Mezinárodní vědecká organizace PLOS vydala seznam nejdůležitějších studií uplynulého roku v oboru lidské evoluce. Zařadila mezi ně i výzkum českých archeologů vedený Dominikem Chlachulou. Mladý brněnský vědec popsal zcela jedinečný nález: sadu nástrojů jednoho lovce z doby ledové, současníka Štorchových Lovců mamutů. Jiný takový objev z této doby archeologie nemá, je celosvětově jedinečný a pomáhá vyprávět příběh lidí, kteří sídlili před desítkami tisíc let pod Pálavou a vytvořili i slavnou Věstonickou Venuši.
„Je to něco opravdu výjimečného,“ shrnul Chlachula pro ČT24. Archeologické nálezy jsou podle něj obvykle výpovědí spíše o celé společnosti, ze které pocházejí. Aby z tak pradávné doby nějaký artefakt vyprávěl příběh jednoho konkrétního člověka, se nestává úplně často. Vlastně téměř nikdy.
Třicet artefaktů, jeden člověk
Výzkumníci Archeologického ústavu Akademie věd v Brně pod vedením Martina Nováka objev uskutečnili už roku 2021, když kopali na nalezišti Milovice IV. Kromě rozházených kamenných nástrojů, kostí patřících mamutům, sobům, koním a další zvířeně poslední doby ledové tam vědci narazili na něco, co nikdo z nich do té doby neviděl. Sadu třiceti kamenných čepelí a čepelek, které ležely v zemi těsně vedle sebe.
Analýze těchto artefaktů se pak věnoval právě Chlachula a jeho tým – studovali je všemi dostupnými metodami. Okolnosti nálezu podle něj naznačují, že všechny tyto nástroje byly při uložení svázány, pravděpodobně ve váčku nebo pouzdře vyrobeném z nějakého organického materiálu, který tisíciletí v zemi, na rozdíl od kamene, nepřežil.
Archeologové jsou přesvědčení o tom, že tato vzácná sbírka je pravděpodobně osobním vybavením pravěkého člověka, který sadu nástrojů mohl používat při loveckých výpravách a také při časté migraci, která byla podle Chlachuly pro tehdejší lovecké skupiny typická.
Podle všeho tento lovec výbavu buď ztratil, anebo ji úmyslně odložil v dočasném táboře. Podle Chlachuly objev může přinést spoustu informací o tom, jak se chovali pravěcí lidé během migrací a loveckých výprav: obecně se o nich téměř nic neví, protože lovci po sobě při těchto aktivitách téměř nic nezanechávali.
Když vědci vypráví příběh této doby a těchto lidí, skoro vždy vycházejí jen z jejich sídlišť, což ale nutně nemůže popisovat celou jejich kulturu. Je to, jako by se někdo pokoušel popisovat práci ošetřovatele v zoo jen podle jeho panelákového bytu.
Lovec, nebo lovkyně?
Archeologové našli sadu nástrojů ve vrstvě z doby mezi přibližně 30 250 a 29 550 lety. Další nálezy ze stejného místa naznačují, že se lokalita využívala jako lovecký tábor, místo, kde se žilo, lidé tam vyráběli i opravovali nástroje a zpracovávali úlovek. Vědci ale neumí říct, jak často a na jak dlouho lidé místo navštěvovali a jestli se všechny doložené činnosti udály během jedné nebo více sídelních fází.
Na sadě nástrojů je podle Chlachuly nejzajímavější, že se našly pohromadě. Když je archeologové analyzovali, zjistili, že to byla velmi rozmanitá sbírka, kdy různé kusy opracovaného kamene měly odlišné úlohy. Některé se používaly jako lovecké zbraně, na jejich hroty, ale další se využívaly k řezání, škrábání a vrtání. Studie naznačuje, že tyto nástroje se mohly používat k činnostem, jako je zpracování masa, zvířecích kůží a dřeva.
Artefakty tedy tvořily jednou osobou snadno přenosný funkční soubor, který dává smysl jako osobní výbava při lovu a každodenní činnosti. A to už je docela silná výpověď o jednom pravěkém člověku. Zřejmě ovládal spoustu dovedností, kdy si uměl kořist ulovit, zpracovat, ale také vyrobit a opravit své nástroje.
Není ale úplně jasné, jestli šlo o muže nebo ženu. Ještě před několika lety by vědci asi příliš nespekulovali a označili by za majitele muže-lovce. Jenže v posledních letech přibylo z několika oborů důkazů o tom, že i v pravěku mohly existovat ženy-lovkyně.
Možná nemusely být tak aktivní jako muži, ale podle Chlachuly neexistuje důvod, proč by alespoň příležitostně nelovily, například když se muži zdrželi na dlouhodobější lovecké výpravě. „V tomhle, tak jako v mnoha dalších aspektech života z této doby, se dostáváme spíše na pole spekulací. Nicméně, poznatky z kulturní antropologie nebo etnografie nám ukazují, že lov prováděný ženami existoval, podíl žen je přitom mnohem větší, než by se mohlo zdát,“ komentuje archeolog.
„Lov sice můžete považovat za typicky mužskou činnost, ale každá společnost to má jinak. Když se nad tím zamyslíte, tak i tam kde jsou role striktně rozděleny, mohla ženy k lovu donutit nutnost v případě, že skupina dočasně nebo dlouhodobě přišla o mužské lovce. Těžko si představit, že by jen seděly a čekaly, až umřou hlady – a naopak muži si i během lovu museli něco nasbírat,“ popisuje Chlachula, že zdánlivě jednoznačné role mužů a žen zřejmě zdaleka tak jednoduché nebyly.
Další argument podle něj pochází ze studia současných kultur, které žijí v úzkém kontaktu s přírodou. „Máme například etnografické příklady o tom, že nemá-li muž syna, učí lovu dceru,“ doplňuje.
„Muži byli větší a silnější, ženy zase menší a podsaditější. Na druhou stranu, šlo o lidi, kteří se věnovali lovu opravdu velké stádní zvěře, což mohlo vyžadovat kooperaci všech fyzicky schopných jedinců, byť každý mohl plnit při lovu a nahánění jiné úkoly. Bavíme se ale o archeologické kultuře, která se po celé Evropě vyvíjela skoro deset tisíc let, takže v různých dobách a na různých místech mohly být role mužů a žen rozděleny jinak a k tomu, jak to bývá, se vždycky mohly najít výjimky, místní i osobní,“ dodává Chlachula.
Důraz na kvalitu
Kdyby se každý z třiceti popsaných artefaktů našel zvlášť, nijak by se nelišily od ostatního drobného odpadu a zlomených a použitých nástrojů na sídlišti. Některé čepelky mohly být odpadem vzniklým při výrobě takzvaných rydel. Zajímavé je právě to, že se našly pohromadě.
„Obsah balíčku se zřejmě v průběhu používání měnil. Jeho finální podoba zřejmě odráží období, kdy majitel neměl přístup k dobré surovině, a proto s ní šetřil a nic nezahazoval, což se mohlo stát například v době migrace nebo při delších výpravách,“ vysvětlil pro ČT24 Chlachula. „Je to jako dnes, když jdou lidi na několikadenní výlet nebo horský přechod, také si nechají poškozené vybavení, protože se jim bez přístupu k novým věcem může hodit.“
Podobné krize spojené s nedostatkem vhodných zdrojů byly podle něj součástí každodenního života. Lidé z této kultury, která se označuje jako gravettien, si ale potrpěli na kvalitní suroviny. „Raději šli sto kilometrů pro ideální surovinu, než aby využili něco méně oblíbeného,“ usmívá se Chlachula. Důkazů je podle něj spousta, i v samotném balíčku je většina artefaktů vyrobena z pazourku, který pocházel ze vzdálenosti 130 až 150 kilometrů až ze Slezska, další kusy byly dokonce až ze současného Slovenska. „Vlastně se od nás nijak moc nelišili. K surovině přistupovali velmi ekonomicky: když si ji už přinesli, využili ji maximálně,“ konstatuje.
Lidé, kteří (nejen) lovili mamuty
Objev poskytuje mnohem detailnější pohled na kulturu lovců mamutů. Třeba z knih Eduarda Štorcha mohou pravěcí lidé působit poněkud primitivně, moderní věda je ale ukazuje v jiném světle. Podle Chlachuly jako velmi přizpůsobivé lovce, kteří měli už dokonce jakousi hierarchii sídlišť, kdy na některá se vraceli opakovaně – například do slavných Věstonic. „Měli vypracované lovecké strategie a uměli je využívat,“ říká vědec.
Lidé tehdy žili v menších skupinkách o patnácti až třiceti lidech. Člověk ale v jedné skupině nemusel nutně strávit celý život, složení se mohlo v průběhu času měnit, už jen kvůli genetickému zdraví potomků.
Tehdejší lidé měli tmavší kůži než moderní lidé a oblékali si sofistikované kožené oblečení. Podle Chlachuly by se dalo přirovnat například k oděvům Inuitů. Pravěk byl podle vědce barevnější, než si běžně představujeme – lidé se zdobili, mohli sebe i své ozdoby barvit okrem, teoreticky se mohli i tetovat za pomoci kamenných nástrojů a sazí.
„Byli mobilní, uměli ekonomicky přemýšlet a dlouhodobě plánovat svoje cesty. Když se dostali do nějakých krizí, dělali si záložní plány. Nebyli to lidé, kteří by nějak extrémně strádali a zřejmě měli víc času než pozdější zemědělci,“ shrnuje archeolog současné poznatky.
„Samozřejmě to byl na naše poměry v mnoha ohledech drsný způsob života, lidé byli vystaveni rozmarům a nástrahám přírody, která chyby neodpouští. Dětství mohla provázet vysoká úmrtnost, nicméně, pokud se dožili dospělosti, mohli žít klidně do šedesáti let,“ shrnuje vědec.
Nebyli špatně živení, muži měřili 170 až 180 centimetrů, což je výška, které lidé později dosáhli až ve dvacátém století. Trpěli spoustou nemocí, například u známého objevu „šamana“ z Brna se prokázalo vážné zánětlivé či nádorové onemocnění. „Zato zuby mohly mít zdravější než my,“ líčí archeolog. „Určitě se snažili přijít na to, jak svět funguje a jistě přicházeli jak s racionálními, tak spirituálními či mytologickými výklady,“ spekuluje dále.
Poučení pro jednadvacáté století
Podle Chlachuly se mohou i moderní lidé od této pravěké kultury v mnohém inspirovat. „Ti lidé přemýšleli, uměli plánovat, byli schopní využít vše kolem sebe a recyklovat vlastní odpad, což nám dnes občas chybí. A taky by pro nás mělo být poučení, že se dobrý život dá žít i s málem a že jsme tak jako druh vlastně žili celé desítky tisíc let,“ zamýšlí se.
Na své poměry komplexní a vyspělá společnost „lovců mamutů“ ze střední Evropy mizí s nástupem vrcholu doby ledové, tedy kvůli rozsáhlé změně klimatu. Neznamená to ale, že vymřela. Měla totiž podle archeologa oproti moderní společnosti jednu klíčovou výhodu – před změnami mohla utéct jinam.
„Lovci a sběrači jsou na rozdíl od nás mnohem flexibilnější a mohou jít pryč, když se podmínky zhorší. Lovci mamutů buď zmizeli úplně, nebo se geneticky rozpustili na Sibiři. My na rozdíl od nich víme, co změny způsobuje a máme způsoby, jak s tím naložit,“ zakončuje Chlachula rozhovor.
