Dnes je Hirošima symbolem jaderného věku, bývala to ale jen řadová regionální metropole imperiálního Japonska. Enola Gay zase bývalo řadové nepojmenované letadlo s číslem 82. Obě jména se přesně před osmdesáti lety historicky navždy propojila, a to když první jaderný útok v dějinách naplno ukázal sílu nového typu zbraně.
Druhá světová válka na tichomořském bojišti zuřila ještě mnoho týdnů poté, co Evropa už oslavovala mír. A fanatický odpor japonských vojáků, kteří se jen vzácně vzdávali, dělal americkým generálům vážné starosti. Ty ještě zesílily poté, co dobývání menších ostrovů Iwodžima a Okinawa stálo životy 20 tisíc Američanů. Obavy z obrovských ztrát se tak staly jedním z hlavních důvodů, proč se americké velení rozhodlo shodit 6. srpna 1945 atomovou bombu.
Bylo pondělí čtvrt na devět ráno, když japonské přístavní město Hirošima ozářilo „druhé slunce“. Tak o efektu, který výbuch uranové pumy nazvané Little Boy (Chlapeček) vyvolal, hovořili ti, kteří přežili. Po ohromující záři, jež explozi atomové bomby provázela, také získala hrozivá zbraň v japonštině své jméno – pikadon, jež doslova znamená záblesk-bum. Vedle jasného světla ale Chlapeček způsobil hlavně mohutnou a ničivou tlakovou vlnu, provázenou spalujícím žárem.
Sadako Sasakiová byla japonská dívka, která se stala symbolem nevinných obětí atomové bomby a symbolem míru. Narodila se v roce 1943 v Hirošimě, a když byla v srpnu 1945 svržena na město atomová bomba, byly jí teprve dva roky. Přestože výbuch přežila bez zranění, v roce 1955 – deset let po bombardování – jí byla diagnostikována leukémie, tedy „nemoc z ozáření“, která postihla ve městě i mnoho dalších lidí vystavených radiaci z bomby.
Sadako si při léčbě v nemocnici vzpomněla na japonskou legendu, která říká, že pokud složíš tisíc papírových jeřábů, splní se ti jedno přání. Začala proto skládat origami jeřáby s nadějí, že se uzdraví. Některé verze příběhu tvrdí, že je stihla složit všechny, jiné říkají, že jich zvládla asi 644, než zemřela. Její spolužáci poté složili zbytek, aby uctili její památku.
Po smrti se stala symbolem mírového hnutí. Na její počest byl v Hirošimě postaven Pomník míru dětí, kde každý rok děti z celého světa posílají tisíce papírových jeřábů jako poselství míru. Její příběh připomíná hrůzy války, sílu naděje a důležitost usilování o svět bez jaderných zbraní.
Jeden z lidí, kteří přežili, řekl: „Hirošima nepřipomínala město, které zničila válka, ale děsivý obraz posledního soudu.“ Vydrželo jen málo budov, nejznámější z nich byl železobetonový Průmyslový palác. Dílo českého architekta Jana Letzela z let 1912 až 1915 leželo sice jen 150 metrů od výbuchu, díky pevné konstrukci ale stavba vydržela, všichni úředníci i návštěvníci však zemřeli. Torzo kdysi pyšné budovy je dnes Atomovým palácem – mementem, jež připomíná nebezpečí jaderného konfliktu.
Desetitisíce mrtvých rovnou, další postupem času
Tlaková vlna a žár přinesly těsně po výbuchu smrt velké části z 350 tisíc obyvatel Hirošimy. Při explozi zemřelo nebo bylo smrtelně zraněno kolem 80 tisíc lidí – téměř každý, kdo byl v té chvíli blíže než kilometr a půl od takzvaného hypocentra; atomová bomba ale přímo zabíjela i ve dvojnásobné vzdálenosti. Další tisíce lidí byly zraněny, téměř všechny přeživší pak postihla i do té doby zcela neznámá nemoc z ozáření. Té podlehly tisíce obyvatel Hirošimy i v dalších měsících a letech.
Do konce roku 1945 zemřelo v důsledku výbuchu atomové bomby 140 tisíc lidí, v letech 1946 až 1951 přibylo dalších 60 tisíc obětí a na komplikace spojené s ozářením umírají lidé dodnes. Podle japonských oficiálních údajů přesahuje celkový počet mrtvých z Hirošimy 260 tisíc. Bomba zničila téměř celé město – stavby ze dřeva a cihel neměly šanci proti tlakové vlně, jež v hypocentru dosahovala rychlosti zvuku, a ještě kilometr daleko byl nápor vzduchu větší než při hurikánu.
Cutomu Jamaguči (1916–2010) byl japonský inženýr, který jako jediný oficiálně uznaný člověk přežil obě atomové bomby shozené na Japonsko. První výbuch ho zasáhl 6. srpna 1945 v Hirošimě, kam byl vyslán pracovně. I přes těžké popáleniny a šok se vrátil do rodného Nagasaki, kde 9. srpna přežil také druhý jaderný útok, když byl opět poblíž epicentra výbuchu.
Po válce dlouho o svých zážitcích mlčel, ale později se stal aktivním odpůrcem jaderných zbraní. Svými osobními svědectvími varoval před důsledky atomových útoků a připomínal utrpení civilního obyvatelstva. V roce 2009 ho japonská vláda oficiálně uznala jako „nijū hibakuša“ – osobu dvakrát zasaženou atomovým výbuchem.
Odkaz Jamagučiho spočívá nejen v jeho výjimečném přežití, ale především v jeho poselství míru. Stal se symbolem lidské odolnosti a důkazem, že i z největší tragédie může vzejít apel na soucit, rozum a zodpovědnost. Jeho život připomíná nutnost chránit svět před hrůzami jaderné války.
Spory o použití atomové bomby
Použití atomové pumy v Hirošimě (a Nagasaki, zničeném o tři dny později) je dodnes předmětem sporů. Zastánci poukazují na to, že bomba zachránila mnoho životů amerických vojáků. Podle odhadů amerického velení by jich při invazi a bojích jen na ostrově Kjúšú zemřelo přes 250 tisíc.
Na druhé straně však také existují hlasy, podle kterých atomové bombardování Japonska – dodnes jediný případ nasazení těchto ničivých zbraní v historii lidstva – pomohlo zabránit podobnému kroku za studené války. Statisíce mrtvých a raněných obyvatel Hirošimy a Nagasaki se staly názorným příkladem toho, že použití jaderných zbraní by vedlo jen ke zkáze a zmaru. Bez ohledu na to, kdo by atomovou pumu nebo raketu vypustil na nepřítele jako první.
Choi Il Chul byl prezidentem Korejské asociace obětí atomových bomb. Přežil výbuch v Hirošimě, když mu bylo pouhých dvanáct let. Nacházel se tehdy doma, bydlel jen 1,3 kilometru od epicentra. Díky tomu, že byl v době exploze uvnitř domu, unikl přímým dopadům výbuchu – jako jediný z rodiny. Jeho bratr zemřel přímo při výbuchu, oba jeho rodiče podlehli následkům ozáření krátce po návratu do Koreje.
Patřil mezi neznámý počet korejských obětí bombardování – asi desetinu obyvatel Hirošimy tehdy totiž tvořili právě Korejci. Po válce se tisíce korejských přeživších vrátily domů, ale mnoho z nich zemřelo na následky zranění nebo nemocí, včetně těch, kteří žádné viditelné zranění neutrpěli. Přeživší v Jižní Koreji čelili trojímu utrpení: nejprve japonské koloniální nadvládě, která je přinutila k nuceným pracím v Japonsku, pak společenskému opovržení po válce, kdy se na ně pohlíželo jako na „osvobozené“ díky atomovým bombám, a nakonec i diskriminaci ze strany japonského státu, který jim odmítal přiznat nárok na lékařskou péči a odškodnění podle zákonů platných pro ostatní.
Choi Il Chul celý svůj život upozorňoval, že japonská vláda nikdy plně nepřiznala odpovědnost za utrpení způsobené korejským obětem během kolonizace a války. Společně s občanskými skupinami vedl právní boj za uznání práv korejských přeživších a jejich začlenění do zákona o pomoci obětem atomových bomb.
Atomová bomba, která nakonec zničila Hirošimu, ale v širším kontextu nezabíjela jen Japonce. Stala se vlastně osudnou i devíti stům amerických námořníků z lodi Indianopolis, která ji vezla na letiště na ostrově Tinian v Pacifiku. Při zpáteční cestě loď potopila japonská ponorka a kvůli utajení mise začaly záchranné lodě hledat přeživší členy posádky až po 96 hodinách. I v souvislosti s touto obětí mohla 6. srpna 1945 směrem k Japonsku odstartovat skupina bombardérů B-29. Letoun, který nesl bombu, se jmenoval po pilotově matce – Enola Gay.
Další podrobnosti o zničení Nagasaki se dozvíte v novém dílu podcastového seriálu Úsvit atomového věku:
