Jevhen Jelpitiforov opatruje zhruba dvacet opuštěných domovů na kyjevském předměstí Irpiň. Klíče od bytů mu dali lidé, kteří v únoru utekli před krvavou bitvou. Od té doby dohlíží na jejich majetek a jako bývalý zahradník se stará o květiny. Pomáhá také místním s opravami či nákupy.
„Oni věděli, že jsem zůstal. Tak mi nechali klíče,“ popisuje Jelpitiforov, jak se stal „klíčníkem Irpině“. Cizí květiny udržuje při životě, jeho vlastní ale nevydržely žár požáru po zásahu domu raketou. „Teď nemám domov. Tedy, stojí, ale není to domov. Zřejmě ho budou muset strhnout.“
Přespává proto u známých. Sám nemá, přitom pomáhá. „Tak to prostě v mém mozku funguje. Nechci, aby mi za to někdo platil. Lepší je slyšet poděkování.“
Rostliny nejsou zdaleka to jediné, co pomáhá udržet při životě. Hned po vyhnání Rusů zorganizoval skupinu dobrovolníků, se kterými opravovali střechy. Od té doby nosí jednou týdně základní potraviny i osmdesátileté Marii. „Zakryli střechu, spravili okna. Byl propadlý strop, že bych mohla hovořit s Bohem,“ popsala žena.
Občas Jevhenovi chybí peníze a musí nákup omezit. Každou neděli ale alespoň s něčím dorazí, ať už je to chléb, máslo, vejce, či zelenina.
Peníze od dárců „klíčník Irpině“ nechce
Důchodkyně Marie už má jen vnuka, shodou okolností v Jevhenově věku, který nyní slouží v Doněcku. Jevhen o svou babičku přišel a s nadsázkou teď říká, že uprostřed pekla ji objevil znovu.
Peklo má v Irpini podle Marie svou podobu. „Tohle měla být moje smrt,“ ukazuje na kus minometné střely, která jí dopadla na zahradu. Měla štěstí, že byla zrovna schovaná i se psem ve sklepě.
Jevhen Jelpitiforov nechce peníze od dárců, pomáhá tam, kde na to stačí. Jako bývalý zahradník by po válce rád našel znovu práci v oboru.
