Ocasní ploutev keporkaka je stejně jedinečná jako otisk lidského prstu. Hrbolky, které se nacházejí na okraji ocasu, se u každého jednotlivce liší; černobílý vzor na spodní straně ploutve zůstává po celý život velryby stejný. Když letos v červenci Adam A. Pack, odborník na mořské savce na Havajské univerzitě ve městě Hilo, fotografoval velryby na Aljašce, okamžitě mezi nimi poznal svého starého známého. Napsal o tom list The New York Times.
Slovo starý je zde skutečně namístě. Ocasní ploutev, převážně černá se stopami bílých skvrn na okrajích, patří totiž keporkakovi, který se jmenuje Old Timer (Starouš). Ten byl poprvé spatřen v roce 1972, a dnes by mu tedy mělo být nejméně 53 let. „To z něj činí nejstaršího keporkaka na světě,“ říká Pack, jenž na univerzitě působí jako spoluzakladatel a ředitel Ústavu pro delfíny (TDI).
Populace keporkaků, kdysi významně ohrožena komerčním lovem velryb, se v posledních letech obnovuje. Stále však musí čelit možným srážkám s loděmi, zamotání se do rybářského náčiní a měnícímu se klimatu. A Pack si dělal o Old Timera starosti. Naposledy ho totiž viděl v roce 2015, uprostřed rekordní a roky trvající vlny veder. Mnoho mořských ptáků a savců, včetně keporkaků, uhynulo.
Po devíti letech se Pack ale na vlastní oči přesvědčil, že Old Timer přežil. „Byl to dojemný okamžik,“ usmívá se.
Technologie pomáhají
Dříve bylo sledování míst výskytu keporkaků náročné. Vědci se při porovnávání starých fotek hrbolků s novými spoléhali jen na své oči. Nyní vše urychlila umělá inteligence (AI). Pack doufá, že mu to pomůže zjistit, proč některé velryby dokážou přežít i v náročných podmínkách.
Značná část světové populace keporkaků přebývá v Tichém oceánu. Old Timer patří k té části populace, která v zimě loví ve vodách okolo Havaje a v létě v oblasti jihovýchodní Aljašky. Živí se rybami a krillem. Právě tato populace se stala předmětem výzkumu, který funguje už od roku 1976. Tehdy Louis Herman, Packův bývalý učitel, začal fotografovat velryby a jejich jedinečné hrbolky.
V každoročních průzkumech shromažďuje institut dnes už zesnulého Louise Hermana ohromnou databázi fotografií ocasních ploutví, pomocí které vědci mapují život jednotlivých velryb. Nasbíraná fotodokumentace přinesla i nové poznatky o migraci a chování keporkaků. Nyní ji má modernizovat i on-line platforma Happywhale, která čítá přes milion fotografií pořízených vědci i laickou veřejností z celého světa.
Algoritmus vytvořený umělou inteligencí automaticky rozezná, o jakou velrybu na vybrané fotografii se jedná, čímž pomáhá vědcům i jiným, kteří hledají předešlé záznamy o daném kytovci.
Vědci už rozeznávací metodu z Happywhale letos použili na sledování populace velryb v Tichém oceánu. Ta v roce 2012 dosahovala počtu až 33 500 jedinců. Pak ale významně poklesla. Úbytek souvisí se stejnou vlnou veder, za které v roce 2015 Pack viděl Old Timera na dlouhou dobu naposledy.
„Je tu hodně věcí vyplývajících z této události, které chceme zjistit, ale jedno je jisté. Teplejší vody znamenají méně dostupné potravy,“ popisuje Ted Cheeseman, spoluzakladatel Happywhale.
Proč tedy Old Timer přežil, zatímco řada jiných zvířat nepřežila? „Je možné, že Old Timer je na světě už tak dlouho, že se dokáže adaptovat na kolísání potravy,“ míní Pack. Nadále ale zůstává záhadou, zda je Old Timer výjimkou, nebo běžným zástupcem svého druhu.
