Výstavou Geometrické struktury se Oblastní galerie Liberec vrací nejen k dílu dnes již světově uznávaného Zdeňka Sýkory, ale také jeho kolegů tvořících v podobném duchu. Výtečně připravená výstava tak nabízí možnost srovnání různých přístupů k uchopení uměleckého záměru, uchopení, pro něž je ovšem vždy zásadní, ne-li určující, geometrické zobrazení.
Tendence odvrátit se od přílišného subjektivismu – ať již byly vyvolány prostou snahou hledat nové cesty, vystoupit ze stávajícího uvažování o umění, obdivem k technologiím a nebo racionálnějším založením tvůrců – se u nás začaly projevovat v polovině 60. let.
Dominantní byly především v okruhu kolem skupiny Křižovatka, založené v roce 1963 (Vladimír Burda, Jiří Kolář, Běla Kolářová, Karel Malich, Vladimír Mirvald, Zdeněk Sýkora a další), a o něco později i v okruhu Klubu konkretistů, založeném v roce 1967.
Jeden z libereckých vystavených, Jan Kubíček, měl na výtky, že se nejedná o umění, ale o cosi jako geometrické výkresy, jasnou odpověď:
„Omyl, není to geometrie! Používám jen elementů, které mají geometrický charakter. Ale k čemu je používám, to je úplně jiný druh myšlení.“
Jeho odpověď můžeme samozřejmě vztáhnout na všechna vystavená díla a snad i připomenout, že prostředky mohou být jakékoliv, důležitý je výsledek. A ten, jak liberecká výstava Geometrické struktury přesvědčivě dokazuje, stojí nad pouhým zacházením s pravítky, kružítky či počítačem. Rozhodně pak nepůsobí vystavená díla nějak chladně, vykalkulovaně, neosobně.
Expozice nabízí v reprezentativním výběru na padesát děl třinácti výtvarníků, vedle již zmíněného Sýkory vidíme díla dalších klasiků geometrizující tvorby, jako Huga Demartiniho, Karla Malicha, Stanislava Kolíbala či Radoslava Kratiny nebo Vladislava Mirvalda.
Samozřejmě bychom si mohli představovat další jména, ovšem ještě před nějakými výtkami je dobré si uvědomit, že kurátorka Markéta Kroupová pracovala výhradně se sbírkovým fondem domácí galerie – a v tom případě nelze expozici, ale ani libereckou nákupní dramaturgii nic než pochválit. A je taky dobré zmínit drobný, nicméně důležitý detail: u řady děl je v popisce údaj, kde jinde v liberecké galerii lze díla daného tvůrce najít.
V protikladu
Přístupy jednotlivých umělců se navzdory společnému jmenovateli, jímž je geometrie a z ní odvozené zobrazování, sympaticky liší. Například obrazy Vladislava Mirvalda se blíží op-artu. Jako třeba Aperspektiva válců z roku 1971, tvořená mnoha různě se protnuvšími a překrývajícími se kružnicemi, nebo Cylindrické moiré, kdy umělec, pracující opět s kružnicemi, vytvořil krásně rozvlněnou plochu. A před olejem Čtyři trojúhelníky si může pozorovatel zahrát na detektiva a pokusit se je objevit – i u řady dalších vystavených tvůrců najde také prvek hry, hravosti.
V protikladu k tomu může stát Jan Kubíček, jehož Čára a plocha v kontrapozici nabízí výsledky umělcova prozkoumávání plochy obrazu, jejího dělení, to vše ve velice minimalistické či asketické poloze.
Mimo vymezené místo
Serigrafie Zdeňka Sýkory 13 linií pro Karla Hynka Máchu z roku 2007 nebo o pět let straších 13 linií pro Stephena Hawkinga zobrazují pro něj typické interakce různobarevných linií.
V Liberci je k vidění i dvojice rozsáhlejších serigrafií Černé a barevné nulové linie z roku 2011, na nichž lze sledovat různě velké různobarevné kruhy; název odkazuje na nulový stav, může to však stejně tak být jakákoli struktura, chemická, fyzikální, matematická a podobně ve stavu vzniku (a okamžitého zániku).
Zajímavé přitom je, že Sýkora nikdy předtím dvě varianty, černobílou a vícebarevnou, nedělal – tuto dvojici tak lze vnímat jako završení jeho hledání. Mimochodem, právě nákup těchto Sýkorových děl byl podnětem k celé výstavě, proto i její podtitul: Pocta Zdeňku Sýkorovi.
Stanislav Kolíbal ve svém obraze Od začátku používá i nitě, jejichž neukončený čtvercový rastr, byť trojrozměrný, vytváří klamnou iluzi kresby a zároveň svou neukončeností, přervaností ukazuje na existenciální rozměr díla.
Podobně se běžným technikám vymyká Hugo Demartini, jehož asambláž Mimo vymezené místo z roku 1976 vznikla tak, že umělec vyhodil do vzduchu nad podložkou různé dřevěné odřezky a tak, jak na ni dopadly, je zafixoval – pracoval tedy s prvkem náhodnosti, hravosti, zároveň nejspíš nevědomky navazoval na tvorbu dadaisty Hanse Arpa.
Proměnlivé objekty
Vedle obrazů vybrala kurátorka Markéta Kroupová i řadu objektů. Třeba Objekt Františka Kyncla z 2. poloviny 70. let, u nějž struktury ze slepovaných kousků bambusu vytvářejí podle autorových slov „obraz společnosti a toho, jak se lidé k sobě chovají“. Autorovi se přitom podařilo zapojit do celkového vyznění i světlo, prostupující celým objektem.
Vertikální rastr s otočnými disky Radoslava Kratiny z roku 1984 patří k umělcovým objektům, které byly díky možnosti přenastavení jednotlivých elementů pojímány jako proměnlivé, Kratina tak nabízí nejen hravost, zároveň jeho dílo můžeme vnímat jako hlubokou úvahu nad nestálostí a současnou vzájemnou provázaností všeho.
Nepřehlížené regiony
V oblastních galeriích jsou téměř vždy k vidění díla, která by se skvěla i v pražské Národní galerii. Jednak se tak potvrzuje osvícená dramaturgie leckdy Pražáky, ano, pragocentristicky přehlížených galerií, jednak je třeba doplnit, že kvůli komunistickým restrikcím a zákazům mohly právě a pouze tyto galerie stojící bokem nakupovat díla umělců, kteří byli u pražských komisí na černé listině. A je jen dobře, že se – jako v případě aktuální liberecké výstavy – tyto poklady představují veřejnosti.
Geometrické struktury jsou v Liberci k vidění do 26. dubna. Příznivý dojem z celé výstavy ještě umocňuje vhodně vybraný sál, včetně geometricky pojatého proskleného stropu.
