Před dvěma sty lety se narodil Karel Havlíček Borovský. Za pouhých 34 let života toho stihl poměrně dost. Byl mistrem básnické satiry, předním žurnalistou své doby, ale i politikem-liberálem, který hájil věc národního obrození či zrovnoprávnění jazyka.
Havlíček se narodil 31. října 1821 ve vesnici Borová u Přibyslavi (dnes Havlíčkova Borová), podle níž se také posléze začal podepisovat. Pocházel ze zámožné kupecké rodiny.
Studoval v Německém Brodě (nyní Havlíčkově Brodě) gymnázium a poté filozofii v Praze. Vstoupil také do kněžského semináře, jeho cíl stát se knězem vzal ale po pár měsících zasvé. Přísný, až kasárenský život v semináři, jeho protičeské zaměření i rozchod Havlíčka s církví, to vše vyvrcholilo v roce 1841 jeho vyloučením.
Poté působil tři roky jako vychovatel v rodině profesora v carském Rusku. Chtěl se seznámit se vším, co tato země nabízí. Odjížděl jako propagátor myšlenky slovanské vzájemnosti, vracel se šokován tamním absolutistickým režimem. „Odjel jsem tam jako Slovan, vrátil jsem se jako Čech,“ napsal.
Aby mi vztek srdce nežral
Během tohoto období vznikly Epigramy (1845), v nichž Havlíček satiricky komentuje různé pokrytecké postoje či zažité konvence. „Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral,“ řekl autor, jehož kariéra byla krátká, ale zářivá.
Havlíčka v počátcích zviditelnila pověstná kritika povídky Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech. V ní se postavil proti povrchnímu sentimentálnímu vlastenectví, které nekladlo na literaturu umělecké požadavky a bylo nesmělé a neúčinné.
Ostrý a ironický tón Havlíčkovy kritiky mu získal příznivce. Do té doby nedotknutelný Tyl se v novinách rozzlobil, že ho napadá „děcko“, čímž přihrál Havlíčkovi na repliku: „Děckem jest – díš – obecenstvo naše. A tvé spisy, ty jsou tedy – kaše!“
Připomeňte si Karla Havlíčka Borovského v iVysílání:
Kritizoval vládu, církev
Ačkoli chtěl být spíš beletristou, nabídce od novin Havlíček neodolal. V roce 1846 se stal redaktorem Pražských novin a České včely. O dva roky později z nich odešel, aby si založil vlastní tisk – Národní noviny, v nichž pranýřoval vládu i církev.
V červenci 1848 byl zvolen také poslancem říšského sněmu. Protože se ale cítil být novinářem, funkce politika se vzdal. Národní noviny měly díky Havlíčkovi velký vliv na veřejné mínění. Lidé hltali jeho epigramy a satirické popěvky.
Nenechal toho
Když Rakousko začalo obnovovat absolutistickou vládu, většina českých liberálních politiků své činnosti zanechala. Havlíček se v Národních novinách postavil na odpor a posléze stanul před soudem. Porota ho ale uznala nevinným.
V lednu 1850 jeho noviny skončily. Havlíček se však nevzdal a začal v Kutné Hoře vydávat týdeník Slovan. Byl proto šikanován policií i soudem, před nímž opět stanul. Se svou výmluvností se obhájil sám.
Tyrolské elegie
V prosinci 1851 byl proto zatčen a internován do tyrolského Brixenu, kde se snažil také tvořit. Ve vyhnanství Havlíček nestrádal tělesně, ale duševně. Byl stranou dění a o Brixenu mluvil jako o „zkaženém hnízdě plném hlupáků a pokrytců“.
V době Havlíčkova pobytu ve vyhnanství vznikla výrazně autobiografická skladba Tyrolské elegie – útočná satira, v níž popisuje své zatčení a deportaci.
Mezi další známá díla patří kritické texty Epištoly kutnohorské (1851), soubor próz Obrazy z Rus (1843 až 1846, v časopisech), Král Lávra (1870), vycházející z irské pohádky O hloupém králi, či Křest svatého Vladimíra (1876) – Havlíčkovo nejrozsáhlejší dílo, v němž se dotýká praktik i podstaty absolutismu a smyslu náboženství. Církev je v něm například zobrazena jako služka vlády.
Legenda o trnové koruně
Zpět do země se mohl vrátit až v květnu 1855. Pár dní před návratem mu zemřela manželka Julie, s níž měl dceru Zdenku. Do Prahy však mohl jen na návštěvu, trvalý pobyt mu byl odepřen. Na Havlíčka zde čekalo odmítavé chování známých, jen několik z nich se k němu veřejně hlásilo (například Božena Němcová či František Palacký). Lékaři mu v té době také diagnostikovali tuberkulózu.
Jeho pohřeb se stal protirakouskou manifestací. Spisovatelka Božena Němcová mu podle legendy měla položil na rakev trnovou korunu. Ve skutečnosti pouze objednala „krásnou korunu na víko, z listů bobkové višně, a půlvěnec na čelo z vavřínu“, který na pohřeb přinesl Ferdinand Fingerhut-Náprstek, bratr Vojty Náprstka. Němcová šla s dalšími ve smutečním průvodu.
