Sloni se dokázali domestikovat sami, tvrdí mezinárodní vědecký tým. Kontroverzní výzkum říká, že tito obří savci si vyvinuli sami vlastnosti, které jsou podobné těm lidským – například společenskou soudržnost nebo malou agresivitu. Mohlo to pomoci i jejich pozdější domestikaci.
Některé druhy zvířat si člověk ochočil tím, že jim cíleně měnil chování – vybíral si taková zvířata, která byla přátelská, méně agresivní a měla celkově vlastnosti, které mu vyhovovaly. Typickým příkladem tohoto výběru jsou psi: geny takto vybraných tvorů pak v jejich populaci převážily natolik, že se rozšířila. Podobně pak lidé šlechtili a šlechtí dobytek, králíky nebo drůbež.
Opačným příkladem jsou kočky. Ty se podle současných vědeckých poznatků dokázaly domestikovat samy. Když se pohybovaly kolem lidských sídel, přizpůsobovaly se podmínkám, které tam panovaly. A postupně se jejich vlastnosti přiblížily těm lidským natolik, že s nimi dokázaly žít pod jednou střechou.
Nová vědecká studie teď popsala, že stejně jako u koček probíhala i domestikace mnohem větších zvířat – slonů.
Samodomestikace slonů má podle mezinárodního týmu složeného z amerických, španělských a holandských vědců důkazy v jejich genech. Těch spojených s autodomestikací našli mnoho.
Jak zvířata napodobila člověka
Autoři práce vyšli z toho, jak fungovala evoluce člověka k tomu, aby získal vlastnosti umožňující mu žít v organizovaných skupinách a později společnostech, městech, a dokonce státech.
Homo sapiens po generacích evoluce nabíral vlastnosti, jež mu umožnily lépe spolupracovat mezi sebou, lépe tolerovat odlišné vlastnosti a obecně se chovat méně agresivně vůči ostatním. Tyto vlastnosti potom člověk předával i dalším tvorům, jimiž se úmyslně a někdy i neúmyslně obklopoval.
Velmi podobnou evoluci biologové pozorují také u našich nejbližších příbuzných, u bonobů. Ti také patří, podobně jako lidé, k těm nejméně agresivním tvorům, a hlavně si vybudovali složité systémy, jež jim umožňují kompenzovat si vnitrodruhovou agresi jinými způsoby.
V časopise Proceedings of the National Academy of Sciences teď vědci popsali, jak zřejmě mohla vypadat samodomestikace slonů. Vycházejí z toho, že podobně jako lidé a bonobové také všechny tři druhy těchto chobotnatců projevují poměrně nízkou míru agrese, vysokou míru chování podporujícího společenskou soudržnost vůči sobě navzájem a také další zajímavý znak: delší období vývoje mláďat.
Celkově autoři této studie našli devatenáct znaků spojených s autodomestikací, které mají lidé, bonobové a sloni společné. V DNA slonů afrických pak našli důkazy o více než šesti stech genech, které se zřejmě vyvinuly z hlediska evoluce velmi rychle – část z nich je přitom spojená s domestikací také u jiných druhů zvířat.
„Naše výsledky podporují myšlenku, že sloni, stejně jako lidé a bonobové, se mohli dokázat domestikovat sami,“ tvrdí vědci. A přinášejí i několik možných důvodů, proč se to u slonů stalo – jsou ale všechny zatím experimentální.
Velikost i nevybíravost v jídle
Sloni jsou totiž možná svými ostatními vlastnostmi předurčení pro domestikaci. Díky tomu, jak jsou velcí, nemají vlastně téměř žádné přirozené nepřátele, takže agresivitu ke svému přežití zásadně nepotřebují. Současně jsou dost nevybíraví v jídle; sdílení těchto zdrojů jim také mohlo umožnit lépe spolupracovat.
Autoři také dodávají, že v minulosti druhu mohlo dojít k nějaké události, která vývoj slonů směrem k sociálnímu druhu nějak výrazně posunula. Mohlo se jednat třeba o nějakou environmentální katastrofu, kvůli které se sloni nebo jejich přímí předkové museli více „semknout“.
Dodatečné genetické důkazy však podporují argumentaci týmu. Vědci zvenčí však tvrdí, že k potvrzení této hypotézy by bylo zapotřebí mnohem více výzkumu.
Autoři přiznávají, že jde zatím jenom o hypotézu, ale považují její podporu důkazy za dostatečně silnou. Jiní vědci jsou ale skeptičtější. Například primatolog Richard Wrangham z Harvardovy univerzity uvedl pro vědecký žurnál Science, že jde o příliš silné závěry. Přátelské chování slonů totiž nejen podle něj může lépe než autodomestikace vysvětlit například velikost jejich mozku.
Přesto hypotézu podporuje a říká, že je důležité ji lépe prostudovat. Mohlo by se totiž ukázat, že tento vývoj založený na souběžné evoluci více druhů je v přírodě běžnější, než se doposud myslelo.
