Jeden z nejslavnějších světových vojevůdců dosáhl jednoho ze svých největších bitevních úspěchů na Moravě. Na začátku prosince 1805 porazil Napoleon v bitvě tří císařů ruskou a rakouskou armádu. Svými rozměry přesáhl střet jakoukoliv jinou do té doby započatou bitvu, zkázu nerozsel ale jen na bojišti. Nejvíce trpěli obyvatelé okolních vesnic, které vojáci zplundrovali. Někteří Francouzi se ale na Moravě usadili a založili rodiny, bitva také přispěla k počátkům národního obrození. Její odkaz je stále živý, ať už v podobě legend o zakopaném pokladu či každoročních rekonstrukcí bojů historickými nadšenci. Od smrti francouzského císaře uplynulo 5. května dvě stě let.
Ráno 2. prosince 1805 bylo poměrně chladné. Malebnou krajinou okolo Slavkova plnou kopečků a kopců se převalovala mlha. Rudé slunce začalo nad obzor stoupat po sedmé hodině, zalilo kraj svitem a rozptýlilo tak opar v kotlinách. Velitelům rakouských a ruských vojsk se naskytl nečekaný pohled.
V noci totiž Napoleon přemístil svá vojska. Jeho soupeři o tomto manévru pod rouškou tmy nevěděli, a když tak francouzský císař o půl osmé nařídil boční úder, své protivníky zaskočil. Rozpoutala se bitevní vřava, která do té doby neměla obdoby.
V bitvě tří císařů se utkaly armády říše římské a carského Ruska, které se spojily proti Napoleonovi. Francouzi se prohnali Evropou, měli za sebou vojenský úspěch u Ulmu a postoupili až k Vídni, kterou obsadili bez větších problémů. Rakouský císař František I., ani ruský car Alexandr I. ale Napoleonovi další území přenechat nehodlali. Bylo jasné, že se schyluje k velké bitvě.
Jeden z nejvýznamnějších střetů na našem území se odehrál na sever od Vídně. Na Moravu přitáhly armády nebývalých rozměrů. Celkem se v bitvě utkalo více než 160 tisíc vojáků, což byl dvojnásobek tehdejšího počtu obyvatel Prahy. Bitva se neodehrála na jednom místě, bojiště dosáhlo rozměrů asi 12 tisíc hektarů. „Faktem je, že to byla patrně největší bitva v dějinách (do té doby – pozn. red.),“ řekl v pořadu Historie.cs historik Dušan Uhlíř. Nicméně sám Napoleon toto prvenství překonal svými dalšími bitvami.
Do dějin se konflikt nezapsal jen svou velikostí, ale také jako příklad Napoleonovy mistrné strategie a vojenského talentu. Francouzi přitom byli v početní nevýhodě. Díky nečekanému rozmístění pozic se ale Napoleonovi podařilo spojenecká vojska rozdělit. „Obsadil Pratecké výšiny, a tím spojence rozdělil na dvě části a mohl je zlikvidovat,“ přiblížil historik Jiří Fidler v pořadu Historie.cs. Francouzské vojsko bylo navíc v porovnání s rakouskou a ruskou armádou moderní a schopné rychlých manévrů.
To však neznamená, že by se Bonapartovi soupeři snadno vzdali. Právě v okolí Prateckých výšin probíhaly tvrdé boje, které na svých bedrech nesly ze značné části rakouské jednotky. „Téměř ze dvou třetin byly tvořeny nováčky. A značná část těchto nováčků byla odvedena právě v českých zemích. Tito vojáci fakticky bojovali na své půdě a bránili své vesnice,“ popsal Fidler.
Bitva samotná příliš dlouho netrvala, boje skončily asi ve čtyři hodiny odpoledne. Zůstaly po ní tisíce mrtvých. Francouzských vojáků padlo asi 1400, ruské ztráty činily přes 20 tisíc, do tohoto počtu ale byli zahrnuti i dezertéři a ranění, a tak není jasné, kolik Rusů v boji padlo. Rakouských vojáků zahynulo asi tisíc, měli ale nejmenší zastoupení, takže ztráty byly poměrně vysoké.
Pro okolní vesnice byla samotná bitva jen jednou kapitolou válečného zmaru
V rakouských uniformách zemřela na bojišti značná část dospělých mužů z okolních vesnic. Pro místní tím ale zkáza nekončila. Jak před bitvou, tak po bojích vojáci vesnice obsadili a pod pohrůžkou násilí v nich docházelo k rabování a plenění.
Většinou požadovali vyplacení výpalného, vesničané byli také donuceni vojáky hostit. Například v Křenovicích po odchodu vojsk nezůstala ani jedna kráva, prase nebo drůbež. Ve Velkých Němčicích zase vtrhli do sklepů, kde vypili nebo vylili téměř 13 tisíc litrů vína. Vojáci navíc velmi často kradli a rabovali, v Měníně přímo na ulici svlékali lidi z oblečení a brali si i jejich boty. Ušetřeny nezůstaly ani kostely a fary.
Nakrmit bylo třeba i armádní koně, kteří spásli velké množství sena a ovsa. O své koně naopak místní obvykle přišli, odvedli si je vojáci. Nedocházelo jen ke krádežím cenností, peněz nebo hospodářských zvířat, například v Kučerově kronikář zaznamenal, že vojáci nepohrdli ani kolébkami, plenami a dětskými peřinkami. Vtrhli i do domácností, odkud vzali vše, co mohli použít k udržení táborových ohňů.
„Vše bylo naplněno Francouzi, kteří strhávali střechy domů, rozbíjeli tam vrata a dveře, zde stoly a postele, almary vynášeli z domu, tam rozsekávali vozy, pluhy, brány a jinak vše, co bylo ze dřeva. I seno, slámu a oves nakládali na vozy, zatímco jiní plenili a páchali bůhvíjaké neplechy a násilnosti,“ stojí ve šlapanické kronice.
Je nutné poznamenat, že za bídou stáli jak nepřátelská francouzská vojska, tak spojenečtí Rusové. Ačkoliv k Rusům v některých vsích chovali sympatie, jinde je popisují jako „sotva více než dobytek“. Rakouských vojáků u Slavkova bojovalo poměrně málo a místní je vnímali spíše jako osvoboditele. Negativní emoce však vyvolávalo všechno plenění, kořistění a zabíjení, aniž by záleželo na tom, jakou uniformu tito muži nosili.
Výsledkem řádění armád byla dnes těžko představitelná bída. O mnohých obcích se kronikáři zmiňují jako o zničených, o vsi Kučerov v kronice stojí, že byla „do největší chudoby přivedena“, stejně byl na tom i Vyškov. Konflikt navíc nepoznamenal jen oblast v bezprostřední blízkosti bojů. Škody na zničených domech nebo penězích udávají zápisy v Olomouci, Jihlavě, Prostějově, na Těšínsku, ve Znojmě.
S bitvou přišly nemoci a hlad
Do uzavření řádného míru mezi válčícími mocnostmi zůstala francouzská vojska na Moravě, okupace trvala dva měsíce. Skokově se tak zvýšila koncentrace lidí, mezi kterými se i kvůli všudypřítomným mrtvolám začaly šířit nemoci. Byli to právě místní obyvatelé, kteří se snažili mrtvé ihned pohřbívat do hromadných hrobů, aby tak zabránili šíření chorob. Leckdy se přitom ale sami nakazili tyfem nebo cholerou.
Kraj byl vydrancovaný, hospodáři měli potíže s obděláváním polí, k práci navíc chyběli lidé. Vojáci během okupace zrekvírovali dobytek, po bitvě tak přišel hladomor. Obětí mezi obyvateli bylo nakonec asi šestkrát víc než těch, kteří padli na bojišti.
Po uzavření míru francouzská vojska z Moravy odtáhla. Někteří vojáci však zůstali. Šlo zejména o raněné neschopné převozu a z velké míry také o zběhy, kteří porušili přísahu a dezertovali. S nimi se místní obyvatelstvo nakonec sžilo. Pokud se chovali dobře, byl jim i oficiálně povolen pobyt.
Dodneška se dochovaly dokumenty některých Francouzů, kteří o něj zažádali. Mezi nimi například 24letý písař Ludwig Mayer ze Štrasburku, 27letý kameník Martin Haigh, 21letý výrobce pušek Klemend Luranz nebo důstojníci husarského pluku Senormont a Wandermann. Více než dvě staletí po bitvě v okolí Slavkova stále žijí rodiny s počeštěnými francouzskými příjmeními jako Galle, Audy, Šalé nebo Trumpeš. Francouzská jména se ale na Moravě objevila už před bitvou, Marie Terezie totiž pozvala v roce 1769 francouzské rodiny ke kolonizaci uherských statků v obci Čejč.
Napoleonův triumf zažehl národní hnutí
Ačkoliv s bitvou u Slavkova přišla na české území velká zkáza, konflikt měl i pozitivní dopady. Vedl totiž k zažehnutí českého národního cítění, a to paradoxně z vrcholu rakouského mocnářství. Po prohře u Slavkova se dostal do vlády kníže Stadion, zapřisáhlý nepřítel Francouzů, který ve válkách s Napoleonem pokračoval.
U neněmeckých národů se snažil probudit vzpomínky na slavnou minulost, na dávné hrdiny, kteří umírali v boji tak, jak to teď po Češích a Moravanech žádal Stadion. Jako udatného bojovníka dokonce vyzdvihoval i Jana Žižku z Trocnova. Začaly vycházet tiskoviny v češtině, aby nedošlo ke ztrátě jazyka, což následně vyústilo až v národní obrození.
Vzpomínky na bitvu jsou na Moravě dodnes velmi živé. „Ve vesnicích blízko Brna, kolem Slavkova, se vytratil poměrně brzy folklor. Svým způsobem tady bitva ten folklor nahrazuje,“ uvedl historik Uhlíř. Po generace se například traduje, že ruský pluk ukryl pod zem zlatý poklad, a dodnes se najdou lidé, kteří po něm pátrají.
V mnohých kronikách se také najde zápis o tom, že v různých vesnicích nocoval sám Napoleon. „Kdybyste to spočítali dohromady, tak by tady musel být nejméně půl roku,“ poukázal Uhlíř.
Dnes lze přitom s poměrně velkou jistotou tvrdit, že Bonaparte strávil noc po vítězství francouzské armády na slavkovském zámku. „Nikdo tehdy nevěděl, jak Napoleon vypadá. To dnes víme mnohem lépe my než tehdejší obyvatelé Moravy. Přijel tam nějaký důstojník se zlatým límcem, peří na klobouku, a už to byl Napoleon,“ přiblížil Uhlíř.
Konflikt nebývalého rozměru na Moravě také připomínají všudypřítomné pomníky na památku mrtvých ve vesnicích nebo křížky v polích. Na kopci za vsí Prace, která se stala jedním z klíčových míst bojů, nechal vystavět katolický kněz Alois Slovák Mohylu míru, od které se lze zahledět daleko do krajiny, kde před staletími umíraly tisíce vojáků.
Tradice připomínání bitvy byla velmi živá i za první republiky, kdy se ve Slavkově konala velká napoleonská výstava. Navštívilo ji přes 70 tisíc lidí, včetně prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka, představitelů československé vlády a zástupců Francie. Následovaly i dvoje Napoleonské hry.
Dějiny nezačaly v roce 1918
A uniformovaní muži se i se zbraněmi vracejí na slavkovské bojiště dodnes. V dobách, kdy zrovna neřádí světová pandemie, se každý rok sejde asi tisícovka nadšenců v historických uniformách, kteří pro přihlížející diváky rekonstruují části bitvy. A nejde jen o přiblížení samotných střetů, ale i života vojáků a markytánek v táborech.
„V českém prostředí si vojenské dějiny v zásadě uměle stanovujeme do konce první světové války. Naše dějiny ale nezačaly v roce 1918, čeští vojáci působili na spoustě bojišť velmi profesionálně, velmi statečně, stovky let předtím,“ připomenul důstojník Generálního štábu české armády Otakar Fotlýn v Historii.cs.
Bitva u Slavkova byla nejen vítězstvím francouzského vojevůdce, ale také vítězstvím moderního nad zkostnatělým. Napoleona do čela říše vynesla Velká francouzská revoluce, ze které se také zrodila armáda v novém pojetí. Bojovali v ní občané za svou národní čest, proti nim stála stará žoldnéřská vojska.
Bonaparte se však nakonec dočkal své porážky, největší vojenskou prohru utrpěl dekádu po slavkovském triumfu, v roce 1815 u Waterloo. Bitva znamenala konec napoleonských válek, jednoho z milníků evropské historie. Francouzský vojevůdce byl uvrhnut do vyhnanství na ostrově Svatá Helena, kde po šesti letech zemřel.
