Evropa byla v pravěku kontinentem lovců. Ti ovládali světadíl desítky tisíc let, než sem přišli zemědělci z území dnešního Turecka. A ti narazili na původní obyvatele. Jak přesně tento střet vypadal, se téměř neví, známý je ale vítěz – byli jím zemědělci. Nový výzkum ukazuje na slavném artefaktu, jak mohl vypadat kontakt mezi oběma skupinami.
Jedním z míst, kde zemědělci rychle vytlačili lovce z úrodných půd do méně úrodných, bylo střední Německo, stalo se to přibližně před osmi tisíci lety. Než se to ale stalo, tak se nějakou dobu obě kultury – původních obyvatel i migrantů – stýkaly. Archeologové to teď prozkoumali v osadě Eilsleben z mladší doby kamenné.
Někdy kolem roku 9600 před naším letopočtem se ve střední Evropě začalo měnit klima. Tehdejší lidé to hned nevnímali, změna trvala stovky let, ale děla se. Oteplilo se a tehdejší lovci zubrů, divočáků a srnců se mohli začít zaměřovat více na rostliny a ryby.
Z té doby pocházejí fascinující nálezy, které vyprávějí příběh lovců a sběračů. Jde třeba o šamanku, která byla pohřbená asi před devíti tisíci lety v bohaté hrobce v dnešním Bad Dürrenbergu. V době smrti jí bylo mezi třiceti a čtyřiceti lety, v hrobě s ní leželo i půlroční dítě. Že se jednalo právě o šamanku, dokazuje bohatě zdobená maska s čelenkou z parohů srnce a přívěsky ze zvířecích zubů – jsou důkazem o zvláštním postavení zesnulé jako šamanky, která fungovala jako duchovní vůdkyně skupiny.
Patřila podle genetiky i pohřebních předmětů určitě k lovcům a sběračům – nicméně v té době už bylo střední Německo ovládané hlavně migrujícími zemědělci z Anatolie. Co to má společného s osadou v Eilslebenu, která patřila ve stejné době právě těmto nově přišedším?
Ozbrojení zemědělci
Tato osada byla obydlená lidmi, kteří patřili ke kultuře s lineární keramikou. Byla opevněná valem, příkopem a plotem. To nebylo tak obvyklé, naznačuje to, že její obyvatelé se museli potýkat s nějakým ohrožením, které souviselo s polohou v pohraničí mezi „civilizovanými“ zemědělci a „divokými“ lovci.
A ještě jednu zajímavost výzkum odhalil: muselo tady docházet k intenzivním kontaktům s loveckými a sběračskými skupinami v okolní oblasti. Kamenné a parohové nástroje z osady vykazují podobnosti s loveckými výrobními technikami a tvary nástrojů. V nápadné jámě tak archeologové našli také opracované paroží srnce, které bylo upravené tak, že muselo tvořit součást masky nebo čelenky.
Nic takového vědci od zemědělců z této doby neznají, jde o úplně unikátní nález. Jenže o to častější jsou podobná paroží mezi lovci, právě výše popsaná čelenka šamanky je tomu velmi podobná. Vědci si tuto nápadnou podobnost vykládají jako důkaz kontaktu mezi nepřátelskými skupinami. K čemu ale takový kontakt mohl sloužit? I na to už mají vědci odpověď.
Kultura nemocných
První zemědělci se začali chovat jinak než všichni, kteří žili na Zemi před nimi. Usadili se, nemigrovali, žili ve větších skupinách a sídlech a jedli jiné potraviny. To jim sice přineslo dostatek zásob, ale současně to z nich udělalo kulturu nemocných. Z pojídání škrobnatých obilnin měli zubní kazy, dlouhodobější osídlení zase vedlo ke snadnějšímu šíření nakažlivých nemocí a zhoršení hygieny spojené s dlouhodobým obýváním jednoho místa jim přineslo parazity.
Existuje zkrátka celá řada scénářů, ve kterých sice bohatá, ale nemocná kultura potřebovala pomoc lidí, kteří měli zkušenost s léčením – znali místní byliny nebo mohli ovládat nějaké zdánlivé „léčitelské schopnosti“. Právě tyto osoby mohly tvořit spojnici mezi ustupující a nastupující civilizací.
Je tedy možné, že u čelenky z Eilslebenu se jednalo o něco, co zbylo po návštěvě původní šamanky, nebo že zde tato osoba nějakou dobu žila, případně že se pokoušeli novousedlíci nějak napodobovat rituály původních obyvatel? Na takové závěry je zatím příliš brzy, ale všechny tyto možnosti budou archeologové dál prověřovat.
