Všechny apartheidové zákony budou do konce roku zrušeny, oznámil přesně před třiceti lety prezident Jihoafrické republiky Frederik Willem de Klerk. Vysloužil si za to společně s Nelsonem Mandelou Nobelovu cenu za mír. Předpisy umožňující rasovou segregaci a nerovnost v zemi platily od začátku 50. let. Poslední bělošský prezident tak zároveň umožnil obnovení diplomatických vztahů s ostatními zeměmi, které na Jihoafrickou republiku uvalily kvůli rasistické politice sankce.
„Když parlament návrhy přijme, zbaví se Jižní Afrika zákonů, které byly základním kamenem apartheidu,“ pravil tehdejší jihoafrický prezident de Klerk prvního února 1991. Ve stávajícím parlamentu přitom bylo zakázáno, aby černoši volili. Osud zrušení zákonů tedy ležel v rukou poslanců de Klerkovy Národní strany.
Naopak poslanci Konzervativní strany, která dlouhodobě odmítala vládní reformy rasových zákonů, odešli ze sálu uprostřed prezidentova projevu. Ten do té doby přerušovali výkřiky „Zrádce!“ na jeho adresu. Předseda strany Andries Treurnicht na prezidenta de Klerka reagoval slovy, že zasáhl jádro práv bělochů tím, že se zavázal zrušit zákony apartheidu.
Pro Jihoafričany byl pátek prvního února 1991 velkým dnem. Na projev prezidenta de Klerka se čekalo s napětím. Byl totiž právě tím, kdo po nástupu do úřadu otočil kormidlem politiky země.
Arcibiskup Desmond M. Tutu, který byl jednou z hlavních tváří boje proti apartheidu, ten den prezidentovi k reformám sám gratuloval. Tutu byl v té době již nositelem Nobelovy ceny za mír právě za boj proti apartheidu. O jeho konec se snažil prosazováním sankcí vůči rasistickému jihoafrickému režimu.
„Blížíme se k tomu, kdy bude změna nevratná,“ hřímal ten den Tutu k osmitisícovému davu lidí, kteří se sešli na demonstraci proti apartheidu v jihoafrické metropoli – Kapském městě.
„Jsem rád, že se nám podařilo vymanit z izolace,“ komentoval tehdy reformy sám prezident. Právě ony totiž vedly ke konci ekonomických sankcí, které na Jihoafrickou republiky uvalily západní země v polovině 80. let.
Nemyslitelné zákony
Zásadní změny proběhly především v pozemkových zákonech. Ty vyčleňovaly 87 procent rozlohy státu pro pět milionů bělochů. Většinu z pozemků tvořily ty zemědělské, které vlastnilo méně než 50 tisíc bělošských farmářů.
Třicet milionů černochů tehdy v Jihoafrické republice mohlo vlastnit jen pozemky ve vyhrazených čtvrtích na kraji měst a v deseti okresech s vlastní černošskou samosprávou. I přesto, že zákony byly zrušeny, do budoucna zůstalo mnoho sporů ohledně pozemků, protože vládní změna neřešila restituce majetku, o který černé obyvatelstvo v minulých desetiletích přišlo.
Konzervativci byli také nespokojení se zrušením zákona o skupinových zónách, podle kterého byly rozděleny téměř všechny jihoafrické čtvrti na základě rasy. Od roku 1950 tak specifická místa po celé zemi byla vyhrazena pro bělochy, zatímco černoši museli žít na okraji, kde často nebyla elektřina nebo vodovod.
Jiná cesta de Klerka
De Klerk pocházel z rodiny, která byla jedním ze základních kamenů režimu apartheidu. Jeho strýc byl v minulosti jihoafrickým premiérem, otec ministrem a generálním tajemníkem bělošské vládní Národní strany. Frederik de Klerk se ale vydal jinou cestou.
Narodil se v Johannesburgu 18. března 1936 a politicky aktivní byl jako právník už za studií. V roce 1972 se pak dostal do parlamentu a o tři roky později se stal ministrem. Jako člen vlády měl postupně na starosti sociální péči, sport, životní prostředí, doly a energetiku, vnitro a školství.
V roce 1982 se ale od Národní strany odštěpilo konzervativní křídlo a začal se proměňovat i postoj de Klerka. Ve vztahu k černošským obyvatelům prý tehdy ještě věřil, že bude možné vytvořit separovanou malou Evropu a černošské národní státy. V reálu tomu ale stav nenapovídal.
O čtyři roky později tedy na stranickém sjezdu s kolegy předložil vizi nové Jižní Afriky. Ta měla za cíl konec apartheidu a rasové diskriminace společně s rovnými volbami. A v roce 1989 s tímto programem de Klerk vyhrál volbu předsedy strany. Mělo to být nejmenším možným poměrem hlasů. Šedesát jedna ku šedesáti.
Změny začaly v roce 1990, kdy už byl de Klerk prezident. Vše odstartoval projevem v únoru 1990, kdy legalizoval Africký národní kongres společně s dalšími organizacemi. Osvobodil také některé politické vězně, přislíbil propuštění šéfa kongresu Nelsona Mandely a pozastavil výkony trestu smrti.
Mandela pak opravdu vězení za několik dní opustil. Strávil v něm 27 let. Revoluční v tehdejších letech byla i de Klerkova zásada, že jeden občan má jeden hlas. V dubnu 1993 se pak jako vůbec první běloch za apartheid omluvil. Část bělošského obyvatelstva se s tím v Jihoafrické republice dodnes nesmířila.
První spravedlivé volby v roce 1994 vyhrál přesvědčivě Africký národní kongres. Do čela země se postavil Nelson Mandela a de Klerk pak zastával úřad druhého viceprezidenta. V srpnu 1997 odstoupil z čela Národní strany a odešel z politiky. „Bez ohledu na chyby, kterých se dopustil, a je možné, že se jako mnozí z nás dopustil podstatných chyb, doufám, že Jižní Afrika nezapomene na roli, kterou sehrál,“ pronesl tehdy prezident Mandela.
Kořeny apartheidu
Nerovnost mezi rasami se v Africe táhla už od dob kolonialismu. Holanďané a později Britové se cítili být nadřazeni černošské většině. Z nadvlády cizích mocností se Afrika začala osvobozovat po druhé světové válce.
S masivními škodami, které válčení na evropském kontinentu napáchalo, a nutností investovat prostředky doma ztratily evropské státy schopnost ovládat dění v Africe jako dosud. Od 50. let tak tamní státy postupně získávaly nezávislost.
Pro Jihoafrickou republiku přišly ale zásadní změny už po volbách v roce 1948, které vyhrála nacionalistická Národní strana.
Podle ní bylo třeba jednotlivé rasové složky jihoafrické společnosti od sebe striktně oddělit, a to i fyzicky. Tamní parlament kontrolovala bělošská menšina. Na přelomu 40. a 50. let tak přijali sérii zákonů, které nutily obyvatelstvo neevropského původu přesídlit do jemu vyhrazených oblastí, takzvaných bantustanů.
Rasová diskriminace tak byla dlouhá desetiletí zákonná, ale utlačovaná většina proti ní logicky protestovala. Vládnoucí režim protesty potlačil za použití policie a armády, brutalita zásahů však upoutala zahraniční pozornost, což následně vyústilo v sankce.
O reformy se pokoušel už jihoafrický prezident Pieter Botha, který také navázal kontakty se zástupci černošských organizací. Skutečná změna přišla ale právě až s Frederikem de Klerkem. Formálně apartheid jeho vláda ukončila v roce 1993. Následně za změny v jihoafrické společnosti dostal společně s Nelsonem Mandelou zmiňovanou Nobelovu cenu za mír.
