Profesor anglické literatury, překladatel a spisovatel Martin Hilský přeložil celé dílo slavného anglického dramatika. Přesto tvrdí, že angličtina je do češtiny nepřeložitelná, protože jinak zní a jinak přemýšlí. Za víc než sedmisetstránkovou knihu Shakespearova Anglie: Portrét doby teď může dostat Magnesii Literu. V rozhovoru pro Interview ČT24 mluví o překládání i neznámých sonetech.
Vztah s dílem Williama Shakespeara je pro Hilského fascinující dřinou, často o dramatikovi přednáší i vystupuje s hudebníky. „Shakespeare je něco pořád znovu a znovu vytvářeného. A když máte přednášku o něm, tak ho vlastně znovu vytváříte. I když si teď o něm povídáme, tak ho svým způsobem také vytváříme,“ myslí si. Jako studenta anglistiky ho však vůbec nenapadlo, že by ho někdy mohl překládat.
Shakespeare podle něho může mnoho říct i mladým lidem. „Romeo a Julie je hra, která apeluje přímo na teenagery, protože Romeo a Julie byli teenageři. A je nadčasová,“ sdělil s tím, že sice nejdříve váhal, ale pak svolil k použití svých překladů do komiksu věnovaného Shakespearovým postavám, protože se tak lze dostat k mladým lidem. Kdo chce se Shakespearem začít, měl by se prý zaměřit na jeho sonety. I ty méně známé jsou prý úžasné.
„Z mého hlediska je jednou z velmi přehlížených her například Richard II., který je u nás úplně zastíněn Richardem III., protože to je to drámo, to je to drama. Ale Richard II. je úžasná hra a v Anglii je to trochu jinak,“ sděluje Hilský. To samé prý platí i o Jindřichu IV. O Shakespearovi zároveň koluje řada mýtů, například že ukradl cizí hry, nebo že nebyl vzdělaný.
Překlad je tvůrčí záležitost s rukopisem
„Já na pochybnost věřím a myslím si, že pochybnost a určitá skepse je vždycky užitečná. Ale některé věci jsou zjevné nepravdy, jako například že neměl vzdělání. To je pravda jen v tom smyslu, že neměl Oxford a Cambridge. To neměl. A spousta jiných básníků, daleko méně známých než on, tohle vzdělání měli,“ uvedl s tím, že Shakespeare podle něj byl Shakespearem.
„On byl originální v úplně jiném smyslu, než my chápeme originalitu dnes, protože ten pojem originality vlastně v té době neexistoval. Čili on si vypůjčoval, někteří říkají, že kradl ta témata s výjimkou těch tří her. Ale v čem byl naprosto originální, a za to dám ruku do ohně, byla jeho řeč,“ prohlásil s tím, že Shakespeare dokázal témata známá minulosti přetvořit ke svému obrazu.
U překládání prý řeší i osobitost překladatele, překlad je tvůrčí záležitost. „Já si myslím, že rukopis překladatele bychom měli poznat stejně jistě jako poznáváme rukopis spisovatelů, romanopisců, dramatiků a básníků,“ sděluje s tím, že rukopis se ale těžko pojmenovává, může jít o otázku stylu a přístupu. „Já si dovedu představit paní, která přijde a řekne: Dobře, tak máme teď už devět kompletních překladů Shakespearových sonetů, ale já chci jeden a pořádný. Já bych jí odpověděl: Ten ale neexistuje. A vy si musíte vybrat něco z těch devíti,“ sdělil.
Angličtina je podle něj jazyk s úžasnou historií, je posledním výrazným zbytkem britského impéria. Nechce dělat přímé paralely s dobou Shakespeara a dneškem, brexit probíhá jinak a Brusel není Řím. Nějaká podobnost z toho však přesto vyplývá. „Angličané to vždycky chtějí po svém a nesnesou, aby jim někdo třeba v Shakespearově době z Říma říkal, kdo má být arcibiskup canterburský a tak dále,“ sděluje. Izolace prý nikdy nebyla úplná, anglický patriotismus je ale zjevný.
