K vraždění Židů na evropském kontinentě docházelo po mnoho staletí. S porážkou nacistického režimu, který si dal za cíl „konečné řešení židovské otázky“, však násilí neskončilo. Historik Jiří Friedl z Univerzity Karlovy a polonista Jan Jeništa z Univerzity Palackého pro web ČT24 popsali poválečné pogromy na území tehdejšího Československa a v Polsku. Tam se odehrál jeden z nejznámějších poválečných pogromů, který byl podle polonisty odkazujícího se na mnohé zdroje připravený komunistickou tajnou policií a vykazoval prvky promyšleného plánu.
V Polsku žilo před druhou světovou válkou 3,5 milionu Židů, což bylo nejvíce v Evropě. List The Times of Israel uvedl, že podle odhadů až 90 procent polských Židů bylo během holocaustu zavražděno nacisty a kolaboranty. Většina zemřela v koncentračních táborech vybudovaných nacisty na území okupovaného Polska.
Podle statistických údajů na polském území po druhé světové válce zůstalo 250 tisíc židovských obyvatel. V zemi byla tehdy velmi špatná ekonomická situace a stále vysoká míra antisemitismu.
Holocaust byla nacistická politika systematického, státem provozovaného pronásledování a hromadného vyvražďování, především osob židovské národnosti.
V širším smyslu je slovem holocaust označován i celý nacistický perzekuční systém věznic, káznic a táborů jako celek, respektive nacistická perzekuce všech etnických, náboženských a politických skupin.
Oběti z řad Židů byly zabíjeny při pogromech, popřípadě byly povražděny polovojenskými a protižidovskými komandy. Se zrodem Konečného řešení židovské otázky, německého nacistického plánu na systematickou genocidu evropských Židů během druhé světové války, byli Židé (spolu s ostatními skupinami, ale tvořící největší část) koncentrováni v ghettech, koncentračních táborech a nakonec posíláni do vyhlazovacích táborů na území dobytém Třetí říší.
Vyhlazovací tábory představovaly „továrny na smrt“, které měly za účel co nejefektivněji zabíjet a likvidovat mrtvá těla lidí dopravovaných za jejich zdi.
Zdroj: Wikipedia
Polonista z Univerzity Palackého v Olomouci Jan Jeništa pro web ČT24 uvedl, že antisemitismus se už v meziválečném období v Polsku postupně stával součástí „politického mainstreamu“ a projevoval se otevřenou diskriminací Židů, a to i ze strany institucí a úřadů.
„Dva ostudné příklady se týkaly polských univerzit – některé z nich například zavedly ve svých posluchárnách takzvaná lavicová ghetta, tedy vyhrazená místa pro židovské studenty,“ popsal meziválečné období polonista.
„Lékařské fakulty také uměle omezovaly počty židovských studentů, oficiálně pod záminkou zvýšení šancí na studium u studentů z venkova – příslušníci židovské inteligence totiž pocházeli zejména z velkých měst,“ uvedl dále s tím, že mnozí z nich přitom byli už zcela asimilováni a patřili k důležitým tvůrcům meziválečné polské kultury.
Poválečné Polsko však již bylo národním státem. „Poláci v něm tvořili těsně po válce 82 procent obyvatelstva, o čtyři roky později už dokonce 97 procent a kontakt s příslušníky jiných národů nebo vyznání přestal být každodenní skutečností. Židé, ale i Ukrajinci nebo Němci se stali abstraktní představou složenou z útržků vzpomínek a stereotypů,“ informoval Jeništa.
Pogrom v původním významu označuje rasové nepokoje, které jsou zaměřené proti Židům. V přeneseném významu potom může pogrom označovat krvavé masové pronásledování, vraždění skupiny obyvatel jiného náboženského přesvědčení nebo příslušníků jiné etnické skupiny.
První zaznamenané protižidovské nepokoje se odehrály v Alexandrii v roce 38 našeho letopočtu. Židovské komunity se stávaly terčem útoků také ve středověku, a to jak za křížových výprav, tak například za vlády císaře římského a českého krále Karla IV., který toleroval protižidovské pogromy v německých říšských městech.
Na konci 14. století došlo v Praze k vyvraždění téměř celé židovské komunity. Téměř sto tisíc Židů zemřelo během Chmelnického povstání v 17. století v Polsku, Litvě a Bělorusku.
Slovo pogrom se rozšířeněji začalo používat s antisemitským násilím v Ruském impériu v letech 1881–1883. Židé byli v roce 1881 neprávem obviněni z vraždy cara Alexandra II. Atentát byl spáchán skupinou Narodnaja volja, do níž patřila i Židovka Gesja Gelfmanová – jejím úkolem však bylo pouze zabezpečovat přístřeší pro další členy organizace. K největším pogromům pak došlo v Kyjevě, Oděse a Varšavě.
K útokům na Židy docházelo v Ruském impériu také na začátku 20. století a poté i v období ruské občanské války na různých místech Ruska a Ukrajiny.
Od počátku minulého století do jeho poloviny docházelo k pogromům v Polsku, Argentině a v celém arabském světě. Pogromy se odehrávaly také za druhé světové války, v rumunském městě Jasy bylo zabito na 14 tisíc Židů. Druhou světovou válkou však vraždění Židů na starém kontinentě neskončilo.
Zdroj: Wikipedia
Před válkou žili polští Židé především ve městech, kde tvořili mezi dvaceti až padesáti procenty obyvatelstva. V některých městech na východě dokonce tvořili výraznou většinu, dodal polonista.
„Po válce byla však právě polská města nejpostiženější, mnohá z nich byla srovnána se zemí. Městské obyvatelstvo se tak často nemělo kam vracet a Židé to měli o to těžší: pokud jejich předválečná adresa vůbec ještě existovala, bydlel na ní už dávno někdo jiný,“ přiblížil polonista.
„Bytový problém se řešil společnými ubytovnami a pro válečné sirotky – nejen ty židovské – zase vznikaly přechodné dětské domovy a tábory,“ konstatoval Jeništa s tím, že Židé zároveň zůstávali zejména ve velkých městech, jelikož na venkově pro ně bylo příliš nebezpečno.
Spojování s komunisty
V Polsku se také vytvářela představa o tom, že Židé podporují komunisty. Obvinění, že jsou Židé odpovědni za šíření komunismu v zemi, vznášela po první světové válce polská nacionální pravice.
„Stereotyp ztotožňující Židy s komunisty nebyl žádný polský vynález, ale polští nacionalisté jej rádi využívali už od počátku 20. století,“ vysvětlil polonista. „Když nastala nacistická a sovětská okupace Polska, byl pro řadu Židů jedinou záchranou útěk na sovětskou stranu, kde se – podle dobových svědectví – konečně necítili jako občané druhé kategorie,“ pokračoval.
Židé byli také nadprůměrně vzdělaní, díky čemuž se na venkově a v menších městech pod sovětskou okupací často dostávali do pozic, které si žádaly nadprůměrné znalosti a schopnosti, nejen na úřadech, ale i ve školství, na železnici, v nemocnicích, dodal. Díky tomu začali využívat možností, které předtím neměli, zatímco „diskriminovaní Poláci v tom viděli nebývalou nespravedlnost“.
Z hlediska náboženského si ale podle Jeništy byli rovni, jelikož bolševici ve stejnou chvíli pozavírali jak kostely, tak synagogy a výuka hebrejštiny byla plošně zakázána. „Polský stereotyp kolaborace Židů se Sověty se však udržel do konce války a spolu s nastolením stalinismu v Polsku ještě posílil. Antisemitismus se stal dobovým vyjádřením nespokojenosti s komunistickou vládou,“ poznamenal.
Důvody poválečných útoků na Židy
Do Polska se po válce vraceli především Židé právě ze Sovětského svazu, podle polonisty jich bylo až dvě stě tisíc a velká část Poláků měla pocit, že staronový stalinský režim s sebou do země přináší právě oni. Tento důvod mohl být také jednou z příčin polských poválečných pogromů.
Motivace však byla podle Jeništy různá, a to jak strach, že se Židé budou domáhat vrácení ukradeného majetku, tak i odpor a pohrdání několik let podporované a vyvolávané nacistickým režimem. V neposlední řadě to byla také běžná loupežná přepadení lidí, kteří nikomu nechybějí, a o nichž se přitom předpokládá, že se vrátili pro své „poklady“.
První poválečný pogrom v Polsku
První antisemitský incident v poválečném Polsku proběhl v srpnu 1945 v Krakově, kde byla jedna z největších a nejstarších židovských komunit. Již měsíc před pogromem městem kolovala fáma o vraždění křesťanských dětí Židy a s tím, jak rostly vymyšlené počty obětí, rostla mezi Poláky i nenávist k údajným „viníkům“.
Ta vyústila v srpnový pogrom, kdy dav napadl synagogu v židovské čtvrti Kazimierz, kde měla - jak uvádí server World Jewish Congress - být údajně těla dětí ukryta. Dav následně zničil synagogu a okolní domy a bil jejich obyvatele. Podle polonisty bylo zabito deset lidí a třicet vážně zraněno.
„Přestože se podle některých zdrojů pogromu účastnilo také polské vojsko a milice (ovšem nikoli za účelem nastolení pořádku), nelze jej ještě označit za plánovaný či organizovaný,“ podotkl Jeništa.
Zatčeno bylo sto čtyřicet pět osob, včetně čtyřiceti milicionářů, kteří v komunistickém Polsku nahradili předválečnou policii, a šesti vojáků polských ozbrojených sil. V září a říjnu téhož roku bylo obviněno asi 25 zatčených a deset jich bylo uvězněno.
Pogrom v režii odbojářů
K dalšímu pogromu došlo 5. února ve východopolském městě Parczew, kde však měly události „značně odlišnou podobu“. „Stáli za nimi odbojáři, kteří se stále skrývali v okolních lesích a kteří rabování židovského majetku a vraždy jeho majitelů chápali jako legitimní prostředek svého boje,“ popsal Jeništa událost v Parczewě.
Událostí se poté pokusila využít komunistická propaganda. Zda však šlo skutečně o nenávistný protižidovský pogrom, nebo „jen“ o banditismus, je dodnes předmětem sporů, informoval polonista.
Vraždění v Kielcích
K nejznámějšímu pogromu v poválečném Polsku došlo 4. července 1946 ve městě Kielce, který byl také v porovnání s krakovským a parczewským nejkrvavější. Před válkou tam podle serveru World Jewish Congress žilo přibližně 24 tisíc Židů, z čehož byla většina zavražděna během holocaustu. V létě 1946 se do města vrátilo asi dvě stě přeživších.
K pogromu došlo několik dní poté, co se v Kielcích ztratil devítiletý Henryk Błaszczyk. Když se 3. července 1946 vrátil, ve snaze vyhnout se trestu za útěk z domova řekl rodičům a policii, že byl unesen a zadržován ve sklepě budovy místního židovského výboru.
V budově, která poskytovala útočiště až 180 Židům, podle serveru holocaust.cz přeživším ze SSSR, a v níž sídlily různé židovské instituce působící v Kielcích, se objevila policie, aby vše vyšetřila.
Navzdory pochybné věrohodnosti chlapcovy výpovědi se před budovou shromáždil velký dav rozzlobených Poláků a rychle se rozšířila zpráva, že ho Židé drželi, aby získali křesťanskou krev pro rituální účely.
Druhý den policisté do domu vtrhli a začali ho prohledávat. Ve zmatku, který v budově nastal, bylo několik Židů zabito. Zatímco se mnozí pokoušeli utéct, rozzuřený dav venku začal Židy bít, kamenovat a střílet do nich.
Celkově polští civilisté, vojáci a policisté zabili 42 Židů a desítky dalších zranili. O tři dny později přeživší Židé a místní obyvatelé pohřbili oběti v hromadném hrobě na židovském hřbitově.
Podle polonisty z olomoucké univerzity mnohé zdroje uvádějí, že byl pogrom připravený komunistickou tajnou policií UB. Pogrom podle něho vykazuje prvky promyšleného plánu, včetně falešné záminky na začátku a výrazné role bezpečnostních složek v jejím průběhu.
Jeništa také zmínil, že krakovský, parczewský a kielecký pogrom zapadají do mozaiky podobných násilných akcí, při nichž podle odhadů mohlo přijít o život více než tisíc osob.
Narůstající napětí podporované polskou vládou
Napětí z Kielců se rozšířilo i do dalších polských měst, polonista uvádí, že jej vyvolala také přímo polská vláda. „Kielecký pogrom proběhl v době těsně po uspořádání zfalšovaného referenda, u něhož si mnozí uvědomovali, že to je labutí píseň nezávislého Polska a přímá cesta k sovětskému vazalství,“ popsal tehdejší situaci v zemi.
Referendum, které polonista zmínil, proběhlo v červnu 1946 a představovalo první pokus o měření veřejného mínění v Polsku, na jehož výsledku měli zájem jak komunisté, tak opozice, uvádí server Jewish Virtual Library (JVL).„Přestože komunisté tvrdili, že v referendu zvítězili, všichni v Polsku věděli, že znamenalo pro Polskou dělnickou stranu velkou porážku,“ napsal JVL.
Komunistická vláda podle polonisty Jeništy pogrom připsala „reakci“, do níž započítala nejen nacisty a dosud neodzbrojené partyzány, ale i celou politickou opozici včetně lidovců z Polské lidové strany (PSL). Během druhé světové války aktivisté tehdy ještě bývalé PSL, která byla obnovena až po válce, spoluzakládali exilovou vládu a v zemi organizovali partyzánské jednotky spolupracující s domácí armádou. Za dob komunismu se PSL stala jedinou opoziční platformou, která se postavila proti pořádkům zavedeným novými úřady.
„Při nedostatku písemných důkazů, z nichž mnohé byly příznačně zničeny teprve v roce 1989,“ pokračoval polonista ke kieleckému pogromu, „není vyloučeno, že šlo o organizovanou akci polské (případně sovětské) tajné bezpečnosti s cílem odvést pozornost od zfalšovaného referenda před vyhlášením jeho výsledků,“ uzavřel.
Hon na Židy v Československu
Kroky polských Židů po válce vedly mimo jiné také do Československa, kam utíkali i maďarští Židé a podle historika Jiřího Friedla jsou zachyceny případy také z Rumunska.
„Zvláště pracovníci ministerstva sociální péče se snažili prchajícím Židům pomáhat a poskytnout jim potřebnou péči, a i postoj většiny společnosti vůči těmto uprchlíkům byl spíše pozitivní. Veřejně Československo deklarovalo ochotu pomáhat, avšak úřady si nepřály delší pobyt těchto uprchlíků na československém území. Chtěly, aby co nejdříve opustili Československo,“ popsal tehdejší situaci historik.
Pogromy se však nevyhnuly ani Československu, nejznámějším se stalo násilí v Topoľčanech, kde žila početná židovská komunita. Podle serveru holocaust.cz tam Židé žili od počátku 16. století a před druhou světovou válkou jich bylo na dva a půl tisíce.
Historik Friedl informoval, že část Židů se vrátila z koncentračních táborů a věznic, „což vyvolalo zděšení mezi částí místních obyvatel, kteří nabyli zabavený židovský majetek“.
„Židé byli také obviňováni z takzvaného maďarštění, protože často hovořili maďarsky, respektive jim dřívější hlášení se k maďarské národnosti pomohlo přežít,“ popsal s tím, že podobně na tom byli také Židé v českých zemích, kteří používali jako komunikační jazyk němčinu. „Přežili holocaust, aby byli následně zařazeni do odsunu. V takto vyostřené atmosféře chybělo už jen málo, aby došlo k pogromu,“ podotkl historik.
Záminkou pro topoľčanský pogrom byla nepravdivá zpráva, že židovský lékař zabíjí křesťanské děti, ačkoliv ve skutečnosti v místní škole prováděl jejich očkování, informoval historik. Pogromu se kromě místních obyvatel zúčastnily také policejní jednotky, které „nedokázaly zabránit tomu, aby přestali napadat židovské spoluobčany“.
Historik také dodal, že k účasti na pogromu se nechalo strhnout i několik desítek vojáků, kteří byli původně vysláni k tomu, aby pogromu zabránili.
Podle historika ústřední orgány o tamějším dění byly informovány a dobře věděly, co se stalo.
Další evropské případy
Historik Friedl také uvedl, že krátce po konci války americké velení tvrdě zasáhlo proti polským židovským uprchlíkům v Plzni a násilím je vrátilo za demarkační linii.
Protižidovská vystoupení se však podle něho objevila i v Maďarsku, Rumunsku nebo ve Velké Británii, a to v roce 1947. „Ta však měla souvislost se situací v Palestině, kde tehdy židovští bojovníci zabili (jako odpověď na popravu svých tří spolubojovníků Brity) dva britské vojáky – příslušníky zpravodajské služby,“ uzavřel.
