikuláš Kroupa rozhlas, který ho začal provázet hned po konci studií na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. V Českém rozhlase byl jako externista necelý rok, když ho povolali na vojnu.
„Vyprosil jsem si, že bych ji chtěl strávit v profesích, které mi jsou blízké. Zařadili mě proto do časopisu A report pod ministerstvo obrany,“ vypráví o tom, jak v redakci pracoval s bývalými komunisty. „Na redakčních poradách byly flašky fernetu, další lidé chodili do hospody. Valil jsem oči,“ usmívá se.
Do rozhlasu se po vojně vrátil, pracoval pro Radiožurnál, Dvojku i Vltavu. Věnoval se také vojenským tématům a později i válečným veteránům. „Šel jsem za generálním ředitelem Václavem Kasíkem s tím, že bych chtěl natáčet vzpomínky pamětníků. Bylo to opřené o jejich dopis, že už nejsou schopni sepsat své paměti, ale že by jejich vzpomínky mohl natočit nějaký redaktor,“ vybavuje si Kroupa začátky projektu Paměť národa, který spravuje jím vedená nezisková organizace Post Bellum.
„Velmi rychle jsme pochopili, že musíme používat audiovizuální techniku. Výborný nápad byla studia, u kterých jsme se inspirovali ve Spojených státech,“ popisuje. Sběrači příběhů cestují přímo za respondenty, které buď vozí do studia, nebo je vyzpovídají například u nich doma.
„Když se nám příběh zdá hodně zajímavý a chceme jít do detailů, tak máme třeba dvě i tři dvouhodinová sezení,“ odpovídá s dovětkem, že sběrači si na pamětníky udělají tolik času, kolik je potřeba.
Hledáme lidi, kteří vstoupili do dějin
Paměť národa od svého vzniku v roce 2008 vydala tisíce příběhů veteránů druhé světové války, protinacistických odbojářů, politických vězňů komunistického režimu, ale i bývalých agentů StB či komunistických funkcionářů.
„Lidé, kteří sloužili totalitním režimům třeba jako agenti StB, mají většinou krátkou paměť, zatímco ti, kteří se za svůj život nestydí nebo se s ním vyrovnávají, naopak vypráví,“ tvrdí Kroupa s tím, že hledají lidi, kteří něco zažili. „Vstoupili do dějin, stali se účastníky nebo svědky, mají za sebou dějinný příběh,“ dodává.
Rozhovory se proto nedotýkají soukromých záležitostí, ale politiky a veřejného prostoru. „Tam se odehrávají příběhy, které jsou důležité pro poznávání naší minulosti s poselstvím pro budoucí generaci. Dějí se i dnes, obzvlášť když stojíme na prahu velkých společenských změn,“ připomíná ruskou válku na Ukrajině, o níž už Paměť národa také natáčela.
„Na Ukrajině hledáme starší lidi, kteří mají i vzpomínky ze sovětského komunismu. Je neuvěřitelné, co ten národ prožil, a je nesmírně inspirující, jak jsou odhodlaní položit život za svobodu,“ míní.
O tom, že dnešní život je ve srovnání s minulostí poměrně klidný, Kroupa při zpracovávání příběhů přemýšlí často. „Když vám politický vězeň vypráví, jak mu po půl roce přivedli na návštěvu malého syna a že ten se ho zeptal, kdy zase přijde domů, a ve vedlejší místnosti zároveň slyšíte svoje děti, tak si uvědomíte, že tohle je super doba,“ odpovídá novinář.
Zeď proti dezinformacím
I jeho otec Daniel Kroupa, filozof a po revoluci poslanec či senátor, čelil za komunistického režimu represím. Podepsal Chartu 77 a pracoval převážně v dělnických profesích. „Jeho příběh a hlavně příběh mámy je stále nedotočený. Je to vina mě a bráchy Martina, který je členem správní rady Post Bellum,“ přiznává Mikuláš Kroupa, který si některé vzpomínky stále dobře vybavuje.
„Fízlové sebrali tátu vždycky v pátek před víkendem, když se vracel z práce. Utíkali jsme jim tak, že táta nenápadně proběhl z práce, my jsme rychle nastrkali kufry do auta a projeli jsme kolem nich. Pamatuju si, jak jsme na ně mávali,“ vzpomíná na hektické dětství, které trávili i na výletech s dalšími rodinami disidentů.
Někteří z nich přitom skrytě donášeli Státní bezpečnosti. „Nebyl jsem schopný uvěřit, že písničkář Jim Čert je agent. To mě hodně ranilo,“ vzpomíná.
Nejen příběhy disidentů, ale i veksláků nebo estébáků zpracovali pracovníci Paměti národa v cyklu Příběhy 20. století. „Z řady estébáků se na konci života stali alkoholici a opuštění lidé. Možná je vnitřně ničí vina. Soudní vyrovnání s minulostí se nám nepovedlo, ale osobní vyrovnávání s minulostí nakonec každého dožene,“ shrnuje Kroupa, byť říká, že některým lidem sloužícím minulému režimu zkrátka chybí etické normy.
Kroupa, jehož bratr Janek je investigativní novinář, pracoval také v české redakci BBC World Service, publikuje i pro Hospodářské noviny či Aktuálně.cz. Vedle toho jezdí na besedy do škol, kde se snaží zaujmout srozumitelnými příběhy.
„Chcete-li být úspěšný i na sociálních sítích, tak sbírejte a vyprávějte příběhy,“ radí Kroupa, jemuž často děkují příbuzní pamětníků, které jeho spolupracovníci vyzpovídali. „Paměť národa je zdí proti dezinformacím a proti lidem, kteří by chtěli obhajovat nacismus, fašismus nebo jiné diktatury. Doufám, že přispějeme k tomu, aby neměli takový prostor,“ uzavírá.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.
