Fotografie, sochy, obrazy i kostýmy a scénografie se vejdou do záběru nových výstav v tuzemských galeriích. Reportáže Události v kultuře zvou za převážně současným uměním do Prahy, Brna i Opavy. Návštěvníci se na tamních expozicích mohou potkat s tvorbou Patrika Hábla, Ester Krumbachové, Filipa Singera, Ronyho Plesla a Richarda Štipla.
Vize Patrika Hábla
Výtvarník Patrik Hábl přitahuje pozornost především svým smyslem pro experiment. Úspěšně vstupuje do veřejného prostoru i do architektury. Barokní kostel svatého Václava v Opavě do 16. ledna zaplnil třiceti obrazy z posledních tří let. Velkoformátová plátna působí abstraktně, souvisí ale s určitou spiritualitou. Skrývají v sobě motiv tváře.
Těžké vrstvené olejové obrazy Patrik Hábl nejprve maluje, pak skládá a nechá několik let zasychat. „A následně je otvírám fyzicky, což je velmi náročné. Ten okamžik, kdy ten obraz otvírám, znamená velký adrenalin a velkou nervozitu, protože ne vždy se s tím můžu ztotožnit, a pokud se s tím neztotožním, tak znovu ten obraz zavrstvím a čekám další dva roky,“ popisuje zdlouhavý proces výtvarník.
Největší plátno má rozměr tři krát čtyři metry. Měřítko je pro výtvarníka zásadní. „Zajímá mě, co člověka přesahuje. Uvědomil jsem si, že tímto způsobem lze diváka i trochu zastavit v čase, dokáže na chvíli spočinout. Dlouhodobě mě zajímá, jestli obraz může vyvolat emoce – a jsem přesvědčen, že ano,“ nepochybuje Hábl.
Část výstavy s názvem Vize je umístěna v opavském Domě umění. Tamní díla přibližují asijskou krajinu. Autora oslovila na jeho cestách po Číně a Japonsku. Ze stejné doby je i Černobílá krajina, která mu letos přinesla největší úspěch. V britské aukční síni Christie's se vydražila za 497 tisíc korun.
Z pozůstalosti Ester Krumbachové
Čím se inspirovala a jak žila výtvarnice, která zásadně ovlivnila filmy české nové vlny, zkoumá aktuální výstava v brněnském Domě umění. Deníky, fotografie nebo dopisy Ester Krumbachové pocházejí z vlastního archivu umělkyně. Kurátorky je vybraly z pozůstalosti, která se našla v jejím bytě.
Ester Krumbachová režírovala jediný snímek – Vraždu Ing. Čerta, výtvarně se ale podílela na mnohých titulek československé nové vlny: Démantech noci, Sedmikráskách nebo trezorovém Uchu. V sedmdesátých letech ji stihl zákaz, který se jí podařilo překročit až v roce 1983 při spolupráci s Věrou Chytilovou na Faunově velmi pozdním odpoledni. Výstava připomíná, že Ester Krumbachová byla výraznou osobností české kultury druhé poloviny dvacátého století a její výtvarné a dramaturgické vidění ovlivňovalo další umělce a díla.
Pozůstalost zahrnuje malby, kresby, kostýmní návrhy, šperky, deníky, soukromé fotografie, dopisy přátelům i kočkám. To vše poodhaluje, jak Ester Krumbachová smýšlela o kostýmní tvorbě, nesvobodné době, a také ukazuje její vztah k magii. To vše kurátoři nahlíží ze současné perspektivy až do 6. března.
„Mutti“ Angela Merkelová na fotografiích Filipa Singera
V pražské 400 ASA Gallery začala výstava jediného českého fotografa Filipa Singera, který z Berlína pracuje pro světové deníky a časopisy. Před třemi lety zvítězil v kategorii Portrét na Czech Press Photo s kolekcí snímků Angely Merkelové. Snímky odcházející německé kancléřky jeho výstavě také dominují. „V tomto souboru se nesnažím ukazovat, co Angela Merkelová dělala nebo s kým se potkala, ale jde spíš o reportážní portréty či momentky, jimiž se ji snažím lidsky přiblížit,“ poznamenává Singer.
Plakát k výstavě je detailem kancléřčina typického gesta – sepjatých rukou. „Gesto sepětí rukou, když Angela Merkelová na něco čeká nebo o něčem přemýšlí, by vydalo na samostatnou výstavu,“ míní fotograf.
Éra německé kancléřky končí po šestnácti letech a čtyřech vládních mandátech. Filip Singer ji poprvé svým fotoaparátem zachytil koncem roku 2007 a pražskou výstavou „Mutti Angela Merkel“ se s ní symbolicky loučí. Potrvá do 28. ledna. Dění na německé politické scéně bude z Berlína pro European Pressphoto Agency dokumentovat i po odchodu Angely Merkelové.
Inkarnace Ronyho Plesla a Richarda Štipla
Pražská DSC Gallery spojila tři významné osobnosti českého umění, designu a architektury. Výstava s názvem Inkarnace propojuje uměleckého skláře Ronyho Plesla a sochaře Richarda Štipla. Samotnou instalaci pak vytvořil architekt Josef Pleskot.
Sochy Richarda Štipla se vrací ke gotice. „Někteří lidé mi říkají, že moje věci působí depresivně, ale já se na memento mori dívám jako na pozitivní věc, protože když se podívám třeba na lebku, která se noří do vody ve váze, tak musím každý den žít na plno,“ vysvětluje umělec.
Pro Ronyho Plesla vypovídá společná výstava zase o renesanci. Mísí se na ní totiž hodnoty božské a lidské. Ze své tvorby představuje například plastiku z uranového skla, které je přirozeně lehce radioaktivní a reaguje na UV světlo. Stejné dílo bude stát příští rok na Benátském bienále, ovšem mnohem větší: o výšce dvou metrů a váze přes jednu tunu.
Vztah obou autorů k dějinám umění je podle kurátora Petra Vaňouse klíčový. Pro výstavu vybíral z nejnovějších prací obou umělců ty, v nichž rozehráli hru s tématy humanity, víry, pomíjivosti a tělnatosti. Inkarnaci hostí DSC Gallery až do začátku února.
