Nikdo neví, kdo je autorem Voynichova rukopisu, vědci ani netuší, zda záhadná kniha dává nějaký smysl. Nevědí, co je v ní napsáno. Nyní chce záhadu rozluštit počítačová inteligence.
Už po staletí je Voynichův rukopis středem zájmu vědců i kryptologů. Dílo napsané v neznámém jazyce a neznámým písmem vzbuzuje neustále jejich zájem. Dosud se však nikomu nepodařilo zašifrovaný text se stoprocentní jistotou rozluštit, určit jeho autora a především účel, pro který rukopis vznikl. Na celý rukopis se můžete podívat ZDE.
Dokument je pojmenovaný po Wilfridovi Michaelu Voynichovi, americkém obchodníkovi polsko-litevského původu. Ten text získal v Itálii v roce 1912. V současné době je ve vlastnictví americké Yaleovy univerzity v USA, kde je umístěný v trezoru Beineckeovy knihovny.
Prvním doloženým vlastníkem byl na počátku 17. století v Praze žijící alchymista Georgius Barschius (Jiří Bareš). Po jeho smrti roku 1662 rukopis získal lékař a rektor Karlovy univerzity, učenec Jan Marcus Marci, který knihu zaslal učenému jezuitovi Athanasiu Kircherovi, odborníkovi na koptštinu. Není známo, jaké informace Kircher o manuskriptu zjistil. Rukopis byl uložen v knihovně Papežské univerzity Gregoriany. Dodnes přes řadu pokusů o rozluštění nikdo neví, co je v knize napsáno, zda má vůbec nějaký smysl ani kdo je jejím autorem.
Doposud spolu soupeřily čtyři hypotézy. Podle nich se jednalo buď o vědecké dílo anglického učence Rogera Bacona, žijícího ve 13. století, o dětský deník Leonarda da Vinciho, o podvrh alchymisty Edwarda Kellyho, který tak chtěl vymámit peníze z císaře Rudolfa. II., anebo o herbář doktora Jakuba Tepence, který císaře léčil.
Na jaře roku 2009 ale objev amerických vědců Bacona, Leonarda i ostatní „ze seznamu podezřelých“ vyloučil. S pomocí radiokarbonové zkoušky určili experti z Yale přibližné stáří. Tajemné dílo čítající původně 270 stran podle nich vzniklo někdy mezi roky 1405 až 1438, takže ho nikdo z nich vytvořit nemohl.
Obsah rukopisu zůstává velkou záhadou. Rostliny, které v něm jsou vymalovány, nebyly nikdy identifikovány. Ani astronomické kresby nebo ilustrace žen nikdy nevydaly svá tajemství. Mezi těmi, kdo se marně pokoušeli rukopis rozluštit, je i americký kryptolog William Friedman, který úspěšně dešifroval kód používaný japonskou armádou za druhé světové války.
Na veřejnosti se objevovaly desítky, možná i stovky lidí, kteří o sobě tvrdili, že slavný rukopis rozluštili. Jejich interpretace jsou však nesmyslné.
Do hry přichází strojová inteligence
Nyní do otázky vyluštění Voynichova rukopisu vstoupil nový hráč – umělá inteligence. Vědci z University of Alberta pod vedením Grega Kondraka a Bradleyho Hauera nasadili na záhadu specializovaný počítačový program založený na principu strojového učení.
Jejich prvním cílem bylo zjistit, jestli je vůbec rukopis napsaný nějakým reálným jazykem, anebo se jedná jen o nesmyslné znaky nebo jazyk uměle vytvořený – i o tom se totiž spekuluje. Kondrak a Hauer „nakrmili“ program téměř 400 jazykovými verzemi Všeobecné deklarace lidských práv. Je to text dostatečně dlouhý a současně přeložený tolikrát, že se na něm dá stanovit základní struktura daných řečí.
První analýza naznačovala, že Voynichův rukopis by mohl být napsaný v arabštině, nakonec se ale ukázalo, že jde o hebrejštinu. Program tvrdí, že nejméně 80 procent slov je v právě v hebrejštině, ale vědci zatím neví, jestli dává text dohromady smysl.
Stroj totiž jen porovnával podobnost různých struktur v jazycích, hebrejština se v tom ukázala jako zdaleka nejpodobnější. Na překladu budou teprve s pomocí strojové inteligence a expertů na starou hebrejštinu pracovat; zatím uvádí, že rozluštili jen první větu. Ta zní: „Učinila doporučení knězi, člověku domu i mně a lidem.“ Zní to sice podivně, ale zdá se, že taková věta by mohla mít v kontextu nějaký smysl.
Vědci zveřejnili výsledek své práce v odborném časopise Transactions of the Association of Computational Linguistics a chtějí v dešifrování rukopisu pokračovat.
